Vzestupná spirála

Zažili jste někdy chvíle, kdy se vaše špatná nálada zhoršuje, ať děláte cokoli? Část vás začne přemýšlet, jestli by nebylo nejlepší vrátit se do postele, mentálně se vypnout a ten den prostě odepsat. I když máte povinnosti, snažíte se pokračovat, ale s každým krokem klesáte hlouběji a hlouběji do zlovolného kruhu úzkosti.

Takové sestupné spirály mohou vést až k depresi. Uzavíráme se do nich ze strachu, úzkosti a obav. A jakmile do jedné spadneme, náš mozek se postará o to, aby nás dál vtahoval do stresu.

Tyto úryvky se zaměřují na to, jak z takové sestupné spirály uniknout a znovu se postavit na nohy. Dozvíte se, jak je váš mozek nastavený a co můžete udělat, abyste se z deprese vymanili. Ukážou vám také, jak si naopak vytvořit spirálu vzestupnou.

Mimo jiné se dozvíte:

• co se myslí „plazím mozkem“,
• která část mozku stojí za vašimi špatnými návyky,
• a proč je pro vás obyčejné objetí tak prospěšné.

Když svému příteli řeknete, že se cítíte depresivně, pravděpodobně předpokládá, že za vaší náladou musí být nějaký vnější důvod, a zeptá se: „Proč?“ Pokud ale chcete pochopit temnou spirálu deprese, musíte začít úplně jinde.

Mozek si můžeme zjednodušeně rozdělit na „emoční mozek“ a „rozumový mozek“. Emoční mozek tvoří limbický systém. Někdy se mu lidově říká plazí mozek a skládá se z několika evolučně starších částí. Tyto oblasti jsou zodpovědné za to, že lidé prožívají emoce – zejména stres a úzkost.

Pak je tu rozumová část mozku – prefrontální kůra. Nachází se za čelem a je nejnovějším vývojovým stupněm lidského mozku. Kromě toho, že hraje klíčovou roli při určování lidské inteligence, reguluje také limbický systém.

Za normálních okolností nám prefrontální kůra umožňuje abstraktně uvažovat o negativních emocích, jako jsou vina, stud nebo obavy. Vytváří tak určitý odstup, který nám pomáhá tyto emoce zpracovat. Když se ale člověk stane depresivním, prefrontální kůra už svou regulační funkci nezvládá a emoce se začnou vymykat kontrole. To vyvolává ještě větší stres a úzkost.

Nefungující prefrontální kůra tedy vede k depresi a k sestupné spirále. Uvažujme například autora, který má sklony k osamělosti, zvlášť když celý den píše. Mohl by si po práci naplánovat setkání s přítelem, ale už samotné plánování mu způsobuje stres. Čím hůř se kvůli své osamělosti cítí, tím těžší je pro něj plány skutečně udělat – a tím víc ho to uzamyká v sestupné spirále.

V krajním případě mohou takové spirály vyústit v chronickou depresi, přičemž spouštěče se liší člověk od člověka. Zatímco autor potřebuje sociální kontakt, aby se vymanil ze začarovaného kruhu špatné nálady, jeho přítelkyně upadá do sestupné spirály, když má málo pohybu.

U mnoha lidí jsou hlavními faktory, které spouštějí sestupnou spirálu, úzkost a obavy. V následující části se o těchto hlavních vinících dozvíte víc.

Měli jste někdy skvělý plán, ale ztratili jste víru ve svůj úspěch, jakmile jste si začali představovat, co všechno by se mohlo pokazit? Začnete se strachovat a čím víc přemýšlíte o možných slabinách svého plánu, tím víc se znepokojujete. Není těžké si představit, jak se tak člověk může dostat do spirály obav, v níž je každý plán prostoupen negativismem.

Zajímavé je, že prefrontální kůra, která je zodpovědná za plánování, má na starosti i obavy. Například autor jednou plánoval večeři pro přátele. Všechno šlo dobře, dokud si nepřipomněl, že musí uklidit byt. Připsal si to na seznam úkolů. Pak mu došlo, že se ještě potřebuje osprchovat – a právě v tu chvíli se začal strachovat: „Co když nebude večeře hotová, až hosté dorazí? Co když nebudu mít čas se osprchovat? Co když si budou myslet, že žiju ve špíně?“

Když se z těchto myšlenek konečně probral, zjistil, že strávil dvacet minut obavami – a mezitím přehlédl zprávu od přátel, že dorazí o třicet minut později.

Tento příběh ukazuje, že jakmile se dostanete do tohoto kruhu – často spuštěného otázkou „Co když to nevyjde?“ – je těžké se z něj vymanit. V takové chvíli prefrontální kůra nedokáže dělat svou důležitou práci: plánovat a střízlivě zvažovat potenciální problémy. Je zahlcená proudem obav, které přicházejí z limbického systému. Výsledkem je, že vidíte jen to špatné, co by se mohlo stát.

Obavy vznikají přemýšlením o možných problémech, úzkost je ale něco jiného. Při úzkosti tyto potenciální problémy prožíváte, jako by se skutečně děly. I zde hraje roli limbický systém – zejména jeho části odpovědné za strach.

Úzkost se liší od strachu v tom, že strach vyvolává reálné nebezpečí, zatímco úzkost spouští už samotná možnost nebezpečí. Mezi úzkostí a obavami tedy existuje rozdíl, zároveň se ale navzájem posilují a udržují člověka uvězněného v sestupné spirále.