Proč náboženství?

Proč náboženství? To je otázka, kterou autorka dostává neustále. Zasvětila totiž svůj život studiu náboženství a napsala několik průlomových knih – od těch o kontroverzních „gnostických evangeliích“ až po studie o původu Satana. Přesto se nepovažuje za „křesťanku věřící v Bibli“. Ve skutečnosti se nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženskému vyznání.

Tak proč tedy náboženství? Tyto úryvky nabízejí nepřímou odpověď na tuto otázku. Krátce poté, co zahájila kariéru religionistky, zažila autorka sérii osobních ztrát, které ji málem zlomily. Místo aby podlehla zoufalství a depresi, však vytrvala. Během nejtěžších let svého života ji její akademická práce vedla k otázkám, které jí tyto ztráty přinesly. A způsob, jakým se s nimi vyrovnávala, byl do značné míry formován příběhy o nedostatku a přežití, které se hojně vyskytují v náboženských textech.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak jedna žena přežila situace, které se zdály nepřežitelné; proč se smutek tak často mění ve vinu; a také to, že šťastný konec nemusí vždy znamenat útěchu.

Když bylo autorce, Elaine Pagels, patnáct let, nabídli jí nový život. Ne že by ta nabídka byla určena jen jí. Stalo se to na stadionu v San Francisku, kde se sešlo přes 18 000 lidí, aby slyšeli evangelického kazatele Billyho Grahama při jednom z jeho kázání.

Na rozdíl od většiny přítomných byla Elaine na stadionu jen ze zvědavosti. Pozvala ji kamarádka, jejíž otec je z Palo Alta v Kalifornii odvezl, aby si poslechli tohoto charismatického křesťanského kazatele. Elaine neměla tušení, co má čekat. Navzdory počáteční ambivalenci ji však Grahamovo pozvání k náboženskému znovuzrození zasáhlo a nadchlo. Nakonec se spolu s tisíci dalších rozhodla „přijmout Ježíše do svého srdce“. Davy jásaly a sbor zpíval. Nyní byli „znovuzrození“.

Elaine nedokázala této výzvě odolat z jednoho zásadního důvodu: kvůli své rodině. Vyrůstala v domácnosti, která oslavovala racionalismus a potlačovala emoce. Její otec, výzkumný biolog vychovaný jako presbyterián, se po přečtení Darwina na vysoké škole stal zapáleným evolucionistou. Biblické příběhy odmítal jako hromadu nesmyslů, které mohou oslovit jen lidi neznalé vědy. Pod klidným a racionálním povrchem v něm však dřímal hněv, který byl kdykoli připraven vybuchnout.

Elaineina matka snášela jeho výbuchy v tichosti a sama byla velmi skoupá na projevy mateřské něhy. Na prosby dcery o pochopení obvykle reagovala slovy: „Neměla bys se tak cítit.“ Ani jeden z rodičů nepodporoval fyzickou blízkost ani otevřené projevy emocí.

Pro Elaine proto slova Billyho Grahama představovala pozvání k úplně jinému způsobu života. Stát se znovuzrozenou křesťankou pro ni znamenalo osvobodit se od pozemského otce, který o ní téměř nic nevěděl, a přijmout nebeského Otce, který o ní ví všechno a miluje ji bezpodmínečně. Pro patnáctiletou dívku se správná volba zdála naprosto jasná, a tak přijala Ježíše do svého srdce.

Není divu, že její rodiče byli zděšeni, když se to dozvěděli – otec proto, že nenáviděl náboženství obecně, a matka proto, že Elaineina volba rozrušila jejího manžela. Tyto reakce Elaine vyděsily, ale zároveň ji i potěšily, protože jako by potvrzovaly, že objevila nový, lepší svět – místo, kde lze svobodně vyjadřovat emoce a kde vládne láska.

Netušila však, jak krátce v tomto světě pobude.

Asi rok a půl poté, co Elaine přijala Ježíše do svého srdce, dostala zdrcující zprávu. Její blízký přítel Paul zemřel – byl zabit při autonehodě předchozí noci.

V roce, který této tragické události předcházel, začala Elaine trávit čas se skupinou umělecky založených lidí. Paul byl jedním z nich. Navzájem si podporovali své umělecké zájmy a snažení. Všichni hráli v místním amatérském divadle a při nočních jízdách autem zpívali písně a recitovali poezii.

Po Paulově smrti se Elaine s těmito přáteli ještě více sblížila. Každý z nich se potýkal s podobnými otázkami: Co se stane po smrti? Jak žít, aniž bychom zavírali oči před nevyhnutelností smrti? Zápasit s těmito otázkami bylo těžké, ale Elaine a její přátelé to zvládali společně. I když nenacházeli jasné odpovědi, poskytovali si navzájem podporu a soucit – což bylo mnohem víc, než mohla Elaine říct o své rodině.

Když se Elaineina matka dozvěděla o Paulově smrti, zdálo se, že se jí to sotva dotklo. S typickou odtažitostí řekla své truchlící dceři, že Paul, který kvůli malování opustil střední školu, pro ni „stejně nebyl žádný přínos“.

Ještě ničivější bylo, že ani Elaineini křesťanští přátelé neprojevili soucit. To ji hluboce zranilo, protože víc než rok a půl s nimi zpívala hymny a vroucně se modlila na jejich týdenních setkáních. Když se spoluvěřící dozvěděli o Paulově smrti, přímo se zeptali, zda byl znovuzrozený. Elaine odpověděla, že ne, a dodala, že byl navíc Žid. Její přátelé pak dospěli k jedinému možnému evangelikálnímu závěru: teď je v pekle.

Hluboce raněná Elaine církev opustila a už se nikdy nevrátila. Od té chvíle už nebyla „křesťankou věřící v Bibli“. V tomto smyslu Paulova smrt „zabila Boha“ i pro ni.

Přesto zůstala nábožensky založená v širším smyslu. Hudba, poezie a obraznost náboženských rituálů zůstaly ústřední – a klíčovou – součástí jejího života. Jak léta plynula, stalo se pro ni náboženství otázkou nikoli víry v konkrétní vyznání, ale toho, jak lidé „zapojí svou představivost“, aby se vyrovnali se životem.

Samozřejmě, když opouštěla své evangelikální přátele a jejich víru, ještě takto akademicky neuvažovala. Ale už tehdy se vydala cestou, která ji k tomuto postoji dovedla.