Stále jsem tady

Ve svých sedmi letech Austin Channing Brown zjistila, proč jí rodiče dali tak neobvyklé jméno. Od té chvíle se potýká s realitou problematického vztahu Ameriky k otázce rasy. Jak vyrůstala, stále silněji vnímala propast mezi převážně bílou školou, kterou navštěvovala, a černošskými komunitami, které poznávala prostřednictvím rodiny a církve. Později pracovala pro křesťanské organizace, jež navenek hlásaly lásku a porozumění. Přesto se nikdy neocitla daleko od každodenní reality rasismu.

Je zřejmé, že k opravdu rovné společnosti máme stále velmi daleko. Austin se však navzdory tomu neustále snaží přispívat k tomu, aby se k tomuto cíli společnost přiblížila. V tomto shrnutí se dozvíte, jak náročné je pro černošskou ženu pracovat v převážně bílé organizaci, jaké úsilí je potřeba k tomu, aby bílí lidé dokázali přiznat vlastní rasismus, a proč je i přesto možné cítit naději do budoucna.

Jedno odpoledne, když bylo autorce sedm let, zamířila k pultu ve svém nejoblíbenějším místě – v knihovně. Nesla velkou hromadu knih, které si chtěla půjčit. Knihovnice však byla zmatená. Zkoumala čtenářský průkaz se zdviženým obočím. Opravdu je ten průkaz její? Austin si uvědomila, v čem je problém. „Ano,“ povzdechla si, „jmenuji se Austin.“

Nebyl to první ani poslední případ, kdy její jméno vyvolalo zmatek. Proto se rodičů zeptala, proč jí tak říkají. Matka jí vysvětlila, že vybrali jméno, které jí podle nich pomůže v životě uspět – jméno, které bude na papíře znít jako jméno bílého muže. Austin zůstala ohromená. Věděla, že „Austin“ je obvykle mužské jméno, ale neuvědomovala si, že je vnímáno i jako „bílé“.

To byl teprve začátek jejího uvědomování si významu rasy. Klíčové poselství této kapitoly je: Jak Austin dospívala, stále jasněji chápala, že být černá znamená, že ji bílí lidé vidí jinak.

Austinina rodina byla černošská, ale školy, které navštěvovala, byly převážně bílé. Bylo to na konci 80. a začátku 90. let, kdy se v otázkách rasy prosazoval přístup takzvané „barvosleposti“ – představa, že lidé by se měli tvářit, že rasové rozdíly vůbec nevidí. Tento přístup však černošským studentům, jako byla Austin, rozhodně nezaručoval bezpečné a přívětivé prostředí.

Na základní škole na ni někdo pokřikoval N-slovem. Ve čtvrté třídě zaslechla, jak její bílá spolužačka obviňuje „affirmative action“ z toho, že se nedostala na vysněnou vysokou školu. Další události ji také zasáhly – například když jedna oblíbená učitelka před třídou učinila šokující přiznání. Řekla žákům, že si právě uvědomila, jaké rasistické předpoklady v sobě nosila: myslela si, že když si dva černošští studenti sednou vedle sebe, budou rušit výuku.

Austin ocenila, že učitelka měla odvahu to přiznat, ale samotné zjištění ji hluboce znepokojilo. Do té doby si neuvědomovala, že takové stereotypy skutečně existují. Najednou jí došlo, že ji možná všichni učitelé ve škole tiše posuzují podle barvy pleti.

Od epizody v knihovně Austin věděla, že její rasa ovlivňuje, jak ji lidé vnímají. Teď začínala chápat, jak hluboko tyto představy sahají. Rasismus se neomezoval jen na nadávky a otevřené násilí. Byl přítomný všude kolem ní.

Mimo školu se Austin postupně seznamovala s různými černošskými komunitami. Když jí bylo deset, její čerstvě rozvedená matka se přestěhovala do převážně černošské čtvrti v Clevelandu. Návštěvy u ní byly pro Austin kulturním šokem a děti z okolí si z ní dělaly legraci, že „mluví jako běloška“. Nakonec si však našla přátele a začala přijímat černošskou kulturu, kterou tam objevila.

Další novou komunitu našla, když ji otec vzal do živého, srdečně přijímajícího černošského kostela. Austin se tam okamžitě cítila jako doma.

Pak nastoupila na vysokou školu. Poprvé v životě měla černošské učitele, kteří ji inspirovali. Některé z nejdůležitějších lekcí však získala mimo přednáškové sály – při rozhovorech se spolužáky a během jedné otřesné cesty na americký Jih.

Klíčové poselství této kapitoly je: Na vysoké škole si Austin uvědomila, že mnoho Američanů se dodnes nedokáže poctivě vyrovnat s černošskou historií.

Cesta byla navržena jako vzdělávací výlet o otroctví, ale její první část byla podivná a urážlivá. Na bavlníkové plantáži v Louisianě jim průvodci předkládali očištěnou, zromantizovanou verzi dějin. Dokonce tvrdili, že otroci byli „šťastní“. Poté byli studenti – z nichž polovina byli černoši – vyzváni, aby si zkusili trhat bavlnu.

Po návratu do autobusu se rozproudila bouřlivá diskuse. Černošští studenti vyjadřovali hněv nad tímto zkrášlováním minulosti, zatímco mnozí bílí studenti měli tendenci věřit tomu, co právě slyšeli. Rozdělení mezi nimi bylo velmi nepříjemné – a brzy se ještě prohloubilo.

Další zastávkou bylo muzeum lynčování, jehož stěny pokrývaly šokující fotografie: lidé visící z mostů, spálená těla, kolem nichž pózují usměvaví bílí přihlížející. Po návratu do autobusu bílí studenti vyjadřovali zděšení a někteří se snažili od toho, co viděli, distancovat. Říkali, že za to přece nemohou.

Pro černošské studenty však byla výstava nesmírně osobní. Jedna studentka dokonce řekla, že začíná mít pocit, jako by bílí lidé byli vrozeně zlí. Atmosféra v autobuse byla nesnesitelně napjatá.

Tehdy jedna bílá studentka pronesla smířlivou myšlenku. Řekla, že se cítí bezmocná tváří v tvář tomu, co se dozvěděla, ale už nedokáže jen nečinně přihlížet. Uvědomila si, že je čas začít něco dělat. Austin si v tu chvíli uvědomila, že i ona chce zasvětit svůj život práci pro rasovou spravedlnost.