Paradox moci

Slovo „moc“ používáme velmi často. Přesto, i když se o ní tolik mluví, její skutečný význam bývá často nejasný. Někdy v ní vidíme něco zlověstného a machiavelistického, jindy naopak něco obdivuhodného a inspirujícího.

Je pravda, že moc může zkorumpovat i ty nejlepší z nás – to by nás však nemělo vést k tomu, abychom ji paušálně odsuzovali nebo se jí vyhýbali. Moc může – a měla by – být silou dobra. Abychom ji získali, musíme jednat soucitně a nezištně vůči svým vrstevníkům – jinak nás nebudou následovat – a zároveň nesmíme dopustit, aby nám moc zatemnila mysl. Jakmile ztratíme schopnost vcítit se do druhých, riskujeme, že přijdeme nejen o svou moc, ale i o možnost zlepšovat životy ostatních.

Následující úryvky vám pomohou pochopit podstatu moci a to, jak ji využívat ve prospěch všech. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak si pacienti s rakovinou posilují svou vnitřní sílu prostřednictvím vyprávění příběhů, proč je pro osobní růst důležité psát si, za co jsme vděční, a jak hráči NBA využívají sílu povzbuzení k tomu, aby své týmy pozvedli na novou úroveň.

Co to vlastně znamená mít moc? Je to něco neuchopitelného, vyhrazeného jen prezidentům, politikům a celebritám? Ve skutečnosti moc uplatňují i zcela běžní lidé v každodenních situacích – například když motivují zaměstnance k dobré práci nebo když přimějí své děti, aby jedly zeleninu a dělaly si úkoly.

Kdykoli někdo využije svůj vliv k tomu, aby něco ve světě změnil, vidíme moc v akci – ať už v malém, nebo ve velkém měřítku. Skvělým příkladem moci v praxi jsou činy Thomase Clarksona. V roce 1785 byl Clarkson studentem na Cambridgeské univerzitě a zvítězil v esejistické soutěži textem, který detailně popisoval hrůzy obchodu s otroky. V té době většina evropských ekonomik silně závisela na brutálním otrokářském systému a miliony lidí byly násilně převáženy k nucené práci.

Clarksonova vítězná esej byla teprve začátek. Brzy začal psát další letáky a dopisy na toto téma a přesvědčil mnoho lidí, aby bojkotovali cukr pocházející z plantáží, kde pracovali otroci na britských územích. Nakonec se protesty staly natolik silnými, že britský parlament obchod s otroky zakázal. Clarkson využil moc k dosažení obrovské společenské změny.

Moc však existuje i v našich vztazích a každodenních interakcích. Například mocenská dynamika mezi dvěma sourozenci může zásadně ovlivnit život člověka. V dospívání bývá starší sourozenec často fyzicky silnější, zkušenější a vzdělanější – zkrátka má nad mladším sourozencem převahu. Uplatňování této moci v raném věku často vede k tomu, že starší sourozenci později v životě vyhledávají vedoucí pozice a bývají obecně tradičnější a konzervativnější ve svých názorech. Naopak mladší sourozenci, kteří tuto zkušenost s mocí postrádají, bývají v dospělosti spíše spolupracující a inovativní.

Protože je moc tak všudypřítomná, vědci ji už dlouho zkoumají. V jedné známé studii, označované jako „experiment bez vůdce“, psychologové sledovali mocenskou dynamiku v běžném životě. Pozorovali skupinu cizích lidí, kteří byli požádáni, aby společně vyřešili určitý problém – bez předem přidělených rolí a bez určeného vedoucího. Zjistili, že někteří účastníci si přirozeně přebírali vedoucí roli tím, že jako první nabízeli své názory nebo povzbuzovali ostatní. Tak se spontánně rodila moc uvnitř skupiny.

Na sociálních sítích dnes koluje nepřeberné množství názorů, ale uživatelé Instagramu jsou si v jednom velmi podobní: téměř každý touží po dobré pověsti a vlivu ve svém sociálním okruhu. Jak ale takový vliv získat?

Výzkumy ukazují, že míra vlivu souvisí se schopností člověka zlepšovat životy ostatních. Autor k tomuto zjištění dospěl před dvaceti lety při experimentu na Univerzitě Wisconsin v Madisonu. Studenti byli požádáni, aby vyplnili dotazník, v němž hodnotili, jak velký vliv – tedy jakou moc – na ně mají ostatní studenti. Stejný dotazník vyplňovali znovu po čtyřech měsících a potřetí po devíti měsících.

Zároveň měli sami sebe ohodnotit z hlediska nadšení, laskavosti, soustředění, klidu a otevřenosti – tedy v kategoriích známých jako „velká pětka sociálních tendencí“. Data ukázala, že právě schopnost projevovat nadšení a laskavost vůči druhým byla nejvýznamnějším faktorem, který určoval vliv a sociální moc jednotlivce. Jinými slovy: ti, kdo prospívají svým vrstevníkům, jsou odměňováni mocí.

Podobné je to i v arktických oblastech, kde inuitské kmeny prokazují respekt a přiznávají moc těm, kteří se dělí o jídlo. Největší význam má maso – muži, kteří přinášejí nejvíce potravy, mají také nejlepší šanci najít si partnerku. U žen se štědrost vůči ostatním projevuje především pomocí s péčí o děti.

Ve všech těchto situacích výzkumy ukazují, že ti, kdo skupinu brzdí tím, že nepřispívají, mají méně moci. Jedna studie na vysoké škole na východním pobřeží USA sledovala tým veslařů. Členem s nejmenším vlivem byl – nepřekvapivě – ten, kdo často chodil pozdě na tréninky a podával nejhorší výkony.

V další části se podíváme na to, jak lidé, kteří moc získali, zvládají složitý úkol – jak si ji udržet.