Pšeničné břicho

Jak často si k obědu dáváte sendvič nebo si k večeři dopřejete těstoviny? Až se seznámíte s tím, k jakým závěrům dospěl Dr. William Davis, možná si příště rozmyslíte, co si dáte na talíř.

Mnoho nízkotučných diet doporučuje celozrnné výrobky, včetně pšenice, která je nejrozšířenější obilninou na světě. To, co bývalo relativně neškodnou složkou jídelníčku, se však v důsledku nedávných změn v její bílkovinné struktuře stalo poměrně nebezpečným. Moderní pšenice podporuje obezitu, oslabuje kosti a vytváří toxické sloučeniny, které poškozují naše orgány. Její negativní dopady výrazně převyšují potěšení i z těch nejchutnějších sušenek.

Než začneme, je důležité zmínit, že závěry Dr. Williama Davise o pšenici vyvolaly značnou debatu a některé vědecké práce je zpochybňují. V tomto shrnutí se dozvíte, jak může pšenice narušovat hladinu glukózy v krvi, proč chléb vaší prababičky nebyl zdaleka tak problematický jako ten dnešní a jaká je pozoruhodná souvislost mezi pšenicí a schizofrenií.

V minulých stoletích bylo velké břicho obdivovaným symbolem společenského postavení – znamenalo, že žijete v pohodlí a máte dostatek jídla. Dnes už však rozšířené pasy nemají jen privilegovaní; týká se to lidí napříč všemi společenskými vrstvami. A místo obdivu se tito lidé často setkávají spíše se soucitem nebo posměchem, vyjádřeným hanlivými výrazy jako „pivní břicho“.

Podle autora by ale přesnější označení znělo „pšeničné břicho“. Od osmdesátých let minulého století probíhají veřejné kampaně proti tučným potravinám bohatým na cholesterol, jako je máslo či slanina, protože se předpokládalo, že přispívají k srdečním onemocněním. Výsledkem bylo, že mnoho lidí tyto potraviny nahradilo jídly bohatými na sacharidy. A ze všech sacharidových zdrojů se na vrchol žebříčku dostala právě pšenice.

Typická americká strava je na pšenici postavená – tato surovina hraje hlavní roli téměř v každém jídle. Autor vzpomíná, že sám kdysi snědl čtyři porce pšeničné mouky denně: k snídani misku cereálií Lucky Charms, k obědu sendvič s arašídovým máslem, k večeři často kukuřičný chléb a nakonec jablečný koláč. To je opravdu hodně pšenice.

Dnes se jí autor vyhýbá úplně. Pro většinu světa však pšenice zůstává jednou z nejoblíbenějších obilnin a tvoří zhruba 20 procent našeho kalorického příjmu. Tak vysoká spotřeba jediné suroviny neznamená jen jednotvárný jídelníček – vede také k přibírání na váze. Není náhoda, že jak se naše strava stávala „pšeničnější“, naše pasy se rozšiřovaly.

V roce 1985 začal americký Národní institut srdce, plic a krve doporučovat, aby lidé nahradili tučné potraviny „pro srdce zdravými“ celozrnnými výrobky. Shodou okolností je to také rok, kdy začala prudce růst průměrná tělesná hmotnost i výskyt diabetu.

Konzumace pšenice samozřejmě není žádnou novinkou. Pšenice byla základní potravinou mnoha kultur po tisíce let. V Bibli se píše, jak Ježíš nasytil pět tisíc lidí pouhými pěti chleby; a když Mojžíš vedl svůj lid do Země zaslíbené, slíbil jim mimo jiné hojnost pšenice.

Problém je v tom, že pšenice, která rostla před tisíci lety – nebo dokonce ještě před několika generacemi – se zásadně lišila od té, kterou známe dnes. Hlavní rozdíl spočívá ve struktuře bílkovin.

Ve druhé polovině dvacátého století vědci vyšlechtili odrůdy pšenice, které měly být odolnější vůči suchu, plísním a dalším vlivům prostředí. Výsledkem byla hybridní plodina s mírně odlišnou bílkovinnou strukturou, která se postupně stala hlavním typem pšenice konzumovaným po celém světě.

Moderní hybridy pšenice obsahují přibližně 95 procent stejných bílkovin jako původní odrůdy, zbývajících pět procent však tvoří nové, jedinečné bílkoviny. Znepokojivé je, že vlády a potravinové regulační orgány po celém světě projevily jen malý zájem o to, zda jsou tyto nové bílkoviny bezpečné pro lidskou spotřebu. V praxi tak konzumujeme obrovské množství potraviny, která je v této podobě nová a nedostatečně prověřená.

Jako člověk s intolerancí pšenice byl autor William Davis zvědavý, zda mu bochník chleba upečený z emmeru – dávného evolučního předchůdce dnešní pšenice – způsobí stejné potíže jako běžný moderní pšeničný chléb. Byl ohromen, když zjistil, že chléb z emmeru u něj nevyvolal žádný z obvyklých příznaků, jako jsou nevolnost, křeče v břiše či poruchy spánku.

Moderní pšeničný chléb navíc u Davise způsoboval výrazné výkyvy hladiny cukru v krvi, zatímco po konzumaci chleba z emmeru k nim nedocházelo. Autor si pomyslel, že jistě nemůže být jediný, kdo na moderní pšenici reaguje takto nepříznivě.