Ruce mojí babičky

Protičernošský rasismus je součástí samotné podstaty Ameriky. Ať už jde o dějiny otroctví, rozšířenou policejní brutalitu, nebo drobné každodenní nespravedlnosti, jimž čelí černoši, břemeno rasismu dodnes tíží každého Američana. Netýká se to jen černých, ale i bílých Američanů.

Toto břemeno lze nejlépe popsat jako kumulativní trauma způsobené historickými, společenskými i osobními událostmi. A takto hluboké trauma se vždy otiskuje do těla. Mění náš nervový systém i chemii mozku.

Proto – jak ukážou následující kapitoly – rasismus nelze vyřešit jen sociálními a politickými změnami. Aby skutečně zmizel, musíme zároveň uzdravit i svá těla z traumatu, které způsobil. Tyto úryvky vám nabídnou návod, jak na to – jako jednotlivcům i jako členům komunity.

Nejprve ale pomohou pochopit, jak jsme se do současné situace dostali: sledují trauma rasismu od brutálního evropského středověku až k jeho dnešní podobě v policejních vraždách. V tomto shrnutí se dozvíte:

• jaká jednoduchá tělesná cvičení vám mohou pomoci začít léčit vlastní trauma,
• proč policejní zásahy tak často končí pro černé Američany násilím,
• a jak může Amerika překonat nadřazenost „bílého těla“.

Když byl autor dítě, trávil spoustu času se svou babičkou. Často ho prosila, aby jí masíroval bolavé ruce, zatímco spolu sledovali televizi. Jednou se jí zeptal, proč má prsty tak oteklé a ztvrdlé. Vysvětlila mu, že je to z práce na bavlníkových plantážích. Začala tam pracovat už ve čtyřech letech a ostré trny rostlin jí ruce celé rozdrásaly.

To je jen jeden silný příklad stop, které rasismus zanechává na těle. Ne všechna tělesná traumata způsobená rasismem jsou ale viditelná. Jedna z nejzáludnějších vlastností rasismu je, že jeho kořeny i důsledky bývají skryté.

S výjimkou otevřených bílých supremacistů si většina lidí rasismus vědomě neuvědomuje – a přesto ho často nevědomky udržuje.

Klíčové sdělení: Rasismus žije v našich tělech.

Autorova manželka si jednou všimla prodavačky ve Walmartu, jejímž úkolem bylo „náhodně“ vybírat zákazníky po zaplacení a kontrolovat, zda účtenka odpovídá zboží v košíku. Její výběr ale vůbec nebyl náhodný – zdálo se, že cíleně zastavuje jen černé zákazníky. Autorova manželka na toto rasové profilování upozornila vedoucího prodejny.

Když s prodavačkou mluvil, působila upřímně zaskočeně a omlouvala se. Vůbec ji nenapadlo, že kontroluje výhradně černé lidi. U mnoha bílých Američanů je rasismus tak hluboce zakořeněný v jejich nervovém systému, že si ani neuvědomují, jak k němu sami přispívají.

Na druhé straně je pro černé Američany rasová nespravedlnost tak každodenní zkušeností, že si často nemohou dovolit věnovat příliš pozornosti tomu, jak se propisuje do jejich těl. Ale propisuje.

V zemi, kde jsou „bílá těla“ běžně ceněna výše než „černá těla“, nesou černoši nepoměrně větší fyzickou i psychickou zátěž. Častěji čelí přímému násilí, například policejní brutalitě, a trpí vyšší mírou stresu, deprese a úzkosti. V důsledku toho u nich častěji nacházíme onemocnění spojená se stresem, jako je vysoký krevní tlak, cukrovka či závislost na alkoholu.

Rasismus v USA je vždy tělesnou zkušeností – jak pro jeho oběti, tak pro jeho původce. Jde o trauma vzniklé kumulativním působením amerických dějin, společenských systémů i každodenních nespravedlností. A je hluboce zapsané v těle každého Američana.

Základním cílem našeho těla je cítit se v bezpečí – být „usazené“. Když je tělo usazené, jsme klidní a vyrovnaní. Když ale vnímá hrozbu, přechází do stavu vysoké pohotovosti, aby nám umožnilo rychle reagovat – například útokem na útočníka nebo útěkem z nebezpečí.

Někdy je však hrozba tak ohromující, že tělo v tomto stavu vysoké pohotovosti zůstane. Tomu terapeuti říkají trauma.

Každý prožívá trauma jinak. To ale neznamená, že jde vždy o čistě individuální, izolovanou zkušenost. Podobně jako virus se trauma může šířit z člověka na člověka – a někdy ovlivňovat celé populace po staletí.

Klíčové poselství: Trauma se v čase prohlubuje – mezi jednotlivci i napříč generacemi.

Trauma může vzniknout po jediné extrémně stresující události. Může ale také vyrůstat z mnoha dlouhodobých hrozeb. Terapeutka Nancy van Dyke tento typ označuje jako „mlhavé trauma“.

V nějaké podobě trpí všechna černá těla v Americe tímto kumulativním traumatem. Trauma ničí naše tělo a poškozuje duševní i fyzické zdraví. A způsob, jakým na něj reagujeme, může situaci ještě zhoršit.

Mnohé traumatické reakce totiž nejsou pod naší vědomou kontrolou. Obcházejí náš „myslící mozek“ – části mozku, které nám umožňují situaci racionálně zhodnotit – a aktivují tzv. plazí mozek, tedy primitivnější struktury odpovědné za nevědomé, instinktivní tělesné reakce.

Plazí mozek pak tělo vede k různým mechanismům zvládání, jejichž cílem je obnovit pocit bezpečí. Velmi často ale ve skutečnosti trauma jen udržují – nebo ho dokonce předávají dál.

Stačí si vzpomenout, kolik traumatizovaných rodičů – navzdory nejlepší snaze – předává trauma svým dětem, protože se potýkají s regulací emocí nebo sahají po návykových látkách jako po způsobu, jak situaci zvládnout.

Navíc existují přesvědčivé vědecké důkazy, že trauma se může přenášet i geneticky. Nadměrný stres může například způsobit změny ve spermiích, které ovlivní, jak se určité geny u dítěte projeví.

Pokud se trauma může předávat geny, může se přenášet donekonečna. Není proto přehnané tvrdit, že černí, židovští a původní obyvatelé Ameriky stále nesou trauma, které bylo způsobeno jejich předkům před staletími.

Autor toto mezigenerační trauma nazývá „ránou duše“. A jediný způsob, jak ránu duše vyléčit, je uzdravit tělo.