Opravdu dobrý den

Mnoho lidí se potýká se svými náladami. Řada z nich, stejně jako Ayelet Waldman, se snaží natolik, že nakonec vyhledá odbornou pomoc. Po letech pokusů – a často i neúspěchů – najít řešení své podrážděnosti, hněvu, frustrace a deprese se Waldman obrátila na nečekaný zdroj: psychedelickou drogu LSD.

Tím, že si na jazyk nakapala dvě kapky LSD, se pustila do experimentu. Chtěla zjistit, zda by pečlivě odměřené, velmi malé dávky této látky po dobu pouhých třiceti dnů mohly vést k klidnějšímu a snesitelnějšímu prožívání každodenního života. Zároveň začala tuto často nepochopenou látku zkoumat – její historii i možné přínosy.

Vycházela přitom i ze své předchozí právnické kariéry, během níž byla svědkem dopadů války proti drogám ve Spojených státech. Přemýšlí o dvojím metru a absurditě národa, který je závislý na lécích na předpis, ale je ochoten uvěznit miliony lidí za držení látky s mimořádně příznivým bezpečnostním profilem.

Waldman v zásadě hledala tajemství, jak mít opravdu dobrý den. Přečtěte si tuto knihu a zjistíte, zda ho našla. V tomto shrnutí se dozvíte, jak funguje mikrodávkování LSD; proč Steve Jobs a někteří nositelé Nobelovy ceny přisuzují část svého úspěchu právě LSD; a jak mohou psychedelika, jako je LSD, snižovat úzkost a navozovat pocity štěstí, přičemž mají méně vedlejších účinků než mnohé léky na předpis.

Ayelet Waldman byla po desetiletí do značné míry vydána na milost svým náladám. V dobrý den dokázala být skvělou společnicí – veselá, přátelská, něžná a produktivní. Ve špatný den však byla Waldman vyčerpaná nenávistí k sobě samé, pocitem viny a studu. Vyvolávala hádky se svým manželem, cítila se ochromená pesimismem a měla jen velmi malý pocit vlastní hodnoty, přestože byla úspěšnou, publikovanou autorkou.

Její proměnlivé nálady vždy komplikovaly život jí samotné i jejím přátelům a rodině. Když hledala pomoc, obrátila se na terapii a strávila nespočet hodin na kožených pohovkách odborníků – od freudovských analytiků přes specialisty na kognitivně-behaviorální terapii až po sociální pracovníky a rodinné terapeuty.

Zkoušela i mindfulness – dlouze meditovala a ještě déle svému terapeutovi vyprávěla, jak moc meditaci nesnáší. Jednoho dne, když jela domů přes most, ji napadlo, že by mohla zahnout doprava a vrhnout se do vody pod sebou. Tato sebevražedná myšlenka ji natolik šokovala, že vyhledala lékařskou pomoc.

Lékaři jí diagnostikovali formu deprese – bipolární poruchu II. typu – a nasadili jí medikaci. V následujících letech Waldman vyzkoušela celou řadu léků: Celexu, Prozac, Zoloft, Cymbaltu, Effexor, Lamictal, Adderall, Ritalin a mnoho dalších. Některé jí na dny či dokonce měsíce částečně ulevily, ale provázely je nepříjemné vedlejší účinky, jako přibývání na váze, podrážděnost nebo ztráta sexuální touhy.

Nakonec se ukázalo, že diagnóza nebyla správná. Waldman si všimla, že její nálady kolísají v přímé souvislosti s menstruačním cyklem, a zjistila, že trpí typem premenstruačního syndromu – premenstruační dysforickou poruchou –, která způsobovala prudké výkyvy nálad v určitých fázích cyklu. Tento objev jí umožnil naučit se předvídat průběh svých nálad a užívat léky jen tehdy, kdy to bylo skutečně nezbytné.

Když však Waldman vstoupila do perimenopauzy, její menstruace se stala nepravidelnou – a s ní i nálady. Všechno se zhoršilo a ona byla vyčerpaná hněvem, podrážděností a beznadějí.

V této situaci narazila na práci Jamese Fadimana, psychologa a bývalého výzkumníka psychedelik. Fadiman zpopularizoval mikrodávkování LSD – lidé, kteří užívali malé dávky LSD kvůli problémům s náladou, hlásili, že prožívají opravdu dobré dny. A právě opravdu dobrý den byl to jediné, po čem autorka kdy toužila.

Mikrodávkování je tak nový koncept, že si Waldman musela svého počítačového korektora pravopisu nejprve „naučit“, aby toto slovo vůbec rozpoznal. Princip mikrodávkování je přitom jednoduchý: člověk užívá malé dávky LSD v opakujících se třídenních cyklech.

První den si vezmete dávku a sledujete svou náladu, tělesné pocity, produktivitu i celkový dojem z průběhu dne. Druhý a třetí den LSD neužíváte, ale v pozorování pokračujete. Čtvrtý den si vezmete další mikrodávku a celý proces zopakujete.

Dávka, o kterou jde, představuje maximálně jednu desetinu „běžné“ dávky LSD. Typický rekreační uživatel LSD, který chce zažít trip – halucinace a změněné stavy vědomí –, by si vzal zhruba 100–150 mikrogramů. Autorka, stejně jako ostatní, kteří mikrodávkují, užívala pouze deset mikrogramů najednou – dvě malé kapky.

Teorie mikrodávkování vychází z toho, že deset mikrogramů by mělo stačit ke zlepšení nálady, aniž by vyvolalo halucinace či jiné výrazné tělesné nebo psychické účinky.

Když se o mikrodávkování dozvěděla, byla Waldman zvědavá, ale zároveň opatrná. O drogách a jejich užívání něco věděla – jako právnička se podílela na reformách drogové legislativy –, sama však LSD nikdy nezkusila. Jako matce čtyř dětí, která nosí legíny, sdílí příspěvky na Instagramu a popíjí Starbucks, jí připadalo až směšné stát se – podle Fadimanových slov – „vlastní badatelkou v oblasti psychedelik“.

Jenže trpěla svými náladami. A co hůř, trpěla i její rodina. Rozhodla se proto, že bude mikrodávkovat po dobu jednoho měsíce.

Protože měla obavy z nákupu drog, našla člověka, který sám mikrodávkoval a byl ochoten se s ní o část své zásoby podělit. Pro jistotu LSD otestovala pomocí testovací sady na drogy zakoupené na Amazonu. Vzala si první dávku – a prožila opravdu dobrý den.