Proč nám diety přidělávají kila

Stále jsme bombardováni novými dietními trendy. Ať už se rozhodnete stát se frutariánem, obsesivně počítat kalorie, nebo přejít na spartánskou stravu našich pravěkých předků, můžete být zklamaní, když zjistíte, že jen málokterá dieta přináší výsledky, v které jste doufali. Zatímco v krátkodobém horizontu mohou diety pomoci shodit pár kilogramů, z dlouhodobého hlediska jen zřídka naplní očekávání.

Díky pokrokům v neurovědách, genetice a psychologii dnes mnohem lépe rozumíme tomu, proč tomu tak je. Jak uvidíte v těchto kapitolách, pokud je vaším cílem žít a jíst zdravěji, soustředit se pouze na hubnutí není správná cesta.

Podívejme se tedy na některé rozšířené mýty o dietách. V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak evoluce usnadnila přibírání na váze mnohem víc než hubnutí,
• proč není vůle tím hlavním, co rozhoduje o zdravějším stravování,
• a jak vám pravidelný pohyb může doslova zachránit život.

Představte si ženu průměrné výšky, která váží 50 kilogramů a zhubne 14 kilogramů. Většina lidí by se shodla, že je příliš hubená a možná i podvyživená. Naopak, pokud by žena vážící 104 kilogramů zhubla o stejných 14 kilogramů, mnozí by jí gratulovali k úspěšnému shazování nadváhy.

Společnost tyto dvě situace vnímá velmi odlišně. Lidský mozek je však interpretuje stejně: v obou případech má tělo pocit, že hladoví.

Naše tělo se vyvinulo tak, aby udržovalo hmotnost v určitém „obranném“ rozmezí – tedy kolem vaší průměrné váhy plus minus zhruba 4 až 7 kilogramů. Změny hmotnosti v rámci tohoto rozmezí lze poměrně snadno dosáhnout úpravou jídelníčku a pohybu. Samotné rozmezí se může v průběhu života také posouvat, ale je důležité mít na paměti, že je mnohem snazší ho zvýšit než snížit.

I když tedy můžete zhubnout, jakmile klesnete pod své obranné rozmezí, tělo se bude snažit vrátit vás zpět na „nastavenou“ úroveň.

Proč? Váš mozek udržuje velmi účinný systém energetické rovnováhy, který automaticky hlídá, aby se vaše hmotnost držela v obranném rozmezí – tím, že udržuje množství spálených kalorií blízko množství kalorií přijatých.

Tento systém energetické rovnováhy však může snadno narušit tělesný odměňovací systém. Když uděláte něco, co zvyšuje šanci na přežití – například sníte kaloricky vydatný hamburger – tělo vyšle do mozku dávku neurotransmiteru dopaminu, který vyvolá příjemný pocit.

Pro naše předky lovce a sběrače byl takový systém velmi výhodný. Když narazili na zásobu medu nebo ulovili velkou kořist, odměňovací systém je motivoval k přejedení – což dávalo smysl, protože další jídlo mohlo být v nedohlednu.

Dnes už nám tento mechanismus příliš neslouží. Díky neustálé dostupnosti potravin s vysokým obsahem tuku a cukru se můžeme velmi snadno přejídat a udržovat odměňovací systém v trvalém kolotoči příjemných pocitů.

Na přejídání pak často reagujeme dietami. Výzkumy však naznačují, že opakované držení diet může v mozku vyvolat změny, které odměňovací reakci ještě zesílí – a vedou k ještě častějším „hřeším“.

Je řešením, jak udržet odměňovací systém těla na uzdě ve světě plném sladkých pokušení, silná vůle? Rozšířený mýtus říká, že kdo drží dietu, musí mít „vůli ze železa“. Ve skutečnosti se ale vůle k boji s neustálou přitažlivostí chutných, kalorických jídel příliš nehodí.

Síla vůle je užitečná při dosahování krátkodobých a střednědobých cílů, ale je málo účinná u cílů dlouhodobých. Krátkodobý cíl může trvat několik hodin, dní či měsíců a zahrnuje úkoly jako uvařit složitý recept nebo dokončit pracovní projekt. Dlouhodobé cíle naopak vyžadují opakované chování po celé roky – a spoléhat se u nich na trvalý odpor vůči chutím je neefektivní, protože zásoba vůle se dříve či později vyčerpá.

Stručně řečeno, vůle je omezený zdroj, který potřebujeme k řízení mnoha druhů chování. Jakmile ji vyčerpáme, potřebuje čas na obnovení. Pokud například vynaložíte hodně vůle na to, abyste se přinutili jít do posilovny, budete jí mít méně ve chvíli, kdy se vrátíte domů a postavíte se zbytkům čokoládového dortu v lednici.

Vůle je navíc různě účinná u různých typů činností. Rozsáhlý přehled studií ukázal, že právě při rozhodování o jídle funguje nejhůře. Naopak velmi dobře se uplatňuje při regulaci automatických činností, tedy návyků.

Jak uvidíme v dalších částech, mnohem efektivnější než spoléhat na sílu vůle v boji s chutěmi je vybudovat si dobré stravovací návyky. Jakmile se vám vůle vyčerpá, nevyhnutelně sklouznete zpět ke svým zvykům. A pak už záleží jen na tom, zda mezi ně patří běhání, nebo hledání útěchy v půllitru čokoládové zmrzliny.