Přístup k léčivé síle bloudivého nervu

Kdy jste naposledy cítili stres? Možná to bylo minulý týden nebo minulý měsíc. Možná už dnes. A možná, podobně jako mnozí z nás, jste ve stresu tak často, že si ani nepamatujete, kdy jste byli naposledy v klidu, aniž byste se obávali minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.

Profesionální tělový terapeut Stanley Rosenberg tomu dobře rozumí. Během let ve své klinice v Kodani viděl stovky klientů, kteří uvízli ve stavu chronického stresu. Jejich příznaky vám možná budou povědomé: nespavost, deprese, úzkost, přibývání nebo naopak úbytek na váze, nezájem o společenský život a dokonce i bruxismus – skřípání zubů.

Dobrá zpráva je, že Rosenberg všechny tyto příznaky vystopoval k jedinému zdroji: k bloudivému nervu, latinsky nervus vagus. A co víc – vyvinul způsob, jak tyto potíže zmírňovat v pohodlí domova.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč se nervus vagus nazývá „bloudivý“, jak se náš nervový systém dostává do stavu stresu a jak si můžeme pomoci vrátit se zpět do stavu sociálního zapojení a vnitřního klidu.

Určitě si vybavíte, kdy jste naposledy zažili stres. Ale kdy jste se naposledy cítili opravdu uvolněně? Možná jste si vychutnávali drink a jídlo s přítelem. Možná jste se dlouho procházeli s partnerem nebo rodinou. Vaše tělo i mysl se tehdy pravděpodobně cítily v pohodě a v bezpečí, bez pocitu hrozícího nebezpečí.

Právě tento stav nazývá Stanley Rosenberg stavem sociálního zapojení. V něm naše tělo i psychika odpočívají a regenerují. Zároveň si užíváme intimitu a budujeme emoční vazby s rodinou a přáteli.

Jak se ale do tohoto stavu dostáváme? Všechno závisí na jedné klíčové části našeho nervového systému: na hlavových (kraniálních) nervech.

Máme dvanáct párů hlavových nervů, které procházejí drobnými otvory v lebce a spojují mozek s našimi orgány a svaly. Bloudivý nerv je z nich nejdelší.

Klíčová myšlenka zní: dobře fungující hlavové nervy jsou zásadní pro zdravé sociální zapojení.

Než se podíváme blíže na samotný bloudivý nerv, zastavme se u širšího kontextu. Základní cíl našeho nervového systému je překvapivě jednoduchý: udržet naše tělo naživu. Každý z dvanácti hlavových nervů má jinou funkci, která tento cíl podporuje.

Mnoho z nich, jak si snadno domyslíte, souvisí s tím, jak jídlo vyhledáváme, přijímáme a trávíme. Devátý hlavový nerv – nervus glossopharyngeus (CN IX) – je jedním z nich. Podílí se na vnímání chuti a na polykání.

Naše schopnost přežít však nezávisí jen na fyzických potřebách, jako je jídlo a voda. Potřebujeme také zdravý emoční život, kterého dosahujeme prostřednictvím sociálního zapojení. A právě to závisí na pěti klíčových hlavových nervech. Pokud nepracují správně, mohou narušovat naše sociální vztahy – a tím i naši evoluční „úspěšnost“.

Pro ilustraci se podívejme na míšní sympatický nervový systém. Tento systém tvoří svazek hlavových a míšních nervů, který po aktivaci spouští naši reakci „útok nebo útěk“. Když nám hrozí napadení – třeba od lva – jsme rádi, že se tento systém zapne, protože nám umožní buď utéct, nebo se připravit na střet.

Pokud je ale reakce útok–útěk aktivována kvůli běžnému stresu v práci, může nás činit neklidnými, podrážděnými či agresivními a ztěžovat komunikaci s ostatními.

To je jen několik příkladů toho, jak hlavové nervy řídí náš život. V další kapitole se podíváme blíže na jejich evoluční význam.

Ne všechny hlavové nervy hrají v sociálním zapojení stejnou roli. Pokud jde o naše vztahy, jeden z nich je zcela zásadní: bloudivý nerv.

Bloudivý nerv vede z mozkového kmene dolů přes hrudník až do břišní dutiny. Není proto divu, že nese název odvozený od latinského slova vagus – „bloudivý“.

Dlouho se mělo za to, že náš nervový systém má jen dvě „polohy“: stres a relaxaci. To vycházelo z představy, že bloudivý nerv je jednotná struktura s jednou funkcí. Teorie jednoho psychiatra ale tento pohled zásadně změnila.

Tím psychiatrem je Stephen Porges, autor polyvagální teorie.

Hlavní myšlenka zní: podle polyvagální teorie existuje pět možných stavů našeho nervového systému.

Porges navrhl, že bloudivý nerv nemá jen jednu, ale dvě větve: dorzální (zadní) a ventrální (přední). A zároveň tvrdí, že náš nervový systém nepracuje jen ve dvou, ale v pěti základních režimech.

Se dvěma z nich jsme se už setkali. Prvním je uvolněný stav sociálního zapojení, kdy se náš nervový systém necítí ohrožen. Druhým je reakce útok–útěk, která nastává při aktivaci míšního sympatického systému. Porges ji označuje jako „mobilizaci se strachem“.

Třetí stav nervového systému se nazývá „imobilizace se strachem“. V přírodě k ní dochází při vnímání extrémního nebezpečí – ztuhneme, abychom uchovali zbylé zdroje. V tomto režimu se aktivuje dorzální větev bloudivého nervu, klesá krevní tlak a svaly ochabují.

Čtvrtý stav nastává, když jsou aktivní obě větve bloudivého nervu – dorzální i ventrální. Říká se mu „imobilizace bez strachu“ a obvykle je spojena s pocity bezpečí a intimity, které podporují činnosti jako objímání či mazlení.

Pátý a poslední stav se nazývá „mobilizace bez strachu“. Jde o kombinaci režimu útok–útěk s aktivací ventrální větve bloudivého nervu. Typicky se projevuje jako duch přátelské soutěživosti a hravé energie.

Mnoho lidí uvízne v chronických stavech mobilizace nebo imobilizace se strachem. Rosenberg však vyvinul jednoduchý způsob, jak oba tyto chronické stavy zmírnit. Podívejme se na něj podrobněji.