Nepřítel uvnitř Myanmaru

Desítky let podávali novináři píšící o Myanmaru jednoduchý obraz této země. Stavěli ctnostné, nenásilné buddhistické obyvatelstvo proti brutálnímu vojenskému režimu, který zemi izoloval od okolního světa. Když armáda v roce 2011 ustoupila do pozadí a Myanmar přijal demokracii, zdálo se, že spravedlnost zvítězila. Brzy poté však vypukla nová vlna krutého násilí – a tentokrát stáli v roli agresorů buddhisté. Co se pokazilo? Proč, když se na obzoru objevila demokracie a rovnost, tolik buddhistů zaútočilo na své muslimské sousedy a odsoudilo je?

Tyto úryvky se zaměřují právě na tyto otázky. Vysvětlují, jak konflikt začal a proč demokratické síly v Myanmaru dodnes bojují za jeho ukončení. V tomto shrnutí se dozvíte, proč mnozí buddhisté považují muslimy za nepřátele národa; jak britská koloniální politika formovala etnické konflikty v Myanmaru; a co spojuje prodemokratické hnutí s diktaturou.

Stát Rakhine je nejzápadnějším regionem Myanmaru. Je výrazně delší než širší: jeho pobřeží začíná na hranici s Bangladéšem na severu a táhne se asi 480 kilometrů na jih podél Bengálského zálivu. Sittwe, hlavní město státu, je rybářské město. Po mnoho let zde muslimští a buddhističtí obyvatelé žili v relativní shodě. V čtvrtích, jako je Nasi, spolu nejen pracovali a obchodovali – posílali své děti do stejných škol a často mezi sebou uzavírali smíšená manželství.

V létě 2012 se to však změnilo. Po měsících kolujících zvěstí, že muslimové útočí na buddhisty, se v Sittwe začaly objevovat autobusy plné ozbrojených domobranců. Dne 12. června se přesunuli do čtvrti Nasi, kde strávili celý den zapalováním domů patřících muslimům a vyháněním jejich obyvatel do táborů pro vnitřně vysídlené osoby. Šlo o první z mnoha podobných incidentů.

Klíčová myšlenka této části zní: Přechod od diktatury k demokracii se stal jednou z příčin protiislámského násilí v létě 2012.

Terčem tohoto násilí byli muslimové známí jako Rohingové, etnická menšina v Rakhinském státě. Rohingové se považují za obyvatele Myanmaru, ale buddhisté z Rakhine jejich nárok na společné občanství odmítají. Podle nich Rohingové vůbec nepocházejí z Myanmaru. Jsou prý potomky bengálských přistěhovalců z Bangladéše a Indie, kteří překročili hranici a usadili se na půdě, jež podle buddhistické většiny v Rakhine právem patří jí.

Ztráta půdy však není jedinou obavou buddhistů v Rakhine. Stejně jako mnozí nacionalisté v Myanmaru označují hranici země s Bangladéšem za „západní bránu“. Je to poslední linie mezi muslimským světem na západě a buddhistickým světem na východě – a podle nich jediná hráz proti „islamizaci“. Jak autorovi řekl jeden buddhista z Rakhine: „Pokud neochráním svou rasu, zmizí.“

Proč se po letech pokojného soužití tolik buddhistů z Rakhine najednou cítilo být pod útokem? Jedním z důvodů je, že kampaň proti Rohingům se časově kryla s jiným zásadním vývojem v Myanmaru: s přechodem od diktatury k demokracii. V letech 2011 až 2015 Myanmar – který byl od roku 1962 ovládán vojenskou diktaturou – postupně přecházel k demokratickému systému. Během let vojenské vlády armáda tvrdě potlačovala politická hnutí etnických menšin. Nyní, když armáda ustoupila z přímé moci, mohly skupiny jako Rohingové začít hlasitěji prosazovat svá práva. A právě toho se buddhisté z Rakhine obávali: že posílení práv Rohingů povede k oslabení jejich vlastního postavení.

Co spustilo násilí v roce 2012? Nabízejí se dvě vysvětlení. První z nich často zmiňovali samotní účastníci událostí.

V květnu 2012 byla v Rakhinském státě znásilněna a zavražděna buddhistická švadlena. Tři muži, popisovaní jako „bengálští muslimové“, byli zatčeni, postaveni před soud a shledáni vinnými. O několik dní později zlynčovalo asi 300 buddhistů deset muslimských mužů „z pomsty“. Oběti tohoto útoku však s vraždou švadleny neměly nic společného. Proč se tedy staly terčem?

Tato otázka nás přivádí k druhému vysvětlení. Do léta 2012 už nebyly zločiny spáchané muslimy vnímány jako jednotlivé, náhodné akty násilí – začaly být chápány jako součást zlověstného plánu vytlačit buddhisty ze státu. Tento narativ se formoval už delší dobu.

Klíčové sdělení této části je: Extremisté využili nově nabyté svobody k útokům na Rohingy.

Každodenní život v multietnických městech, jako je Sittwe, byl v roce 2011 relativně poklidný, ale mnozí buddhističtí intelektuálové a političtí vůdci už tehdy vytvářeli nový, rozdělující obraz reality. Téhož roku se buddhisté z Rakhinského státu sešli na semináři v Yangonu, aby diskutovali o Rohinzích. Odborníci tam tvrdili, že „bengálští muslimové“ si vymysleli označení „Rohingya“, aby si nárokovali zemi, která jim nepatří.

Tato myšlenka se dále rozvíjela na stránkách buddhistických novin a časopisů. Rohingové, tvrdilo se, jsou uměle vytvořená etnická skupina. Jejich tvrzení o dlouhodobé přítomnosti v Rakhinském státě je prý jen trik, jak se zmocnit kontroly nad buddhistickou většinou. Jeden časopis, který redigovali přední mniši a politici, vykresloval Rohingy jako „teroristy“, představující „existenciální hrozbu“ pro Myanmar. Slovo kalar, hanlivý výraz pro Jihoasiaty s tmavou pletí, se mezitím stalo synonymem pro muslimy obecně.

Co způsobilo tuto eskalaci? Jak už bylo řečeno, rok 2011 znamenal začátek přechodu Myanmaru k demokracii a otevřeným volbám. Vojenská junta nejen uvolnila svůj vliv na politický proces, ale také se vzdala železné kontroly nad médii. Poprvé od roku 1962 neprocházely noviny a časopisy rukama vojenského cenzora.

Šlo o historický úspěch, který však měl nečekaný důsledek. Ačkoli vojenský režim často sám podněcoval odpor vůči etnickým menšinám, stahoval se, jakmile se tyto nálady začaly šířit příliš nekontrolovaně – masový výbuch nenávisti mohl být nebezpečný i pro samotný režim. Nyní však už tok informací neřídil, a extremisté tak získali volnou ruku k šíření svých myšlenek.