Špička

Pocítili jste někdy záchvěv závisti, když jste sledovali výkony prvotřídních hudebníků nebo olympijských sportovců? Připadá vám nespravedlivé, že vyšší moc, osud nebo prostě genetika obdařila tyto lidi – a ne vás – tak výjimečným talentem?

Tyto kapitoly vám ukážou, že díky desetiletím vědeckého výzkumu dnes už víme, že se nikdo nerodí jako génius ani není od narození obdařen nadpřirozeným talentem. Místo toho talentovaní lidé tvrdě pracují na rozvoji svých dovedností, které se díky tomu zdají být jejich druhou přirozeností. Cvičí dlouhé hodiny.

Jak tedy musíte přistupovat k nácviku dovedností, abyste se stali špičkou ve svém oboru? A jakou roli v tomto procesu hraje váš mozek?

Říká se, že rakouský skladatel Wolfgang Amadeus Mozart dokázal identifikovat jakoukoli notu bez ohledu na to, na jaký nástroj byla zahrána. Málokdo však ví, jak to dokázal.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak je možné, že Mozart měl tak úžasné schopnosti, nebo jak si někteří lidé zapamatují tisíce číslic v čísle pí, jako by to bylo stejně snadné jako znát své telefonní číslo?

Dříve jsme si mysleli, že taková genialita je výsledkem vrozeného talentu nebo zvláštního duchovního nadání. Ve skutečnosti si však vysoce specializované dovednosti může osvojit každý. Chce to jen praxi.

Vezměme si absolutní hudební sluch, díky kterému byl Mozart schopný správně identifikovat jakoukoli notu. Tato schopnost je vzácná – má ji pouze jeden z 10 000 lidí. Absolutní hudební sluch je považován za příklad vrozené schopnosti. Nedávná studie však zjistila, že tomu tak není.

V roce 2014 se japonská psycholožka Ayako Sakakibarová rozhodla naučit 24 dětí ve věku od dvou do šesti let rozpoznat 14 různých akordů na klavíru. Několikrát denně, každý den po dobu několika měsíců, učila děti akordy.

Jak se děti postupně zlepšovaly, Sakakibarová je zkoušela z jednotlivých not. Na konci experimentu dokázaly všechny děti noty správně identifikovat. Jinými slovy, osvojily si absolutní hudební sluch. Z toho logicky plyne, že správným tréninkem si tuto schopnost může osvojit každý. Vyžadovalo by to však usilovnou výuku a praxi, a to již od šesti let.

Lidé mohou rozvíjet vysoce specifické dovednosti, ať už jde o hudbu, nebo o něco jiného, a to díky způsobu, jakým náš mozek reaguje, pokud něco neustále procvičujeme.

Londýn je obrovské, rozlehlé město s tisíci ulicemi, které se kříží v těch nejpodivnějších úhlech. Ve městě, které má více než 8,5 milionu obyvatel, se nacházejí také stovky restaurací, sídlišť, nákupních center, kancelářských budov a nejrůznějších provozoven, které slouží jeho obyvatelům. A pokud chcete být v Londýně taxikářem, musíte se v tomto bludišti vyznat!

To nezní moc povzbudivě, že? I když se některé úkoly – jako například zapamatovat si všechny londýnské ulice – mohou zdát nesplnitelné, lidé se mohou naučit mnoho obtížných dovedností, a to díky adaptabilitě našeho mozku. Stejně jako když vaše tělo postupně sílí, pokud zvedáte činky, je i váš mozek „plastický“. To znamená, že se mění, když ho trénujete.

Neurovědkyně Eleanor Maguireová z University College London provedla v roce 2000 experiment, který tuto hypotézu ověřoval. V rámci své práce porovnávala mozky londýnských taxikářů s mozky lidí, kteří neměli řidičský průkaz.

Maguirová zjistila, že řidiči taxíků mají větší zadní hipokampus, což je ta část mozku, která nám pomáhá orientovat se v prostoru a zapamatovat si místa. Největší hipokampy měli navíc řidiči, kteří v oboru pracovali nejdéle.

Aby se ujistila, že data, která získala, jsou vědecky relevantní – tedy že taxikáři neměli již před nástupem do tohoto zaměstnání nadměrně vyvinuté hipokampy, které jim následně pomáhaly vyniknout v práci, naskenovala mozky dvou skupin lidí. První skupina byli lidé, kteří se chystali nastoupit do výcvikového programu pro budoucí taxikáře. Druhá, kontrolní, skupina pak byli lidé bez řidičského průkazu.

Na začátku nezjistila Maguirová mezi oběma skupinami žádný rozdíl ve velikosti hipokampu. Když však o čtyři roky později provedla test znovu, zjistila, že hipokampy nyní již vyškolených taxikářů jsou větší než hipokampy kontrolní skupiny.

Tato studie naznačuje souvislost mezi navigačními schopnostmi a velikostí zadního hipokampu. Při tréninku se tato část mozku může zvětšit a být schopna vykonávat úkoly, které předtím nezvládala. Nyní tedy víme, že trénink může změnit lidský mozek. Ovlivňuje však trénink naše myšlení a způsob, jakým vnímáme situace?