Odmítnutí práce

Jako dítě, čím jsi chtěl být, až vyrosteš? Vlastně na to neodpovídej. Místo toho se zamysli nad tím, co tato otázka ve skutečnosti naznačuje. Když se dětí ptáme, čím chtějí být, až vyrostou, v podstatě jim říkáme, že práce, kterou budou vykonávat, se stane tím, kým jsou.

Společnost očekává, že svůj život zaměříme na práci, abychom získali základní lidské potřeby – příjem, sociální status, pocit sounáležitosti a komunitu. Způsob, jakým dnes pracujeme, ale ve skutečnosti nefunguje pro mnohé z nás.

Ti, kdo mají prestižní zaměstnání, tráví v práci vyčerpávající množství hodin a zbytek času se děsí dalšího dne. Neustále kontrolují notifikace, i když by měli spát nebo se věnovat rodině. Ti, kdo mají hůře placená místa, zase čelí neustálé finanční nejistotě a nikdy si nemohou být jisti, zda budou mít dost peněz na základní potřeby.

V tomto shrnutí uslyšíte od kritických myslitelů o dějinách práce a o tom, jak vznikla naše současná společnost posedlá zaměstnáním. Seznámíte se také s lidmi, kteří se aktivně brání tomu, aby se práce stala středobodem jejich života. A nakonec se dozvíte, jak bychom mohli práci zorganizovat tak, aby byla spravedlivější, smysluplnější a pro všechny odměňující.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč Keynes předpověděl, že do roku 2030 budou lidé pracovat jen 15 hodin týdně; proč jeden zaměstnanec ve firmě z žebříčku Fortune 500 nosí prázdný kufřík; a proč Samantha, patentová právnička s doktorským titulem, všechno opustila, aby se stala servírkou na částečný úvazek.

Když je práce dobrá, může být opravdu skvělá. Když vás něco zajímá a jste v tom dobří, může vás úkol naprosto pohltit a přinést hodiny produktivní blaženosti a příjemné únavy.

Když je ale práce špatná, může být drtivá – a to je ještě ten lepší případ. I když vaše zaměstnání nevyžaduje těžkou fyzickou námahu, velmi pravděpodobně je psychicky vyčerpávající. Může vás na konci dne tak unavit, že jediné, na co se zmůžete, je zírat na obrazovku, dokud neusnete.

V moderních kapitalistických společnostech je přístup k uspokojivé práci hluboce nerovný. Většina z nás se potýká s nudnými, repetitivními a zdánlivě bezvýznamnými zaměstnáními. To vyvolává otázku: Co je na práci tak skvělého, že se ji společnost snaží neustále rozmnožovat?

Klíčové sdělení zní: Moderní společnost se soustředila na práci – a ve výsledku to neprospívá téměř nikomu.

Odpověď se může zdát zřejmá. Práce je způsob, jakým společnost rozděluje bohatství. Díky ní máme přístup k věcem, které potřebujeme, jako je jídlo a přístřeší. Ve skutečnosti je to ale mnohem záludnější. Naše identity, status i přístup ke komunitě jsou úzce spjaty s naším zaměstnáním. Postupné omezování sociálních služeb na konci dvacátého století navíc znamená, že i zásadní potřeby, jako je zdravotní péče nebo důchod, jsou vázány na pracovní poměr.

Můžeme mít pocit, že práce byla vždy taková, ale historie ukazuje něco jiného. V tom, co sociolog Max Weber nazývá „tradičními“ či předindustriálními společnostmi, byl prioritou volný čas, nikoli hromadění peněz. Když tehdejšímu pracovníkovi nabídli zvýšení mzdy, těšil se hlavně z toho, že může pracovat méně za stejnou částku, která byla nastavena tak, aby pokryla jeho životní náklady. Dnes se lidé radují z přidání proto, že mohou dělat totéž za více peněz.

Dnes pracujeme proto, abychom si užili své peníze, nikoli svůj čas. A čím víc si „užíváme“ – ve formě spotřeby a konzumerismu –, tím víc musíme pracovat.

Takto si budoucnost nepředstavovali myslitelé devatenáctého a počátku dvacátého století. Karl Marx věřil, že technologie povedou k obrovským skokům v produktivitě a osvobodí pracovníky od útrap práce. John Maynard Keynes v roce 1932 předpověděl, že do roku 2030 bude průměrný člověk pracovat jen 15 hodin týdně.

Místo toho dnes vysoce postavení pracovníci tráví u svých stolů ještě více hodin, zatímco mnozí lidé v nižších pozicích se snaží vyžít z nízkoplatových a nejistých zaměstnání – nebo práci nemají vůbec. Pro mnoho lidí už práce není spolehlivým zdrojem příjmu, práv ani pocitu sounáležitosti.

Je tedy čas začít o práci přemýšlet jinak.

Podle toho, jak vehementně Marx argumentoval pro méně práce, by se mohlo zdát, že si práce jako takové příliš nevážil. Opak je ale pravdou. Stačí se podívat na rozsah knih, které napsal – samotný Kapitál má přes tisíc stran. Psaní zásadních textů o společnosti, ekonomice a politice jasně ukazuje, že Marx práci miloval. A co víc, viděl v ní hodnotu, která dalece přesahuje pouhou výplatu.

Marx tvrdil, že lidé se seberealizují prostřednictvím práce. Definoval ji jako cílevědomé přetváření přírodního světa člověkem a rozšiřování možností lidského života. Průmyslové formy práce však podle něj tuto možnost naplnění ničí. Kapitalismus proměňuje práci z radostného formování světa v pouhou nutnost pro přežití. Tento stav Marx nazval odcizením.

Klíčové poselství zde zní: Po staletích odcizení od potěšení z práce se dnešní zaměstnanci musí tvářit, jako by práce byla zábava.

V Marxově době byla hlavním nástrojem odcizení továrna. Tam byly – ve jménu efektivity – pracovní pozice rozděleny na jednotlivé, opakující se úkoly, které se prováděly tisíckrát za den. Tato snaha o efektivitu vyvrcholila v pohyblivé montážní lince Henryho Forda, ale měla obrovskou cenu pro jednotlivého pracovníka. Montážní linky omezovaly odpovědnost pracovníka, vysávaly veškerou kreativitu a přerušovaly jeho vztah k finálnímu produktu. Pracovníci byli v podstatě redukováni na součástky strojů.

Dnes většina lidí už nestojí u strojů, ale shrbeně sedí u obrazovek. Práce může být méně fyzicky nebezpečná, ale pro většinu je stejně monotónní jako kdykoli dřív.

Dalším zásadním rozdílem dnešní pracovní kultury je její performativnost. V digitální ekonomice se úspěch pracovníka neměří počtem kusů z výrobní linky. Závisí spíš na tom, jak se člověk chová na pracovišti, jak ochotně a vesele se přizpůsobuje institucionálním hodnotám a cílům.

Jeden sociolog například popisuje zaměstnance ve firmě z žebříčku Fortune 500, který nosí prázdný kufřík jen proto, že to vypadá profesionálně. Věnovat dlouhé hodiny cílům, které pro vás osobně nic neznamenají, je psychicky vyčerpávající.

Aby se tomu firmy vyhnuly, snaží se pracovní prostředí „zábavnit“. Silicon Valley je proslulé kancelářemi plnými nejrůznějších atrakcí – od místností s pytli na sezení až po kombuchu na čepu. Tyto útulné, domácké detaily mají odvádět pozornost od jinak odcizující povahy samotné práce.

V dnešním pracovním prostředí můžete mít fialové vlasy nebo si přinést do kanceláře surfovací prkno. Jste vyzýváni, abyste „byli sami sebou“ – ovšem jen pokud vaše „pravé já“ zůstává věčně pozitivní, produktivní a neočekává žádnou skutečnou kontrolu nad tím, jak práce vypadá.