Špička

Peak

Anders Ericsson, Robert Pool

Tajemství nové teorie odbornosti

Špička

4.21

na základě

15563

hodnocení na Goodreads

4.6

na základě

1667

hodnocení na Amazonu

hodnocení Čtuto

O knize

V knize se autor zabývá záměrnou praxí, která lidem pomáhá dosáhnout úspěchu v tom, čemu se věnují. Zpochybňuje také význam talentu. Jeho poznatky vycházejí z desetiletí výzkumů a analýz.

Proč knihu číst

#čtutáty z knihy

Anders Ericsson, Robert Pool

Klíčové myšlenky z knihy

Klíčem ke špičkové výkonnosti je správná praxe, nikoliv talent

Pocítili jste někdy záchvěv závisti, když jste sledovali výkony prvotřídních hudebníků nebo olympijských sportovců? Připadá vám nespravedlivé, že vyšší moc, osud nebo prostě genetika obdařila tyto lidi – a ne vás – tak výjimečným talentem?

Tyto kapitoly vám ukážou, že díky desetiletím vědeckého výzkumu dnes už víme, že se nikdo nerodí jako génius ani není od narození obdařen nadpřirozeným talentem. Místo toho talentovaní lidé tvrdě pracují na rozvoji svých dovedností, které se díky tomu zdají být jejich druhou přirozeností. Cvičí dlouhé hodiny.

Jak tedy musíte přistupovat k nácviku dovedností, abyste se stali špičkou ve svém oboru? A jakou roli v tomto procesu hraje váš mozek?

Každý z nás si může osvojit specializované dovednosti

Říká se, že rakouský skladatel Wolfgang Amadeus Mozart dokázal identifikovat jakoukoli notu bez ohledu na to, na jaký nástroj byla zahrána. Málokdo však ví, jak to dokázal.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak je možné, že Mozart měl tak úžasné schopnosti, nebo jak si někteří lidé zapamatují tisíce číslic v čísle pí, jako by to bylo stejně snadné jako znát své telefonní číslo?

Dříve jsme si mysleli, že taková genialita je výsledkem vrozeného talentu nebo zvláštního duchovního nadání. Ve skutečnosti si však vysoce specializované dovednosti může osvojit každý. Chce to jen praxi.

Vezměme si absolutní hudební sluch, díky kterému byl Mozart schopný správně identifikovat jakoukoli notu. Tato schopnost je vzácná – má ji pouze jeden z 10 000 lidí. Absolutní hudební sluch je považován za příklad vrozené schopnosti. Nedávná studie však zjistila, že tomu tak není.

V roce 2014 se japonská psycholožka Ayako Sakakibarová rozhodla naučit 24 dětí ve věku od dvou do šesti let rozpoznat 14 různých akordů na klavíru. Několikrát denně, každý den po dobu několika měsíců, učila děti akordy.

Jak se děti postupně zlepšovaly, Sakakibarová je zkoušela z jednotlivých not. Na konci experimentu dokázaly všechny děti noty správně identifikovat. Jinými slovy, osvojily si absolutní hudební sluch. Z toho logicky plyne, že správným tréninkem si tuto schopnost může osvojit každý. Vyžadovalo by to však usilovnou výuku a praxi, a to již od šesti let.

Lidé mohou rozvíjet vysoce specifické dovednosti, ať už jde o hudbu, nebo o něco jiného, a to díky způsobu, jakým náš mozek reaguje, pokud něco neustále procvičujeme.

Londýnští taxikáři mají větší specifickou část mozku důležitou pro navigaci

Londýn je obrovské, rozlehlé město s tisíci ulicemi, které se kříží v těch nejpodivnějších úhlech. Ve městě, které má více než 8,5 milionu obyvatel, se nacházejí také stovky restaurací, sídlišť, nákupních center, kancelářských budov a nejrůznějších provozoven, které slouží jeho obyvatelům. A pokud chcete být v Londýně taxikářem, musíte se v tomto bludišti vyznat!

To nezní moc povzbudivě, že? I když se některé úkoly – jako například zapamatovat si všechny londýnské ulice – mohou zdát nesplnitelné, lidé se mohou naučit mnoho obtížných dovedností, a to díky adaptabilitě našeho mozku. Stejně jako když vaše tělo postupně sílí, pokud zvedáte činky, je i váš mozek „plastický“. To znamená, že se mění, když ho trénujete.

Neurovědkyně Eleanor Maguireová z University College London provedla v roce 2000 experiment, který tuto hypotézu ověřoval. V rámci své práce porovnávala mozky londýnských taxikářů s mozky lidí, kteří neměli řidičský průkaz.

Maguirová zjistila, že řidiči taxíků mají větší zadní hipokampus, což je ta část mozku, která nám pomáhá orientovat se v prostoru a zapamatovat si místa. Největší hipokampy měli navíc řidiči, kteří v oboru pracovali nejdéle.

Aby se ujistila, že data, která získala, jsou vědecky relevantní – tedy že taxikáři neměli již před nástupem do tohoto zaměstnání nadměrně vyvinuté hipokampy, které jim následně pomáhaly vyniknout v práci, naskenovala mozky dvou skupin lidí. První skupina byli lidé, kteří se chystali nastoupit do výcvikového programu pro budoucí taxikáře. Druhá, kontrolní, skupina pak byli lidé bez řidičského průkazu.

Na začátku nezjistila Maguirová mezi oběma skupinami žádný rozdíl ve velikosti hipokampu. Když však o čtyři roky později provedla test znovu, zjistila, že hipokampy nyní již vyškolených taxikářů jsou větší než hipokampy kontrolní skupiny.

Tato studie naznačuje souvislost mezi navigačními schopnostmi a velikostí zadního hipokampu. Při tréninku se tato část mozku může zvětšit a být schopna vykonávat úkoly, které předtím nezvládala. Nyní tedy víme, že trénink může změnit lidský mozek. Ovlivňuje však trénink naše myšlení a způsob, jakým vnímáme situace?

Mentální reprezentace jako klíč k fungování dlouhodobé paměti

Když si přečtete slova „Mona Lisa“, pravděpodobně se vám vybaví slavný obraz záhadně se usmívající ženy od Leonarda da Vinciho. Když se tak stane, váš mozek tento obraz „vidí“.

Tomu se říká mentální reprezentace. Mentální reprezentace jsou struktury uložené v mozku, které odpovídají konkrétním objektům, obrazům, pohybům nebo čemukoli, co mozek zpracoval a uložil, aby si to později byl schopen vybavit.

V širším slova smyslu vám mentální reprezentace umožňují obejít krátkodobou paměť, což je schopnost, která může být docela užitečná. Krátkodobá paměť je skvělá pro určité věci, například pro zapamatování slov, která jste právě přečetli, abyste porozuměli této větě. Ale k zapamatování celého jazyka potřebujete sílu a kapacitu dlouhodobé paměti. Jednoduše řečeno, bez schopnosti uložit si do dlouhodobé paměti všechna pravidla jazyka byste nebyli schopni komunikovat s takovou lehkostí.

Zde vstupují do hry opět mentální reprezentace. Tyto dobře uspořádané vzorce informací uložené v dlouhodobé paměti vám umožňují rychle reagovat na situaci, ve které se nacházíte. Například vám připomínají, že Mona Lisa je slavný obraz, a proto se nemusíte pokaždé, když narazíte na zmínku o tomto obraze, znovu učit, že je významný.

Mentální reprezentace hrají také roli při zvyšování výkonnosti. Víme, že k tomu, aby se člověk stal odborníkem v nějakém oboru, ať už jde o řízení taxíku nebo hraní šachů, jsou třeba roky praxe. Pouze díky praxi si můžete vytvořit podrobné reprezentace situací nebo pohybů, které jsou pro váš výkon důležité.

Vezměte si baseball. Spousta fanoušků má uloženo několik mentálních reprezentací spojených s tímto sportem, ale ty nejsou ničím ve srovnání s reprezentacemi profesionálních hráčů baseballu. Profesionální hráči si díky všemu tomu tréninku, který podstupují, vytvořili propracované reprezentace všech možných trajektorií baseballového míčku. To znamená, že když na pálkaře míří nadhoz, dokáže během zlomku sekundy předpovědět, jak rychle se bude blížit či o jaký druh točeného míče se jedná, a tak přesně ví, jak má pálkou máchnout.

Dále se dozvíte, jaký typ praxe je zapotřebí k rozvoji specializovaných dovedností.

Abyste si dovednost dobře osvojili, je nutná účelová praxe a neustálá zpětná vazba

Myslíte si, že profesionální hudebník, sportovec, vědec nebo podnikatel získal své dovednosti přes noc? Je to nepravděpodobné. Místo toho pravděpodobně používal k dosažení úspěchu účelovou praxi.

Tato technika vás nutí k osvojování dovedností prostřednictvím několika mechanismů, včetně stanovení jasných, konkrétních cílů, soustředění, opuštění komfortní zóny a získávání neustálé zpětné vazby.

Abychom lépe pochopili, co účelová praxe obnáší, vezměme v úvahu experiment, který autor provedl v 70. letech 20. století. Student Carnegie Mellon University jménem Steve byl požádán, aby si zapamatoval neustále se prodlužující číselné řady, které mu byly předčítány v intervalu jedné sekundy.

Steve neměl žádné zvláštní schopnosti v oblasti matematiky nebo paměti. Obecně si většina lidí dokáže bez větších problémů zapamatovat zhruba sedm číslic a zpočátku na tom Steve nebyl jinak. Ale po dlouhém tréninku a praxi si Steve dokázal zapamatovat číselné řady, které měly 82 čísel.

Jak to dokázal? Za prvé, Steve měl jasný a konkrétní cíl: zapamatovat si pokaždé více čísel, než dokázal předtím. Za druhé, během celého experimentu zůstal soustředěný.

Steve byl také tlačen mimo svou komfortní zónu, protože byl neustále povzbuzován, aby překračoval svou současnou úroveň výkonnosti. Pokud se mu například během jednoho sezení podařilo zapamatovat si 28 čísel, výzkumník zahájil nové sezení tím, že po něm chtěl, aby si zapamatoval stejně dlouhou číselnou řadu. Hned poté Steva požádal, aby si zapamatoval řadu 29 čísel – zvýšil požadavky na výkonnost. Steve navíc dostával ke svému výkonu vždy zpětnou vazbu – výzkumník ho informoval, jak si vedl.

Tento poslední mechanismus je klíčový. Koneckonců, jak se můžete zlepšovat, když vám nikdo neřekne, jak si vedete? Bez ohledu na to, zda procvičujete sonáty nebo německou gramatiku, je nezbytné vědět, zda to děláte správně.

Účelovou praxí se můžete naučit nejrůznější specializované dovednosti. Je to však pouze jeden z kroků k vyššímu cíli, o kterém se dozvíte v následující části.

Přečetli jste první bezplatné kapitoly.
Chcete číst stovky knih bez omezení?
Pořiďte si členství od 49 Kč měsíčně!

Ceník

Kolekce s knihou:

Další knihy z těchto kategorií: