Pronásledování výkřiku

Podobně jako válka proti chudobě a válka proti teroru si i válka proti drogám původně kladla za cíl porazit „nepopiratelně“ zlého nepřítele – drogy. Stejně jako u mnoha jiných nákladných válek se však ukazuje, že byla vedena proti nesprávnému protivníkovi.

Drogy byly vždy kontroverzním tématem, obzvlášť dnes, kdy se legalizace a dekriminalizace stále více prosazují po celém světě. Tyto úryvky zkoumají počátky války proti drogám a její nedávný vývoj. Vysvětlují, jak jsme se dostali do situace, kdy je boj proti drogám možná méně výhodný než jejich prosté přijetí jako součásti života.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč se s heroinovými závislostmi Billie Holiday a Judy Garland zacházelo tak rozdílně; jak tvrdé zásahy proti dealerům vedou k větší moci gangů; a proč má závislost méně společného s drogami, než byste si možná mysleli.

Úsilí o potlačení nelegálního užívání drog a tvrdé zásahy proti dealerům, souhrnně označované jako válka proti drogám, se staly natolik samozřejmou součástí veřejného života, že nás už ani nepřekvapují zprávy o velkých protidrogových raziích. Hromady zabavených peněz, drog a zbraní sotva přitáhnou naši pozornost.

Začátky této „války“ však byly překvapivě odlišné od toho, jak se vede dnes. Až do počátku dvacátého století byly látky, které dnes řadíme mezi nelegální drogy, ve skutečnosti v nějaké podobě volně dostupné po celém světě. Z lékárny jste si například mohli odnést tašku plnou přípravků obsahujících heroin či kokain. Osvěžující doušek Coca-Coly obsahoval složky extrahované z listů koky, zdroje kokainu, a módní obchodní domy v Británii dokonce prodávaly plechovky s heroinem pro dámy z vyšších vrstev.

To se však změnilo v roce 1914, kdy Spojené státy začaly zakazovat prodej a užívání drog. Proč ten náhlý obrat? Vypuknutí první světové války spolu s rychlou industrializací přimělo Američany hledat únik před úzkostí a agresí vyvolanou prudkými změnami ve světě. Drogy – hmotné objekty, které bylo možné zničit – se zdály být dokonalým obětním beránkem pro méně hmatatelné neduhy modernity, jako je třídní napětí, vykořenění a měnící se společenské zvyky.

Konečný, tvrdý a celosvětový zákaz drog byl však výsledkem soustředěného úsilí jednoho muže: Harryho Anslingera, prvního ředitele Federálního úřadu pro narkotika USA, který stál v jeho čele v letech 1930–1962 a stal se hlavním zastáncem války proti drogám. Během svého působení si Anslinger všiml, že drogy do USA stále proudí, přestože na ně byl kladen přísný dohled. Začal podezírat, že komunisté záměrně pašují drogy do země v naději, že zneužijí drogovou závislost k podkopání vojenské a ekonomické síly Ameriky.

V padesátých letech se proto obrátil na Organizaci spojených národů, kde – díky geopolitické převaze Spojených států – úspěšně přesvědčil ostatní členské státy, aby přijaly prohibiční politiku.

Moderní mylné představy o válce proti drogám se objevily už na jejím samém počátku. Často slýcháme, že cílem války proti drogám bylo a je chránit závislé před dalším sebedestruktivním chováním a zabránit ostatním, aby se závislými stali. Tento obraz posilovaly kampaně jako „Just say no“ („Prostě řekni ne“), rozšířené v osmdesátých a devadesátých letech.

Takové kampaně vedou lidi k domněnce, že válka proti drogám byla vedena z ušlechtilých pohnutek. Ve skutečnosti však, když byla válka proti drogám ve Spojených státech v roce 1914 zahájena, její zastánci se neodvolávali na závislost a sociální škody. Vnímali ji především jako nástroj k potlačení rasových menšin.

Harry Anslinger poskytl řadu veřejných rozhovorů, v nichž nárůst užívání drog zcela sváděl na černochy; jednou dokonce prohlásil, že „nárůst [závislosti na drogách] je prakticky ze sta procent mezi černým obyvatelstvem“. Tato rasistická víra se odrážela v diskriminačních postupech policie, která tvrdě zasahovala proti užívání drog.

Uvažujme například o Billie Holiday a Judy Garland – obě byly prominentní heroinové závislé. Zatímco Holiday, černá žena, byla pravidelně obtěžována Anslingerovými agenty, Garland, bílá žena, se naopak dočkala jeho pomoci: držel policii stranou, zatímco se zotavovala ze své závislosti.

Mnoho bílých Američanů odmítalo připustit, že rasové napětí v zemi souvisí se strukturálním rasismem a chudobou. Bylo pro ně snazší – a méně nepříjemné – naivně věřit, že hněv Afroameričanů je způsoben „cizími“ drogami, a že potlačením dovozu a užívání těchto látek lze menšiny znovu přivést k poslušnosti a akceptaci stávajícího pořádku.

Využitím strachu a předsudků americké veřejnosti vůči rasovým menšinám dokázala válka proti drogám získat širokou podporu.