5 hlasů

Starověký řecký filozof Platón rozvíjel své teorie prostřednictvím rozhovorů. Dialog podle něj odráží způsob, jakým velké myšlenky vznikají: jako jakýsi slovní souboj, v němž každý účastník zpřesňuje a vylepšuje to, co právě řekl ten druhý.

V ideálním případě je komunikace otevřená, vnímavá a neustále směřuje ke společnému porozumění. Pokud jste se ale nedávno pohádali s partnerem nebo byli na náročné poradě, víte, že komunikace v reálném světě má k tomuto ideálu často daleko. Je až příliš snadné zabetonovat se ve vlastním pohledu na věc, přestat naslouchat ostatním a začít se jen opakovat.

Co se tedy děje špatně? Jeremie Kubicek a Steve Cockram věří, že našli hlavní příčinu mnoha zbytečných konfliktů: pokud nevíte, jakým hlasem s ostatními mluvíte, pravděpodobně si ani neuvědomujete, že každý používá různé „hlasy“.

Jednotlivci mezi několika hlasy přepínají, ale obvykle se vracejí k jednomu dominantnímu – ke svému typickému způsobu vyjadřování. Když porozumíme silným a slabým stránkám každého z těchto jedinečných hlasů, dokážeme si mnohem lépe uvědomit, kdy který hlas použít a kdy se naopak ozývat méně.

Díky tomu jsou pracovní i osobní rozhovory výrazně produktivnější a uspokojivější.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak rozpoznat pět různých hlasů,
• kdy v rozhovoru ustoupit a kdy si naopak stát za svým,
• a jak povzbudit ty, kteří obvykle mlčí, aby se také zapojili.

Pokud jde o komunikaci, autoři rozlišují pět různých „hlasů“, které v různé míře používáme všichni. Mezi jednotlivými hlasy přepínáme podle situace, ale většina z nás se vrací k jednomu dominantnímu hlasu – k hlavnímu způsobu, jakým se projevujeme.

Jaké hlasy to jsou? Představte si, že jste člověk, který si velmi cení názorů ostatních a klade důraz na skupinovou harmonii. V takovém případě je vaším převládajícím hlasem hlas pečovatele.

Pečovatelé se snaží starat o lidi kolem sebe. Často dávají potřeby druhých před své vlastní a nejlépe se cítí v prostředí, kde jsou na prvním místě laskavost a sdílené hodnoty. Jsou pevně ukotveni v přítomnosti: chtějí jednat teď, aby zajistili, že vztahy i organizace, pro které pracují, budou v budoucnu prosperovat.

Pečovatelé také mívají za to, že lidé jsou důležitější než zisky. Například pečující manažer stráví navíc hodiny rozhovory se zaměstnanci, aby se ujistil, že jsou se svou prací spokojení, cítí se motivovaní a mají vše, co potřebují k dobrému výkonu.

Mimo práci je pečovatel ten typ člověka, který zruší vlastní plány, aby pomohl příteli přestěhovat se do nového bytu.

Zní to skvěle, že? Ano, ale pečovatelé často narážejí na jeden zásadní problém: obtížně se prosazují. To může mít velký dopad na fungování organizací – pečovatelé se soustředí na blaho lidí, zatímco jiní tlačí na plnění cílů. Bez pečovatelů riskují firmy, že přijmou „psí“ kulturu typu „každý proti každému“, která v dlouhodobém horizontu podkopává morálku.

Protože jsou však ze své podstaty skromní, pečovatelé často podceňují vlastní přínos a raději „držejí hlavu dole“, než aby se ozvali.

A teď pozor: podle odhadů autorů tvoří pečovatelé zhruba 43 procent populace. To je obrovské množství lidí, jejichž obavy často nejsou brány vážně! Co s tím, se podíváme později. Nejdřív se ale blíže zaměříme na druhý hlas.

Jaký je váš dominantní hlas? Zkusme to zjistit.

Jste velmi imaginativní, neustále se díváte do budoucnosti a sníte o dalším převratném vynálezu nebo podnikatelském nápadu? Pak je vaším hlavním hlasem pravděpodobně hlas kreativce. To je hlas inovace a změny.

Kreativce najdete v každé oblasti života. Tvůrce samolepicích lístků Post-it byl kreativcem. Stejně tak umělci, inženýři nebo nadšenci, kteří doma v garáži kutí nové způsoby, jak izolovat budovy. Všechny spojuje zájem o staré otázky, na které hledají nové odpovědi, a snaha zpochybňovat a předefinovávat samotné zadání.

Autoři odhadují, že kreativci jsou poměrně vzácní: do této kategorie podle nich spadá jen asi devět procent populace. Mají tendenci směřovat do organizací a institucí, které odměňují „myšlení mimo zaběhnuté koleje“ – do akademického prostředí, technologií, umění nebo neziskového sektoru.

Spolupráce s kreativci může být pro ostatní typy osobnosti nesmírně obohacující – a zároveň nesmírně frustrující. Mezi brilantní inovací a naprosto nerealistickým nápadem je totiž velmi tenká hranice.

To ale není jediný problém: kreativci často zápasí s tím, aby ostatním své nápady srozumitelně předali. Proč? Kreativita je založená na inspiraci a náhodných souvislostech, a proto může působit chaoticky. Když se kreativci snaží vysvětlit své myšlenkové pochody lidem, kteří uvažují přísně logicky a strukturovaně, jejich postřehy často publikum nechávají chladným nebo zmateným.

Pro kreativce je to bolestná zkušenost a často je vede k tomu, že se stáhnou do sebe.

Vezměme si například Paula, grafického designéra, se kterým autoři spolupracovali. Když představil své návrhy brandingové kampaně, setkal se jen s rozpačitým tichem. O týden později jiný člen týmu předložil téměř totožný koncept – jen ho podal jasněji a s větším sebevědomím – a tým byl nadšený. Máloco podkope sebevědomí kreativce víc než taková situace.

Nejlepší cestou, jak se podobným scénářům vyhnout, je, aby kreativci věnovali větší pozornost tomu, jak své nápady komunikují, a aby ostatní typy osobnosti vědomě dávaly najevo, že si kreativních podnětů váží a chtějí jim porozumět.