Vytrvalost

Pravděpodobně si dokážete živě představit maratonce, jak probíhá cílem a pak se zhroutí na zem, třese se, je celý od potu a sotva je schopný fungovat. Možná jste si někdy položili otázku: „Jak se mu podařilo dostat se až do cíle? Co ho udrželo v pohybu, když se mohl zhroutit už o pár minut dříve?“

Přesně tyto otázky si kladl i autor Alex Hutchinson už od svých studentských let, kdy běhal za kanadský národní tým. Od té doby se stal odborníkem na vytrvalostní sporty a zkoumá, jak jsme schopni posouvat svá těla na samou hranici možností, šplhat na vrcholy nejvyšších hor a překonávat zdánlivě nepřekonatelné limity bolesti a úsilí.

Během svého bádání Hutchinson objevil fascinující vědecké poznatky o tom, jak daleko jsme se dostali v porozumění biologii vytrvalosti, zejména pokud jde o zapojení mozku. V posledních letech je stále zřetelnější, že mysl hraje zásadní, instinktivní roli v tom, kdy tělo zpomalit a kdy ho „vypnout“.

Jak Hutchinson zjistil, něco tak zdánlivě jednoduchého, jako je běh nebo jízda na kole, je ve skutečnosti nesmírně složitý a fascinující proces. V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, co nám mohou říct jedenáctileté děti o maratonských běžcích, proč byste se před závodem neměli příliš „přemýšlet k smrti“ a proč by maraton u Mrtvého moře pravděpodobně přinesl rekordní časy.

Britský polárník Henry Worsley si oblíbil testování hranic lidské vytrvalosti. Přesnější by možná bylo říct, že se rád posouval za běžné meze a stanovoval si nové limity.

Jedna z takových expedic, která měla posunout hranice možného, začala na konci roku 2015, kdy se Worsley rozhodl přejít Antarktidu úplně sám. Vydržel 56 dní, než začala cesta nebezpečně zatěžovat jeho tělo. V noci šestapadesátého dne mu bolestivé zažívací potíže nedovolily usnout. Další den se proto pokusil odpočívat, ale se zhruba 200 mílemi stále před sebou si nemohl dovolit příliš dlouhé pauzy.

O půlnoci, kdy na něj stále svítilo polární slunce, pokračoval ve své cestě. Aktuální úsek zahrnoval výstup na Titan Dome – ledovcovou klenbu, jejíž vrchol leží ve výšce asi 3 100 metrů nad mořem. Každý krok Worsleyho provázely silné protivětry, které mu vrhaly do tváře sněhové závěje, zatímco v řídkém vzduchu lapal po dechu. Po šestnácti hodinách musel zastavit na další přestávku.

Ačkoli šel Worsley sám, měl u sebe satelitní telefon, aby v případě nouze mohl přivolat pomoc. To však byla dvousečná zbraň: na jednu stranu mu mohl zachránit život, na druhou stranu mu dával takový pocit bezpečí, že své tělo tlačil daleko za jakýkoli rozumný limit. Od začátku cesty už zhubl asi 48 liber (přibližně 22 kilogramů).

Pozoruhodné je, že Worsley vydržel ještě více než týden, než konečně telefon použil a zavolal záchranný tým. V té době byl na cestě už 70 dní a od cíle ho dělilo jen asi 30 mil. Následující den byl vyzvednut a převezen do nemocnice v chilském městě Punta Arenas, kde mu rychle diagnostikovali dehydrataci a celkové vyčerpání.

To ale nebylo všechno. Lékaři objevili známky bakteriální peritonitidy, tedy zánětu pobřišnice, který vyžaduje okamžitý chirurgický zákrok – a stav se rychle zhoršoval. Infekce byla pro Worsleyho extrémně oslabené tělo příliš silná a 24. ledna 2016 mu selhaly orgány. Zemřel.

Tato tragická smrt vyvolala důležité otázky o etických i praktických limitech expedic, jejichž cílem je posouvat hranice lidských možností. Je pravda, že mnozí lidé se bezpečně vrátili z neuvěřitelně náročných míst. V následujících kapitolách se proto podíváme na limity lidského těla a na to, proč jsou některé výkony možné, zatímco jiné prostě ne.

Když autor pracoval na své dizertační práci, závodil na středních a dlouhých tratích za kanadský národní tým. V jednu chvíli si všiml, že v závěru závodu běží rychleji, i když to nebylo součástí jeho taktiky. To ho přivedlo k otázce, zda se to děje všem.

V roce 2006 zveřejnili výzkumníci Tim Noakes a Michael Lambert studii, v níž zkoumali vzorce chování nejlepších vytrvalostních běžců světa. Zjistili konzistentní schéma: po rychlém startu běžci v delší střední části závodu zpomalili a v závěru opět zrychlili – přestože by se dalo čekat, že jejich energetické zásoby budou už téměř vyčerpané.

Nezaujatý pozorovatel by pravděpodobně usoudil, že jde o vědomé taktické rozhodnutí. Je ale velmi pravděpodobné, že tento vzorec je spíše evolučně zakódovanou reakcí našeho mozku.

Na Univerzitě v Essexu chtěl sportovní vědec Dominic Micklewright zjistit více o naší schopnosti rozvrhnout si síly a zajímalo ho, zda jde o instinkt, který se vyvíjí v určitém období života. Jeho zvědavost inspiroval i švýcarský psycholog Jean Piaget, který popsal vývoj dětí jako sled odlišných fází chování.

V roce 2012, při práci s dětmi ve věku od pěti do čtrnácti let, se Micklewright snažil určit, kdy se naše schopnost dávkovat si síly vyvíjí. Zjistil, že většina mladších dětí (do zhruba jedenácti let) na začátku sprintovala a pak postupně zpomalovala, jak závod pokračoval. Naproti tomu děti ve věku jedenáct a více let už si síly rozvrhovaly podobně jako světoví rekordmani: zpomalily ve střední části a v závěru znovu zrychlily.

Podle Micklewrighta a jeho kolegy, sportovního vědce Tima Noakese, není tento vzorec rozvržení sil vědomou strategií, ale instinktivní reakcí naprogramovanou v lidském mozku. Domnívají se, že souvisí s obdobím lovců a sběračů a vyvinul se jako způsob, jak běžet na dlouhé vzdálenosti při lovu a přitom si šetřit energii pro případ, že bude potřeba závěrečný výpad rychlosti k dokončení lovu.