Affluenza

Kolik elektronických zařízení vlastníte? Právě teď čtete tento text alespoň na jednom z nich, ale rozhodně by nebylo přehnané předpokládat, že jich máte víc. A co uděláte, když technologické firmy představí další generaci svých produktů? Zůstanete spokojení s tím, co máte, nebo začnete toužit po nejnovějším modelu?

Společnost jako celek se stala závislou na spotřebě. Naše touha po stále větším množství věcí nám brání žít plnohodnotné životy. Pracujeme tak tvrdě, že nám nezbývá čas na to, co je v životě skutečně důležité – a přitom ještě ničíme planetu.

V tomto shrnutí se seznámíte s naší současnou „nemocí z blahobytu“ a s tím, co s ní můžeme dělat. Dozvíte se:

• proč jsou Američané tak dychtiví kupovat a spotřebovávat stále více produktů,
• jaký dopad má nadměrná spotřeba na naše fyzické i duševní zdraví,
• proč naše přemrštěná spotřeba ničí planetu,
• jak můžete svou „affluenzu“ léčit a vést jednodušší život,
• a jak mohou školy a vlády pomoci nadměrnou spotřebu omezit a postupně ukončit.

Představte si, že celá historie Země je zhuštěna do pouhých sedmi dnů. Kolik času by v tomto měřítku zabrala existence lidské civilizace? Rozvoj zemědělství by trval jen asi dvě sekundy. Průmyslová éra – posledních zhruba 200 let – by zabrala pouhou setinu sekundy.

A právě v tomto nepatrném úseku od průmyslové revoluce jsme spotřebovali více zdrojů než všichni lidé v celé předindustriální historii dohromady. Američané dnes utratí přibližně 71 procent hrubého domácího produktu ve výši 15 bilionů dolarů za spotřební zboží.

Tento obrovský nárůst spotřeby je z velké části důsledkem technologického pokroku. Průmyslová revoluce dramaticky zvýšila produktivitu: dokážeme vyrábět mnohem více s menším počtem pracovníků a za nižší náklady. Dříve se lidé domnívali, že takový růst produktivity nám umožní být uvolněnější a mít více volného času. V roce 1965 například americký Senát odhadoval, že do roku 2000 bude pracovní týden trvat jen 14–22 hodin.

Místo toho však dál pracujeme dlouhé hodiny – a někteří lidé dnes kvůli notebookům a mobilním telefonům pracují dokonce ještě víc. Namísto toho, abychom si užívali vyšší společenskou produktivitu, stali jsme se obětí affluenzy.

Affluenza je naše závislost na spotřebě – a ta ovládá naše životy. Většinu našeho krátkého volného času dnes trávíme nakupováním nebo konzumací produktů. Affluenza nám brání věnovat pozornost tomu, co nás skutečně činí šťastnými, například vztahům nebo pohybu.

Spojené státy v podstatě dosáhly „vrcholu štěstí“ už v roce 1957. Od té doby podíl Američanů, kteří se považují za „velmi šťastné“, trvale klesá. Lidé si myslí, že spotřeba jim přinese radost, ve skutečnosti však affluenza naši kvalitu života snižuje.

Máte děti? Pokud ano, co děláte ve chvílích, kdy zrovna nepracujete a nestaráte se o ně? Chodíte ven, nebo jste příliš vyčerpaní? Zjišťujete, že nejraději prostě padnete na pohovku a nic neděláte?

Pokud jste na poslední otázku odpověděli ano, nejste sami – většina lidí by dala přednost právě takovému odpočinku. Protože většinu času trávíme v práci, abychom vydělali peníze na další nákupy, zbývá nám jen málo prostoru pro rodinu, přátele a komunitu.

Dokonce i čas strávený s dětmi často nevyužíváme smysluplně. Většinou je jen vozíme z jednoho kroužku nebo aktivity na druhou. Od třicátých let dvacátého století se počet hodin, které rodiny tráví společně o víkendech nebo u společného jídla, snížil zhruba o třetinu.

Většinu vzácného času, který nám zbývá mimo práci a péči o děti, strávíme unavení u televize. Páry už spolu tolik nechodí ven, ale zůstávají doma. Tento proces sociálního ústupu se označuje jako „kokonování“. Snažíme se kompenzovat svou nespokojenost nakupováním.

V naší společnosti je kokonování velmi rozšířené a lidem často chybí čas na budování smysluplných vztahů. Nakonec se pokoušíme svůj společenský život doslova koupit. Jeden kompulzivní americký nakupující, s nímž autoři mluvili, si například pořídil několik drahých televizí a stereosystémů v naději, že se bude cítit méně osamělý. Věděl, že ho sousedé začnou považovat za odborníka na elektroniku a budou za ním chodit pro radu.

Naše závislost na práci a nakupování vytváří začarovaný kruh. Kupujeme stále více věcí, abychom řešili problémy, které ve skutečnosti vznikly právě kvůli naší posedlosti nakupováním. Tento cyklus nám brání hledat to, co skutečně potřebujeme – spojení s ostatními lidmi a s přírodou.