Tajný život spánku

Vzpomínáte si na poslední opravdu dobrou noc spánku? Bylo to příjemné, že? Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč se po noci hlubokého spánku cítíte tak skvěle? Nedávné pokroky v neurovědách vrhají na tuto otázku nové světlo: dnes víme, že spánek nejen obnovuje tělo, ale také osvěžuje mysl, zlepšuje kognitivní funkce a snižuje náchylnost k depresím a obezitě.

Tyto úryvky vám ukážou, jak spánek ve skutečnosti funguje, jak technologické a kulturní změny narušily naše spánkové návyky a co se můžeme naučit z přístupů jiných kultur ke spánku. V tomto shrnutí se dozvíte, proč většina Američanů dává přednost dobrému nočnímu spánku před sexem, proč může nespavost vést k přibírání na váze a jaký je rozdíl mezi „velkým“ a „malým“ snem.

Všichni známe ten zamlžený, a přesto uklidňující pocit, když se propadáme do říše snů. Jak ale vlastně usínáme?

Někteří říkají, že přichází skřítek Sandman a sype nám písek do očí, indiáni kmene Černonožců věří, že nás navštíví motýl, který nám pomůže usnout, a staří Řekové uctívali boha spánku Hypna. Co nám ale o spánku může říct věda?

Bylo zjištěno, že lidé mají v mozku jakýsi „spínač spánku“. V roce 2001 identifikoval harvardský výzkumník spánku Clifford B. Saper skupinu neuronů v hypotalamu – oblasti mozku, která řídí metabolické procesy a činnosti, jako je hlad nebo tělesná teplota – a nazval ji spánkovým spínačem.

Naše tělo má mechanismus, který chemicky reguluje spánek. Funguje nezávisle na střídání dne a noci a udržuje vnitřní rovnováhu tím, že nás nutí spát více či méně. Klíčovou roli v tom hraje chemická látka zvaná adenosintrifosfát (ATP). Během dne se zásoby ATP vyčerpávají, což nás postupně unavuje, až nakonec usneme. Během spánku se pak hromadí další chemické látky, které po dosažení určité hladiny přispějí k probuzení.

Stav, kdy se tyto neurony začínají vypínat a my upadáme do spánku, se nazývá hypnagogie. Jeho protějškem je přechodný stav při probouzení, označovaný jako hypnopompie. Právě v těchto mezistavech často získáváme náhlé vhledy nebo cítíme příval inspirace. Můžeme znovu prožívat události uplynulého dne, vidět geometrické obrazce, mít pocit pádu nebo vznášení, či vnímat, jako bychom se rozpínali a smršťovali.

Jak řekl francouzský filozof Jean-Luc Nancy, v těchto chvílích se „shodujeme se světem“ a máme možnost nahlédnout do jiných dimenzí či realit. Salvador Dalí tento jev proslulým způsobem využíval ve svých obrazech inspirovaných sny. Thomas Edison zase tyto přechodné stavy využíval k řešení problémů: zdříml si s ocelovými koulemi v rukou. Když začal usínat, ruce se mu uvolnily, koule vypadly, spadly na zem a hluk ho probudil – ideálně už s novým řešením v hlavě.

Nakonec spánku podlehneme všichni. Studie ukázaly, že i chroničtí nespavci zažívají tzv. mikrospánek – krátké záchvěvy spánku trvající od zlomku sekundy až po půl minuty.

Spíme různými způsoby a kultura je klíčovým faktorem, který určuje, jak naše spánkové návyky vypadají. V západním postindustriálním světě lidé obvykle dodržují pevnou spánkovou rutinu, spí v oddělených ložnicích a většinou v jednom souvislém bloku. Tyto zvyklosti jsou přizpůsobené požadavkům práce a školy a podřízené standardizovanému času.

Naopak lidé v nezápadních kulturách mívají flexibilnější spánkové vzorce, spí po částech a často praktikují společné spaní – děti spí na dosah ruky ostatních členů rodiny. Ve středověké Evropě byl spánek často rozdělen na dvě části, mezi nimiž byla zhruba hodinová pauza na rozhovor, jídlo, čaj nebo sex.

Dnes lidé v teplejších oblastech, jako je Španělsko, dávají kromě nočního spánku přednost i odpolední siestě. Společné spaní je stále běžné v Asii, Africe, obou Amerikách, jižní Evropě i v některých částech Skandinávie. Ačkoli to může lidem z jiných prostředí připadat zvláštní, mnozí věří, že společné spaní má pozitivní vliv na pozdější chování dospělých.

Mayské matky například říkají, že jejich děti jsou díky němu více propojené s ostatními a lépe se od nich učí. V anglosaském prostředí společné spaní ve velké míře vymizelo kolem poloviny 19. století, kdy se Američané začali učit, že děti by měly spát v oddělených pokojích, aby si budovaly nezávislost.

Nechávat však kojence vyplakat o samotě může vést k jejich zvýšené přecitlivělosti a narušit jejich odolnost. Mezikulturní studie navíc ukázaly, že děti, které sdílejí ložnici s rodiči od narození do pěti let, bývají v dospělosti šťastnější, spolupracující, sebevědomější a samostatnější než děti, které spí od malička samy.