Dějiny Nigérie

Věděli jste, že Nigérie je po Spojených státech a Indii třetím největším producentem filmů na světě? Že se tam mluví více než 500 jazyky, jimiž hovoří zhruba 200 milionů lidí, a že jde o sedmou nejlidnatější zemi světa?

Tato pozoruhodná fakta však v západním světě příliš známa nejsou. Pro mnoho lidí v Evropě a Severní Americe zůstává pohled na dějiny silně eurocentrický a soustředí se hlavně na události „doma“. Přitom oblast, která dnes tvoří Nigérii, má s Evropou i Spojenými státy dlouhou společnou historii.

Tento vztah však nebyl vždy rovnocenný. Na konci 17. století pocházelo 42 procent všech otroků vyvezených z Afriky právě z území dnešní Nigérie; mnozí z nich směřovali do evropských kolonií, například do Britské Ameriky. Později, v 19. století a až do moderní doby, přinesl britský kolonialismus do této oblasti mnoho utrpení a násilí.

Dějiny Nigérie však zdaleka nedefinuje jen obchod s otroky a koloniální minulost. Tato mimořádně rozmanitá země je významným centrem dvou hlavních světových náboženství – křesťanství a islámu – z nichž každé zde vyznává přibližně 100 milionů lidí.

Ponořme se tedy do dějin Nigérie a objevme jejich bohatství. V tomto shrnutí se dozvíte, čím se africké otroctví lišilo od otroctví ve Spojených státech, proč objev obrovských ropných zásob v Nigérii vedl ke korupci v ropném sektoru a jakou cestou se Nigérie po desetiletích autoritářské vlády vrátila k demokracii.

Když se díváme na dějiny moderního státu, jako je Nigérie, lidé často používají pojem „předkoloniální historie“ pro všechno, co se odehrálo před příchodem evropského kolonialismu do dané oblasti. Označení „předkoloniální Nigérie“ ale naznačuje, že zde v minulosti existovala nějaká forma „Nigérie“ ještě předtím, než evropští kolonizátoři vytyčili hranice moderního státu. To však realitě neodpovídá.

V průběhu posledních deseti tisíc let existovalo na území dnešní Nigérie nespočet různých společností, států a říší – a většina z nich nemá přímou návaznost na současný stát Nigérie. První důkazy o lidské přítomnosti v této oblasti – mimo jiné dva starobylé skalní úkryty v jihozápadní Nigérii – pocházejí zhruba z roku 9000 př. n. l. Právě takové úkryty jsou typické pro pozdní dobu kamennou v tomto regionu, která trvala přibližně do roku 2000 př. n. l.

Kolem roku 3000 př. n. l. se na celém území dnešní Nigérie objevují doklady keramiky, stejně jako kamenných seker a hrotů šípů. Jak mezi lety 4000 a 1000 př. n. l. lov a sběr postupně ustupovaly zemědělství, region se začal proměňovat. S centralizací potravinových zdrojů vznikala po celé dnešní Nigérii trvalá vesnická sídla.

Vesnice Igbo měly decentralizovanou strukturu. Politická rozhodnutí se přijímala na úrovni jednotlivých vesnic podle věkové hierarchie a skupiny vesnic se setkávaly na trzích a mezivesnických shromážděních, kde obchodovaly a řešily společné záležitosti. Igbo si tuto strukturu uchovali až do počátku 20. století, kdy oblast ovládli Britové.

Kolem přelomu 10. století n. l. však jiné společnosti začaly vytvářet centralizovanější politické struktury. V raných fázích to znamenalo vznik vládců podobných králům, kdy se dříve decentralizované komunity proměňovaly v království. Rozvíjela se městská centra a politika, obchod i kultura vzkvétaly. V mnoha ohledech se tato království podobala starověkým řeckým městským státům, jako byly Athény či Sparta – obchodovala spolu a vzájemně se ovlivňovala, ale nikdy se nesjednotila v jeden „národ“ podobný dnešní Nigérii.

Klíčovým faktorem růstu těchto centralizovaných států byl příchod islámu. Státy vedené vládci z etnik Hausa a Kanuri – která jsou v Nigérii přítomna dodnes – přijaly na konci 11. století islám jako státní náboženství. Tím svá království pevněji propojily s širším islámským světem, a to jak obchodně, tak intelektuálně.

Kolem roku 1500 už měly jak decentralizované vesnické společnosti, tak centralizované státy na území dnešní Nigérie mezi sebou rozvinuté politické a obchodní vztahy. To znamenalo začátek integrované regionální ekonomiky.

Institucionalizované otroctví existovalo v nigerijském regionu dlouho před 15. stoletím a státy v severních savanách měly po staletí vazby na transsaharské obchodní cesty s otroky. Jak se tyto cesty v 15. a 16. století rozšiřovaly dále na východ do nových trhů, zisky z obchodu s otroky prudce rostly. Tato expanze trhu šla ruku v ruce s rostoucí mocí států ovládaných vládci mluvícími jazyky skupiny Hausa i sousední říše Borno.

Výsledkem těchto paralelních vývojů byly rozsáhlé války a nájezdy ze strany těchto rostoucích mocností, z nichž každá se snažila zajmout co nejvíce otroků a rozšířit svou ekonomickou i politickou moc.

Podívejme se mezitím na jižní, pobřežní oblasti dnešní Nigérie. Příchod evropských obchodníků s otroky na konci 15. století a jejich vstup na místní trhy vedly k explozi obchodu s otroky v této části regionu. V následujících staletích se politické i ekonomické poměry dramaticky proměnily. Do 17. století se vývoz otroků evropským obchodníkům stal hlavním zdrojem příjmů většiny jižních států.

Otroci však nebyli důležití jen jako obchodní artikl. Většinou afrických společností té doby tvořili otroci nezbytnou sociální vrstvu. Většina otroků byli váleční zajatci, odvlečení do země vítěze. Geograficky i kulturně vykořenění – bez kontaktu se svou původní kulturou, jazykem a etnickou skupinou – byli nuceni spoléhat na své pány, pokud šlo o práci, bydlení i stravu.

Místní africké otroctví však bylo ve většině případů méně brutální než otroctví v Americe. Otroci často pracovali a žili po boku svých pánů a postupně se začleňovali do nových komunit. Běžné bylo i to, že si majitelé brali otrokyně za manželky, čímž je i jejich děti osvobozovali.

V jižní části říše Oyo hráli otroci mimořádně významnou společenskou roli. Mnozí zastávali vojenské a byrokratické funkce a sami se stávali lovci otroků a obchodníky. Někteří otroci tak dosáhli značného bohatství a dokonce i politického vlivu.

Mnohem tvrdší osud čekal otroky prodané evropským obchodníkům. Odhaduje se, že mezi lety 1600 a 1800 vypluly přístavy na jižním nigerijském pobřeží s 1 473 100 otroky na palubě. Jen v letech 1675–1730 tvořilo 730 000 otroků odvezených z nigerijského pobřeží do Ameriky a na Blízký východ neuvěřitelných 42 procent všech otroků vyvezených z Afriky.