Nedovol, aby tě to zlomilo

Mnoho z nás má problém dodržovat i ty nejzákladnější tréninkové plány. Vždycky si nějak najdeme výmluvu, proč po práci nejít do posilovny nebo proč vynechat víkendový běh. Jaké by ale bylo žít bez výmluv a dávat do všeho sto procent?

V následujících kapitolách to zjistíte – přesně tak totiž žije autor David Goggins. Vydáme se na cestu jeho neuvěřitelným životním příběhem. Od traumatického dětství a obezity ve dvaceti letech až po ohromující proměnu v jednoho z nejlépe fyzicky připravených vojáků na světě si ukážeme, co všechno je potřeba k tomu, abychom se zařadili mezi nejzdatnější lidi na planetě.

Díky jeho drsné upřímnosti a neuvěřitelným příběhům uvidíme, jak dokázal svůj život obrátit vzhůru nohama a dosáhnout téměř nemožného – a jak můžete jeho úspěch napodobit i vy. Čtěte dál a zjistíte, jak Gogginsovo dětství formovalo jeho osobnost, proč málem odešel z armády a co vás čeká v závodě Badwater 135.

Pro mnoho amerických dětí je dětství bezstarostným obdobím plným her, bezpečí a rodičovské lásky. Pro Davida Gogginse to ale neplatilo. Narodil se v New Yorku v roce 1975 a nikdy nepoznal jednoduché radosti dětství.

Od útlého věku šesti let byl spolu se svou matkou a starším bratrem v podstatě otrokem svého tyranského otce Trunnise. Trunnis, samouk podnikatel, vlastnil diskotéku s kluzištěm a jeho pracovní silou nebyl nikdo jiný než jeho vlastní rodina.

Téměř každou noc v týdnu bral ženu a děti do svého areálu, kde je nutil pracovat bez oddechu až do půlnoci. Mezi šestým a osmým rokem měl David na starosti brusle. Matka vařila večeři na horké plotně v kanceláři a když děti konečně kolem půlnoci skončily, uložila je ke spánku právě tam. Dunící hudba z tanečního parketu však dělala spánek téměř nemožným, a tak David ve škole pravidelně usínal a nedokázal se soustředit na výuku.

Už samotné spojení školy a noční práce by bylo pro jakékoliv dítě nesnesitelné. Brutalita Davidova otce ale dělala život téměř neúnosným. Chlapec často vídal, jak otec bije matku opaskem pokaždé, když se mu odvážila postavit. Když měl David jednou těžký zánět ucha, matka riskovala a vzala ho do nemocnice. Trunnis nenáviděl utrácet peníze za rodinu, i když šlo o zdraví dětí. Když se vrátila, zbil ji do bezvědomí.

Kdykoli se David pokusil matku bránit, schytal rány také. Často musel skrývat modřiny a rudé pruhy po úderech opaskem. Naštěstí, když mu bylo osm let, podařilo se jemu a matce z otcových spárů uprchnout. Matka Trunnise přesvědčila, aby jí dovolil založit kreditní kartu na její jméno, a s pomocí soucitného souseda naplánovala útěk.

Po rychlém odchodu z domu se David s matkou přestěhovali do malého města Brazil v Indianě, kde začali nový život bez Trunnise. Jejich nově nabytá svoboda však byla hořkosladká. Davidův starší bratr se rozhodl zůstat s otcem navzdory jeho krutosti, takže ho David po odchodu vídal jen zřídka. A bohužel ani život v Indianě nebyl bez těžkostí.

David Goggins možná unikl z dosahu násilnického otce, to ale neznamenalo, že zbytek jeho dětství byl o mnoho snazší. V malém městě v Indianě strávil klíčová formativní léta bojem s chudobou a démony minulosti.

Jakmile opadla počáteční euforie z útěku, David a jeho matka narazili na novou, krutou realitu: ocitli se v naprosté chudobě. Trunnis odmítal posílat víc než drobné, takže na nový život měli jen minimum prostředků. Žili v obecním bytovém domě, kde platili sedm dolarů měsíčně nájem a přežívali z matčina částečného úvazku a měsíční sociální podpory ve výši 123 dolarů.

Jako by to samo o sobě nebylo dost těžké, začaly se naplno projevovat následky Davidova raného traumatu. Ve třetí třídě se u něj objevilo nervózní koktání, začaly mu vypadávat vlasy a na kůži se mu tvořily světlé skvrny bez pigmentu.

Později si uvědomil, že trpěl tzv. toxickým stresem. Jde o stav, kdy děti vystavené dlouhodobému vážnému týrání procházejí trvalými změnami v chemii mozku a jejich organismus zůstává neustále v režimu „boj nebo útěk“. Jinými slovy: David toho zažil tolik, že jeho mozek i tělo byly trvale v pohotovosti, jako by každou chvíli hrozilo nebezpečí.

Brzy zjistil i další ničivý důsledek toxického stresu – zásadně zhoršuje paměť. I velmi nadané dítě má pak problém vybavit si to, co se ve škole naučilo. V Davidově případě to vedlo k tomu, že ho někteří učitelé začali považovat za hloupého. Jako jediný černý kluk ve třídě navíc čelil každodennímu křiku a posměškům.

Hrozilo, že bude ze školy úplně vyloučen a umístěn do zařízení pro děti se „zvláštními potřebami“. David proto sáhl po jediném řešení, které ho napadlo, aby se ve škole udržel: začal podvádět – u domácích úkolů i u důležitých standardizovaných testů. Výsledek? Nic netušící učitelé mu umožnili ve škole zůstat, ale jeho skutečné vzdělání utrpělo obrovskou ránu. Když se blížila jeho dospívající léta, téměř nikdo netušil, že David sotva umí číst.