Víra

Na celém světě následují miliardy lidí nejrůznější náboženské doktríny a učení. I ten nejpřísnější ateista však má nějakou víru. Ať už jde o důvěru v určité instituce, sekulární přesvědčení, jako jsou lidská práva, nebo prostě o naši slepou víru v každodenní technologie, všichni v něco věříme.

Tyto úvahy ukazují, že navzdory rozdílům mají různé podoby víry mnoho společného. Velká náboženství sdílejí řadu základních hodnot a závazků – a v lecčems se překrývají i náboženství a věda. Skutečná otázka proto nezní, zda je lepší křesťanství, nebo fyzika při vysvětlování vesmíru, ale jak své víry využíváme k tomu, abychom měnili svět k lepšímu.

Víra totiž dlouhodobě stála v čele bojů za spravedlnost. Právě to z ní činí mimořádně silný zdroj pro ty, kdo se snaží čelit nejpalčivějším problémům dneška.

V následujících kapitolách se dozvíte mimo jiné, proč nemá jaderný fyzik problém věřit v Boha, jak žili američtí misionáři pod diktaturou Idiho Amina a jak mladý Jimmy Carter čelil Ku-klux-klanu.

Víra je spojována s různými pojmy. Oddanost, závazek, loajalita a věrnost jsou jen některé z nejčastějších asociací. Co ale vlastně víra znamená?

Víru je obtížné přesně definovat. Pro různé lidi může znamenat různé věci – záleží na úhlu pohledu.

Začněme širokým, sekulárním pojetím. V tomto smyslu víra obvykle označuje důvěru v základní hodnoty a v instituce, které je chrání. Vezměme si Spojené státy. Tato země má všeobecně uznávaný soubor principů, které vyjadřují sdílené hodnoty. Jsou jasně formulovány v Deklaraci nezávislosti a v Listině práv, jež je součástí Ústavy.

Společné principy však najdeme i na globální úrovni. Příkladem jsou mezinárodní úmluvy přijaté Organizací spojených národů – například Ženevské konvence, které chrání práva válečných zajatců, nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

Existuje také náboženské pojetí víry. Věřící vytvářejí komunity založené na sdílených hodnotách, které poskytují morální vedení v každodenním životě. Desatero přikázání v Bibli je dobrým příkladem toho, jak mohou tyto hodnoty vypadat v praxi.

A nakonec je tu zcela osobní rovina. Víru poprvé zakoušíme jako děti. Učíme se důvěřovat matkám – věříme, že nás ochrání a nakrmí. Později začínáme budovat důvěru v otce, sourozence, přátele, učitele a další blízké osoby.

Jedno mají všechny tyto podoby víry společné: nejsou bezmezné. Můžeme ztratit víru v něco, čeho jsme si dříve velmi cenili. Přátelství či manželství se například mohou rozpadnout, když začneme považovat jejich základy za chybné. Totéž platí pro obchodní dohody a jiná praktická uspořádání.

Dalším omezením je naše vlastní chování. Naše víra je zpochybněna, když naše činy neodpovídají našim principům. Někteří lidé například věří v myšlenku rasové rovnosti, ale nechají se zaslepit sobectvím, pýchou či závistí a nakonec své afroamerické nebo hispánské vrstevníky nerespektují.

To vyvolává zajímavou otázku: jak víru vlastně získáváme? V další kapitole se podíváme blíže na to, proč vůbec začínáme věřit.

S vírou se nerodíme. Není součástí našeho genetického základu ani zvláštností naší DNA, jako je například barva očí. Víru získáváme až po narození. A neexistuje jediný zdroj víry – naše přesvědčení pramení z mnoha různých zdrojů.

Uvažujme o víře v Boha. Rodiče bývají často prvním zdrojem náboženského přesvědčení. Pokud důvěřujeme jejich úsudku, snadno přijmeme jejich víru za vlastní. Jiné typy víry se mohou utvářet mimo rodinné prostředí. Víra v pravdivost vědy například často vychází z důvěry v určitého učitele nebo z obecně sdílených předpokladů v naší komunitě.

Tyto formy víry se začínají utvářet už v raném dětství. Jak stárneme a stáváme se samostatnějšími, začínáme své názory zpochybňovat a více spoléhat na vlastní rozum. Stát se racionálním dospělým však neznamená víru ztratit. Naopak – začínáme věřit i věcem, kterým vůbec nerozumíme.

Stačí si vzpomenout na technologie. Každý den miliony lidí zapínají televizi, používají počítač nebo poslouchají rádio, aniž by měli sebemenší tušení, jak tyto přístroje fungují. Nemusíme vědět, jak se elektromagnetické vlny mění v pohyblivé obrazy či zvuky – stačí, že to funguje.

To je příklad slepé víry. Existují ale i jiné druhy víry. Některé, jako náboženská víra, vyžadují mnohem vědomější a osobnější závazek. Náboženství se zabývá nejvyššími otázkami života a povahou Boha – a je mnohem intimnější než pouhá důvěra ve funkčnost každodenních zařízení. Každý z nás má s náboženskou vírou svou vlastní, jedinečnou zkušenost.

Náboženství je hledáním odpovědí – cestou, kterou často provázejí pochybnosti. Sám prezident Carter takové pochybnosti zažil. Překonávání nejistoty je však neoddělitelnou součástí víry. Cesta sama je určitou odměnou. Jak Carter říká, právě tato nejistota udržuje jeho vztah s Bohem a Ježíšem živý.