Správná strana dějin

Typický Západoevropan si užívá pohodlný život a svobodu žít v demokratické společnosti – privilegium, které se často bere jako samozřejmost. Proč jsou tedy lidé tak nešťastní? Proč se tolik oblastí moderního života zdá být prostoupeno hněvem? Proč to vypadá, že příznivci Clintona a Trumpa se nejen rozcházejí v názorech, ale aktivně si nedůvěřují a nenávidí se navzájem? A proč je ve veřejném prostoru tolik zloby, že je autor, ortodoxní Žid, v některých levicových kruzích obviňován z neonacismu, zatímco jiní mu posílají antisemitské urážky?

Příliš mnoho lidí dnes vnímá Západ spíše jako něco škodlivého či hanebného než jako obrovskou sílu dobra ve světě. Tyto úryvky se proto vracejí o krok zpět a zkoumají filozofické základy Západu – jeho důraz na morální smysl, rozum, vědecké poznání a individuální svobodu. Autor připomíná, že úspěch Západu stojí na dvojím základu Jeruzaléma a Athén – na Bibli a na nesmírně vlivných myšlenkách starověkých athénských filozofů. Zároveň tvrdí, že společnosti, které se od tohoto dvojího filozofického dědictví odchylují, nejsou žádoucí.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak nám Bible dala pojmy lidské rovnosti a svobodné vůle, proč je skutečné štěstí spojené s morálním účelem a proč byla Francouzská revoluce katastrofou.

Jste šťastní? Pokud ne, rozhodně nejste sami. Podle článku z deníku Washington Post z roku 2014 téměř tři čtvrtiny Američanů říkají, že si nejsou jisti, zda bude život příští generace lepší než ten dnešní. Proč jsme tak skleslí? Možná proto, že jsme ztratili ze zřetele, co štěstí ve skutečnosti je.

Máme tendenci si ho spojovat s požitkem – se sexem, hraním golfu nebo sledováním, jak naše děti rostou. Bible i athénští filozofové nám však říkají, že skutečné štěstí pramení z vedení života s morálním cílem.

V hebrejské Bibli se pro štěstí používá slovo simcha, které označuje správné jednání v souladu s Boží vůlí. Je nám přikázáno žít v radosti – v simcha – a radovat se z poslání, které Bůh lidem dal. Jak říká Šalomoun: „Není pro člověka nic lepšího, než aby se radoval ze své práce, neboť to je jeho úděl.“

Filozofové z Athén zastávali podobný názor. Aristoteles například rozvinul pojetí štěstí, které se rovněž týkalo vedení dobrého života. Dobrý život pro něj ale nebyl subjektivní pojem, který by si každý mohl libovolně definovat. Pro Aristotela a jeho následovníky bylo něco dobré tehdy, pokud to naplňovalo svůj účel. Dobré hodinky – použijeme‑li moderní příklad – ukazují přesně čas. A dobrý člověk jedná v souladu s rozumem, protože právě schopnost chápat a používat rozum k poznávání světa je tím, co lidi odlišuje.

Bible i athénští filozofové tak dospěli k podobným závěrům: skutečné štěstí v životě vychází z morálního cíle – ať už jde o radostnou službu Bohu, nebo o plnění naší morální povinnosti jako bytostí usilujících o rozum.

To může znít jako tvrdá práce. Z tohoto pohledu není štěstí o veselí na festivalu, ale o vedení dobrého, cílevědomého života. A právě tento vážnější přístup je jedinou cestou k odemknutí skutečného smyslu života.

Rakouský psychiatr a přeživší holokaustu Viktor Frankl ve svých pamětech napsal, že ti, kdo v životě neviděli smysl, se rychle ztráceli. Tvrdil, že aby lidé přežili hrůzy druhé světové války, museli se rychle naučit, že důležité není to, co očekávají od života oni, ale co život očekává od nich.

Když tedy nyní chápeme souvislost mezi štěstím a morálním cílem, podívejme se, co to znamená v praxi.

Ve starověkém Egyptě byli vládci nazýváni Synové Ra; Ra byl nejvýznamnější egyptský bůh slunce. V Římě byli císaři považováni za božstva až do roku 14 n. l., kdy byl císař Augustus po své smrti prohlášen za boha. Po staletí byla nerovnost mezi lidmi považována za samozřejmou. Synové Ra byli božští a mohli určovat vlastní osud. Ostatní však museli přijmout úděl, který jim bohové přisoudili.

Právě Bible nám dala pojem lidské rovnosti. Šlo o jeden z nejvlivnějších zlomů v dějinách lidstva a civilizace. Jak říká Bible: „Bůh stvořil člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu jej stvořil; muže a ženu je stvořil.“ Všichni lidé, nejen vládci, byli stvořeni Bohem k jeho obrazu.

Klíčové je, že Bible také zavedla myšlenku, že všichni lidé mají svobodu volby a že můžeme zakoušet hodnotu, kterou tento koncept našim životům přináší. Příběh stvoření je ve skutečnosti vyprávěním o tom, jak první člověk Adam využil svou svobodu ke špatné volbě. Všichni jsme Adamovi potomci.

Z judeo‑křesťanského myšlení však nepochází jen pojem svobodné vůle. Také samotný koncept pokroku, na němž stojí většina moderní politické filozofie, je výrazně judeo‑křesťanský. V mnoha kulturách nemá historie jasný začátek ani konec. Řekové například vnímali vesmír jako cyklický, s opakujícími se dějinami, a proto neměli představu lineárního pokroku. V předbiblických pohanských náboženstvích navíc bohové, když zasahovali do světa, činili tak ve vlastním zájmu a neusilovali o posun světa kupředu.

Bůh Bible je však plně zapojen do pohánění pokroku. V příběhu stvoření zasahuje den za dnem a vytváří stále větší a větší složitost. A kdykoli následně zasahuje, činí tak proto, aby lidem předal určitou lekci nebo zlepšil jejich osud – jako když zachraňuje Noema a jeho rodinu.

Až tedy příště uslyšíte politika mluvit o pokroku, pamatujte, že tento koncept vděčí mnohé právě náboženství.