Osamělý

Je těžké si vůbec představit bolestnou realitu samovazby. Být zavřený v cele o rozměrech šest krát devět stop, s pouhou jednou hodinou mimo celu denně, je pro většinu z nás nepředstavitelné. Albert Woodfox takto žil více než 40 let.

Woodfoxův příběh je drsným svědectvím o rasové nespravedlnosti. Byl obviněn z vraždy vězeňského dozorce, přestože proti němu neexistovaly žádné forenzní důkazy a výpovědi svědků si navzájem odporovaly. Ani to však nezabránilo zcela bílé porotě vynést verdikt o vině.

Woodfoxův odpor vůči zneužívání a jeho úsilí o změnu z něj udělaly terč pro vězeňskou stráž. Přesto v sobě dokázal najít vnitřní sílu nejen k přežití, ale i k vlastnímu vzdělávání a k tomu, aby zlepšoval životy vězňů kolem sebe.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak hluboko dokáže trestní justiční systém klesnout, aby udržel černošského aktivistu za mřížemi; jak byly útoky slzným plynem a sexuální otroctví běžnou a tolerovanou součástí vězeňského života v Louisianě; a také jak je rasová nespravedlnost v trestním systému rozšířená dodnes.

V roce 1947 se Albert Woodfox narodil na „negro“ oddělení nemocnice Charity Hospital v New Orleans. Jeho matce Ruby Edwards bylo sedmnáct let. Otec byl už dávno pryč. Albert byl jedním z pěti dětí a vyrůstal v krajní chudobě.

Matka byla negramotná, ale tvrdě pracovala, aby rodinu uživila. Někdy brala různé příležitostné práce, jindy pracovala jako servírka. Občas prodávala své tělo za peníze. Dělala, co bylo nutné, aby svým dětem zajistila alespoň trochu lepší život.

Časy však byly zlé a někdy, aby se vůbec najedl, musel Albert ukrást chleba nebo jít rybařit do zátoky Bayou St. John.

Klíčová myšlenka: Woodfox vyrůstal v prostředí chudoby a rasismu a jeho život byl od dětství chaotický.

V New Orleans padesátých a šedesátých let byl rasismus všudypřítomný a segregace byla daná zákonem. Woodfox mohl jít do kina, ale směl sedět jen na balkoně. Jak dospíval, stále víc si uvědomoval dopady rasismu. Viděl, jak bílí lidé oslovují dospělé černochy „holka“ nebo „kluk“, a chápal, jak hluboce je to ponižující.

Většina jeho dětství a dospívání se odehrávala na ulici. Ve dvanácti letech se on a jeho kamarádi začali dopouštět drobných krádeží – kradli květiny z hřbitovů a prodávali je turistům, nebo brali chleba z rozvážkových aut. Woodfox se stále víc zdokonaloval ve skákání přes ploty, když utíkal před policií. Když ho ale chytili, policisté – téměř vždy bílí – mu nejdřív prohledali kapsy, aby mu sebrali peníze, a pak ho zmlátili.

Postupem času se z klukovských „šprýmů“ staly závažnější trestné činy. Po účasti na krádeži auta byl Woodfox odsouzen na dva roky do místního vězení Thibodaux, kde byl zařazen do pracovní čety na úklid odpadků podél nedaleké dálnice.

Po několika týdnech utekl, aniž by měl jakýkoli konkrétní plán. Při útěku narazil na míchačku betonu, ukradl ji a vracel se do New Orleans rychlostí asi 10 mil za hodinu. Byl už téměř doma, když si ho policisté všimli a začali ho pronásledovat. Chytili ho, brutálně ho zbili a obvinili z útěku, krádeže a několika dalších trestných činů.

Tentokrát se Woodfox nevrátil do věznice s nižším stupněm ostrahy v Thibodaux. Mířil do nechvalně proslulého vězení Angola.

Angola bývala otrokářskou plantáží. Když se tam Woodfox v roce 1965 dostal, věznice se od plantáže příliš nelišila vzhledem ani atmosférou. Afroameričtí vězni pracovali na polích na 18 000 akrech půdy, zatímco bílí dozorci s brokovnicemi na ně křičeli rasistické nadávky.

Po příjezdu strávil Woodfox spolu s ostatními nově příchozími 30 dní v přijímacím oddělení. Poté byli propuštěni do hlavní části věznice. Tento den se nazýval „den čerstvých ryb“. Byl to den, kdy si sexuální predátoři ve věznici vybírali své nové oběti.

Hlavní myšlenka: Angola v Louisianě byla pekelným místem, kde vládly rasismus, korupce, znásilňování a násilí.

Sexuální otroctví bylo nedílnou součástí života v Angole. Woodfox pravidelně vídal, jak jsou muži znásilňováni. Oběť znásilnění se v Angole fakticky stala majetkem svého útočníka a mohla očekávat, že bude dlouhodobě zneužívána, prostituována nebo dokonce prodána jinému vězni.

Dozorci znásilňování tolerovali, mimo jiné proto, že lámalo odpor obětí. Přítomnost sexuálního otroctví navíc sami využívali. Mohli například ovládat obzvlášť násilné vězně tím, že jim hrozili odebráním jejich „otroka“, nebo je naopak udržovali v poslušnosti tím, že jim umožnili své oběti držet. Někteří dozorci si přivydělávali tím, že prodávali jména slabých nebo mladých nových vězňů predátorům.

Vězeňský život byl plný dlouhých, těžkých dnů dřiny. Nejtěžší práce, jakou Woodfox kdy zažil, bylo ruční sekání cukrové třtiny. Byla tak náročná, že kolem ní vzniklo jakési „vedlejší odvětví“: někteří vězni platili ostatním, aby jim zlomili ruce nebo nohy, jen aby se práci na třtinových polích vyhnuli.

K brutální práci se přidávala neustálá hrozba násilí ze strany ostatních vězňů i samotných dozorců. Jednoho dne Woodfox podlehl provokaci dozorce. Byl obviněn z neposlušnosti a poslán do sklepa.

Sklep – cela o rozměrech šest krát devět stop – pojala čtyři až pět mužů. Nebyla tam žádná postel ani židle, jen záchod. Vězňům dávali třikrát denně kousek chleba. V 17 hodin dostali jednu matraci. Někdy se o ni dělili. Jindy si ji přivlastnil nějaký tyran. Stejně tak tyrani často brali ostatním i ten chléb a Woodfox slyšel, že někteří muži tam hladověli.

Celodenní sezení nebo ležení na betonu bylo fyzicky i psychicky drtivé. Woodfox tam strávil 15 dní.

Po osmi měsících v Angole byl podmínečně propuštěn. Bylo mu 19 let. Přežil nechvalně proslulou věznici. Naučil se být tvrdý, mít odvahu a postarat se o sebe. Byl zpět na ulici.