Ticho

Základní rozdíly mezi introverty a extroverty

Jak můžete změřit nebo definovat něčí osobnost? Jedním ze způsobů je zjistit, kam daná osoba spadá na spektru introvertů a extrovertů.

Extroverti jsou družní a společenští. Rádi komunikují s ostatními, kdykoli mají příležitost. Rádi jsou středem pozornosti a často chodí ven; potřebují být obklopeni lidmi. Společenský status je pro ně přímo indikován sociálními vazbami, takže chtějí mít co nejvíce známých, přátel na Facebooku a sledujících na Twitteru.

Při hledání úspěchu jsou extroverti náchylní k bujarým projevům a euforii. Potřebují uznání okolí a usilují o rychlé úspěchy. Pokud například ztratí peníze na burze, investují pak ještě více peněz, aby se pokusili tuto ztrátu rychle proměnit ve vítězství.

Introverti naopak dávají přednost klidným situacím a rádi dlouze přemýšlejí o chybách, které udělali. Pokud ztratili peníze při spekulaci na akciovém trhu, pravděpodobně se zastaví a před další investicí si dají čas na novou analýzu trhu.

Sklon introvertů k rozjímání nad zážitky a smyslovými podněty jim umožňuje efektivně se pustit do uměleckých či intelektuálních projektů a dokončit je. Introverti jsou schopni přinášet zisky na burze v dobách krize a v historii vytvořili některé z našich kulturních milníků, jako je Schindlerův seznam nebo teorie relativity.

Introverti dokážou takové věci, protože rádi tráví čas v klidu sami nebo s malými skupinami lidí a snadno se jim mluví o osobních a společenských problémech. Zatímco extroverti mají tendenci mít mnoho povrchních známostí, introverti dávají přednost menšímu počtu, i když hlubších přátelství.

Introverti jsou přecitlivělí

Naprostá většina introvertů má společný ještě jeden osobnostní rys – jsou velmi citliví. Extroverti naopak tuto vlastnost vykazují jen zřídka.

Vysoce citliví lidé zpracovávají informace ze svého okolí neobvykle důkladně. Pokud jim například řekneme, aby vyhledali obrázky v obrázkových skládačkách, budou věnovat více času pozorování a do fotografií se více ponoří než ti, kteří nejsou tolik citliví.

V důsledku tohoto komplexního způsobu vnímání jsou pro vysoce citlivé lidi mnohem podnětnější hluboké rozhovory o hodnotách a morálce než povrchní anekdoty o nedávné dovolené kolegy. Zatímco extroverti se věnují nezávazné konverzaci, introverti diskutují o klimatických změnách.

Intenzivní zpracovávání informací je u vysoce citlivých lidí patrné také v jejich soucitné povaze. Tragédie a krutosti na ně mají větší emocionální dopad. Jejich slupka se zdá být tenčí, což jim poskytuje menší ochranu před záplavou každodenních dojmů a vjemů.

V důsledku toho mají introverti přísné morální svědomí: uvědomují si, jak jejich chování ovlivňuje ostatní, a mají tendenci brát si k srdci vlastní chyby. Pro tyto vysoce citlivé jedince znamená hodně, když je ostatní vnímají pozitivně, a proto je pro ně neobyčejně náročné setkávat se s novými lidmi nebo s nimi vést rozhovor.

Lze tedy s jistotou konstatovat, že vysoce citliví lidé cítí emoce intenzivněji, rychleji si všímají změn a silněji reagují na pohledy, zvuky, bolest a stimulanty, jako je káva nebo alkohol.

Tato citlivost nám také pomáhá definovat rozdíl mezi introverzí a stydlivostí: stydliví lidé se bojí negativního hodnocení, zatímco introverti díky své citlivosti prostě dávají přednost klidnému prostředí s malým množstvím podnětů. Ačkoli je Bill Gates tichý a uzavřený, zdá se, že mu nezáleží na tom, co si o něm ostatní myslí, zatímco Barbra Streisandová je mimořádně společenská, ale trpí silnou trémou. První z nich je introvert, zatímco druhá je plachý extrovert.

Za tyto rozdíly může náš mozek

Každý z nás se cítí dobře v jiné situaci. Někteří lidé si nedokážou představit větší potěšení než posezení v knihovně; pro ně je nepochopitelná i myšlenka na návštěvu techno klubu. Jiní jsou pravým opakem – na žádném jiném místě se necítí lépe než mezi pulzující masou lidí a strávit v knihovně jediné odpoledne by je přivedlo k šílenství.

Proč jsou mezi nimi tak výrazné rozdíly?

Ve snaze odpovědět na tuto otázku psychologové a další vědci pozorovali, jak kojenci reagují na určité podněty. V jednom experimentu drželi kojencům pod nosem vatové tampony namočené v alkoholu a současně jim pouštěli nahrávku praskajících balónků. Reakce dětí vykazovaly dva velmi odlišné vzorce chování.

20 % dětí patřilo do kategorie vysoce reaktivních, to znamená, že na podněty reagovaly silným křikem a kopáním. Také se jim prudce zvýšil puls a krevní tlak.

40 procent dětí patřilo do nízkoreaktivní kategorie; zůstaly chladné a vyrovnané a na podněty téměř nereagovaly.

Tyto reakce jsou řízeny emoční ústřednou lidského mozku – mandlovitou amygdalou. Amygdala je prvním místem, kam naše smyslové orgány posílají každý podnět přijatý z vnějšího světa. Amygdala pak určuje naši reakci na tento vstup.

U vysoce reaktivních lidí je amygdala mimořádně citlivá. Protože tito lidé mají obzvláště silné reakce na vnější podněty, dávají nakonec přednost prostředí s nízkou mírou stimulace, jako jsou knihovny, a dozrávají v uzavřené a přemýšlivé lidi – introverty.

Na druhou stranu je pro mozek nízkoreaktivních lidí obtížné reagovat na nové dojmy. Proto v dětství zůstávají běžnými podněty nezasaženi a vyhledávají podnětnější prostředí, až se z nich nakonec stanou nonšalantní, živí extroverti.

Extrovertní děti jsou jako pampelišky

Nejen biologie a genetika utvářejí náš temperament, ale také zkušenosti, které jsme v průběhu života nasbírali. To platí zejména pro zkušenosti z dětství.

Extrovertní děti reagují na vlivy prostředí jako pampelišky – daří se jim téměř všude a prakticky je nedokážeme vyvést z míry. Introvertní děti jsou spíše jako orchideje – v příznivém prostředí se jim daří, na špatném místě se uzavřou.

Jak se tedy mohou rodiče lépe věnovat potřebám svých introvertních dětí? Pro začátek je dobré chovat se k nim s respektem a empatií a věnovat se jim.

Je důležité, aby rodiče rozpoznali, že jejich dítě je introvertní, a pochopili, proč se v určitých situacích, zejména těch, které se týkají velkých skupin, necítí dobře.

V nejlepším případě rodiče seznamují své introvertní dítě s takovými zážitky postupně. Pokud se dítě bojí mluvit před jinými lidmi, mohou ho rodiče nejprve povzbuzovat, aby mluvilo před kamarády, kterým důvěřuje, a postupně zvyšovat počet lidí, kterým dítě čelí. Tímto způsobem si dítě může vypěstovat dostatečné sebevědomí, aby bylo jednoho dne schopno mluvit před celou třídou.

Když se introvertním dětem dostane správné výchovy, mohou si vybudovat sebedůvěru a naučit se konstruktivně rozvíjet své schopnosti. Pokud jsou však pod tlakem, jsou nadměrně stimulovány nebo odmítány, mají větší šanci trpět depresemi nebo poruchami dýchání.

I introvert dokáže být schopný

Koho byste považovali za schopnějšího – extroverta, který upoutává pozornost ostatních a udává tón, nebo introverta, který tiše sedí v koutě a naslouchá?

Západní společnost má na tuto otázku zcela jasnou odpověď. Extroverti jsou díky své společenskosti považováni nejen za kvalifikovanější a inteligentnější, ale také za zajímavější a ochotnější ke spolupráci.

Extroverti jsou často považováni za fyzicky atraktivnější a nonšalantnější. Prototyp introverta je naopak bledý, nevýrazný a neohrabaný – možná má dokonce špatnou pleť nebo vypadá, že je z jiné planety.

Na základě tohoto způsobu vidění věcí je extroverze v západním světě považována za dobrý základ pro úspěch.

To podtrhuje i autorova cesta na seminář motivačního řečníka Tonyho Robbinse. Na této akci byla extroverze vyzdvihována nade vše ostatní a označována za klíč k vyniknutí v konkurenčním světě.

Tento trend je důvodem, proč si profesoři na Harvard Business School dávají za úkol udělat z každého svého studenta extroverta. Program zahrnuje důslednou účast na seminářích a spolupráci ve studijních skupinách. Součástí povinného programu je dokonce i každodenní večerní vycházka se spolužáky.

Pohled na japonské a korejské univerzity ukazuje zcela jiný ideál – průměrní studenti tam dávají přednost celodennímu hloubání nad knihami před vysedáváním v baru s přáteli. Na seminářích dávají pozor a pilně si dělají poznámky. Mluvení bez vyzvání je považováno za arogantní, nevhodné a za projev špatného vychování.

Různé kultury si cení různých temperamentů. Zatímco v Evropě a Americe je obecně preferováno extrovertní chování před introvertním, v Asii je tomu přesně naopak.

I Carnegie byl introvert

Dale Carnegie vyrůstal na počátku dvacátého století v malém městě v Missouri. Byl typickým introvertem – hubený, nesportovní a nervózní; do velkého řečníka měl daleko.

Když však do Carnegieho rodného města přijel řečník z hnutí za vzdělávání dospělých, byl jeho talentem okouzlen. Později, na vysoké škole, na něj zapůsobili i vítězové řečnické soutěže, kteří byli považováni za vůdce budoucnosti.

Carnegie byl ambiciózní muž a tvrdě pracoval na zdokonalení svých schopností. Časem se z něj stal mistrovský řečník a univerzitní celebrita. Po absolvování vysoké školy se stal podomním prodejcem slaniny a mýdla a okouzlujícím úsměvem a pevným stiskem ruky si získával zákazníky po celé Americe. Později založil Dale Carnegie Institute a zaměřil se na pomoc podnikatelům překonat jejich nejistotu.

Je zajímavé, že Carnegieho proměna odráží obecný posun v Americe dvacátého století – přechod od venkovských hodnot k městským.

V Americe devatenáctého století byly komunity malé a úzce propojené. Pokud jste tvrdě pracovali, chovali se slušně a zastávali se svých spoluobčanů, získali jste respekt a chválu komunity. Nebylo třeba na sebe upozorňovat nebo oznamovat, jaký jste člověk. Každý v komunitě to mohl vidět sám.

Hospodářský vzestup na počátku dvacátého století však tyto společenské struktury rozbil; stále více lidí se stěhovalo z venkova do anonymity velkých, rušných měst, kde převládalo heslo: „Chceš-li získat druhé, musíš umět prodat sám sebe.”

Nový ideál úspěšného Američana znamenal mít drzé vystupování, být otevřený a přívětivý k ostatním a hravě využívat vlastní šarm, a přitom působit jako inteligentní člověk.

Tento vývoj je patrný i v tehdejších reklamách. Jak ve 30. letech 20. století varoval spotřebitele jeden výrobce pěny na holení: „KRITICKÉ OČI SI VÁS PRÁVĚ TEĎ PROHLÍŽÍ.”

Od počátku dvacátého století je žádoucím jedincem někdo, kdo překypuje energií, smete nás ze židle a fascinuje svým neodolatelným charismatem.

Introverti se dokáží chovat extrovertně

Znovu a znovu se každý ambiciózní introvert dostává do situací, kdy je extrovertní chování nutností. Vezměte si jako příklad vysokoškolské profesorky. Představte si, že tato profesorka je plachá a zdrženlivá, ale zároveň chce své studenty naplnit nadšením pro svou látku.

I když má introvertní povahu, nebrání jí to přepnout do extrovertního režimu. Díky sebereflexi se může naučit přizpůsobit své chování různým situacím a přepnout přepínač extroverze v ten správný okamžik.

Co tedy dělá při přednáškách? Projevuje typicky extrovertní chování: když vstupuje do místnosti, dělá dlouhé kroky, během přednášky mluví jasně a přesně a udržuje nonšalantní, uvolněný postoj.

Může tak dosáhnout svého cíle; studenti jsou jejími přednáškami uchváceni a bombardují ji žádostmi o doporučující dopisy. Také výuka pro ni tímto způsobem probíhá mnohem hladčeji.

Poté, co profesorka splní úkol, který je pro ni tak důležitý – přednést podnětnou přednášku –, přepne se zpět do svého obvyklého introvertního módu a stáhne se do tichého koutu knihovny, aby si užila minimum společenské interakce.

Pro některé introverty je samozřejmě přepínání režimů obzvlášť obtížné. Bylo však prokázáno, že řada z nich, zejména když chtějí něčeho důležitého dosáhnout, dokáže na krátkou dobu překonat svou introverzi a chovat se extrovertně.

Pracovní místa nahrávají extrovertům

Mnozí zaměstnavatelé jsou pevně přesvědčeni, že jejich zaměstnanci pracují nejlépe, když jsou jejich pracoviště dokonale přizpůsobena ideálu extrovertního zaměstnance. Výsledkem je, že se dnes velmi často pracuje v otevřených kancelářích, provádí se skupinové brainstormingy a výsledky workshopů se prezentují v interaktivních prezentacích v PowerPointu.

Jak se tedy introverti vyrovnávají s prací v otevřené kanceláři nebo s účastí na skupinových diskusích? Jsou neustále vyrušováni, je tam hluk, jejich spolupracovníci jsou otevřeně nepřátelští. Podněty na ně prší a způsobují stres. Je skutečně možné, aby v takovém prostředí dobře pracovali a maximálně využili svůj potenciál?

Argument, že nejlepším způsobem práce je práce v týmu, je jistě ovlivněn mnoha úspěchy, kterých velké pracovní skupiny v posledních desetiletích dosáhly. Stačí si vzpomenout na Wikipedii nebo operační systém Linux.

Lidé však často přehlížejí jeden zásadní rozdíl: za těmito velkými úspěchy sice stojí velké skupiny lidí, ale skutečná týmová práce se zpravidla neodehrává v otevřené kanceláři nebo zasedací místnosti. Vývojáři spíše obvykle sedí doma, sami před obrazovkou svého počítače.

Ve skutečnosti velká část významných a kreativních úspěchů vznikla v soukromí. Steve Wozniak sestrojil první osobní počítač Apple sám doma, Newton formuloval gravitační zákon sám, bez brainstormingu nebo skupinových diskusí, a J. K. Rowlingová napsala Harryho Pottera o samotě.

Moderní pracoviště dělají extrovertům radost. Pokud však firmy ignorují své introvertní zaměstnance, riskují, že promarní jejich plný potenciál. Steve Wozniak ve svém životopise zdůrazňuje, že mnozí z nejlepších vynálezců, které zná, jsou umělci a jako takoví nejlépe pracují sami. Pokud máte to štěstí, že takového člověka ve firmě máte, nenuťte jej do týmových prací, ale raději ho nechte pracovat na převratných projektech samotného.

Abyste extrovertům i introvertům poskytli vhodné prostředí, vytvořte flexibilnější pracovní prostor – dejte zaměstnancům možnost vyměňovat si nápady, ale také aby se mohli stáhnout a být sami. Skvělým řešením jsou stahovací stěny, které umožňují integraci i soukromí.

Introvertní vlastnosti vedou k inovacím

Jak mohou zaměstnavatelé nejlépe využít odlišné silné stránky svých introvertních a extrovertních zaměstnanců? Aby tomu přišla skupina vědců na kloub, požádala několik týmů o provedení jednoduchého úkolu –rychlé složení triček pod vedením buď extrovertního, nebo introvertního vedoucího.

Extrovertní vedoucí týmů byli sice úspěšní v tom, že přiměli svůj tým přesně dodržovat pravidla a pracovat podle pravidel, aby dosáhli skvělé úrovně výkonu, ale méně úspěšní byli v reakci na návrhy jednotlivců, například jak by se trička dala složit rychleji a efektivněji.

U introvertních vedoucích týmů studie ukázala přesný opak. Přestože jim jejich klidná a tichá povaha ztěžovala povzbuzování svých kolegů a zvyšování úrovně výkonnosti, byli otevřenější k nápadům svého týmu a využívali všech dostupných prostředků k realizaci dobrých návrhů.

Lze tvrdit, že na pracovišti je extrovertní styl vedení ideální, pokud je cílem co nejrychleji dokončit jednoduché úkoly. Introvertní vlastnosti vedení jsou však nezbytné, pokud se členové týmu chtějí zapojit a přispět vlastními nápady.

Další rozdíl mezi extrovertními a introvertními vedoucími se zcela jasně projevil během finanční krize v roce 2008. Extrovertní vedoucí mají tendenci činit rychlá rozhodnutí na základě malého množství informací. A mnozí takoví lídři skutečně provedli riskantní investice s prostředky svých společností. Když však bublina splaskla, za své neuvážené riskování draze zaplatili.

Naproti tomu introvertní lídři obvykle před rozhodnutím shromáždí co nejvíce informací. Společnosti s introvertními lídry tak byly krizí zasaženy méně, protože investovaly své peníze s menším rizikem.

Co se z toho můžeme naučit? Když je třeba učinit rychlé rozhodnutí, jsou nejlepší extrovertní lídři; když je potřeba vše pečlivě zvážit, je lepší následovat introverta.

Obecně by se extrovertní lídři měli naučit oceňovat vlastnosti svých introvertních kolegů. Každý typ osobnosti má dovednosti, ze kterých může ten druhý těžit.

Vhodné podmínky vedou k růstu introvertů i extrovertů

Interakce mezi introverty a extroverty jsou často poznamenány nedorozuměními. Když dojde ke konfliktu, extroverti mají sklon k nepřátelství a přecházejí do ofenzivy, čímž introverty převálcují nebo přemohou. Typický introvert z otevřeného konfliktu ustupuje, protože mu je nepříjemný, což si extrovert nejčastěji vykládá jako nezájem.

Teprve když se oba temperamenty vzájemně otevřou a snaží se pochopit perspektivu toho druhého, mohou společně dosáhnout skvělých výsledků.

Franklin D. Roosevelt, americký prezident za druhé světové války, byl typickým extrovertem. Byl drzý, temperamentní a veselý, rád chodil na večírky, flirtoval a každý večer zůstával dlouho do noci venku. Jeho manželka Eleanor byla naopak velmi introvertní; byla neohrabaná a plachá, dávala přednost vážným rozhovorům a ze stejných večírků odcházela co nejdříve.

I přes tyto obrovské rozdíly spolu dokázali neuvěřitelné věci. Eleanor otevřela svému manželovi oči v tom, že mu ukázala znepokojivý osud dětí živořících v chudobě a utlačovaných menšin. Když zjistila, že černošské zpěvačce Marian Andersonové nebylo v roce 1939 umožněno vystoupit v Constitution Hall, spojili s Franklinem jeho politický vliv a její sociální cítění, aby zajistili, že Andersonová o Velikonoční neděli vystoupí před Lincolnovým památníkem.

Tyto temperamenty se mohou doplňovat i v menším měřítku. Jednou za čas dá i otevřený extrovert přednost hlubší konverzaci před nezávazným povídáním. A introverty může živelnost extrovertů inspirovat a přivítat je jako závan čerstvého vzduchu v jejich jinak klidném každodenním životě.

Spojení obou temperamentů se zaměstnavateli vyplatí, protože každý z nich disponuje jedinečnými vlastnostmi – vlastnostmi, které mohou sdílet navzájem i s firmou jako celkem.