Nebezpečně ospalí

„Ale nejdřív káva“ – takové slogany nejsou běžné jen v reklamách kaváren, ale i jako obecné mantry mezi pracujícími profesionály a studenty. Mnoho lidí se žene kupředu díky kofeinu a dalším stimulantům, aby byli maximálně produktivní, a přitom obětuje spánek, který je považován za plýtvání cenným časem. Možná si vzpomenete na svá vysokoškolská léta, kdy studenti mezi sebou soutěžili, kdo zvládne víc probdělých nocí při přípravě na zkoušky. Spánek je skutečně často spojován se slabostí a úpadkem. Proč tomu tak je? Odkud se tento názor vzal? A jaké jsou vedlejší účinky odmítání odpočinku?

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Edisonův vynález elektrického osvětlení souvisel s jeho propagováním kratšího spánku; proč se málo spánku začalo spojovat s mužností a úspěchem; a jaká nebezpečí s sebou nedostatek spánku nese.

Možná znáte rčení: „Spát budu, až budu mrtvý.“ Podobné výroky dobře vystihují běžný americký postoj – že spánek je pro hlupáky, pro líné masy, které nemají nic lepšího na práci. Kdy se ale tento nezdravý přístup zrodil? Abychom to pochopili, musíme se vrátit do osmnáctého století, kdy se jedním z otců zakladatelů Spojených států, Benjaminem Franklinem, začalo toto téma vážně zabývat.

Než se stal politikem, byl Benjamin Franklin typickým polyhistorem. Na jeho dlouhém seznamu profesí najdeme vynálezce, vydavatele novin i autora. Jednou z jeho publikací byl každoroční Poor Richard’s Almanack, který přinášel básně, přísloví, astrologické informace a praktické rady pro rané osadníky z třicátých let 18. století. Jedno z jeho nejslavnějších rčení z almanachu, často citované dodnes, zní: „Brzy do postele a brzy na nohy dělá člověka zdravým, bohatým a moudrým.“ Když Franklin tuto radu v roce 1735 publikoval, varoval lidi, že pozdní vstávání je povede jen k bezcílnému pachtění a marné snaze dohnat ztracený čas.

Franklinovy vlastní spánkové návyky byly poměrně střídmé a možná i překvapivě disciplinované. Každý den končil ve 22 hodin a každé ráno vstával v 5. Jak ale čas plynul, Franklinův postoj se začal měnit a spánek se mu jevil stále méně žádoucí. V průběhu čtyřicátých let 18. století, ve svých dalších textech podepsaných pseudonymem „Poor Richard“, začal Franklin ke spánku přistupovat mnohem kritičtěji. Jeho maxima nyní vybízela lidi, aby vstávali dřív a nepromeškali život; dokonce začal tvrdit, že na spánek bude dost času, až budou ležet v hrobě.

Franklinův protispánkový postoj mohl být inspirován Johnem Calvinem. Franklin hluboce obdivoval tohoto protestantského reformátora, známého mimo jiné svou averzí ke spánku. Když Calvin zemřel v relativně mladém věku 55 let, Franklin ve smuteční řeči poznamenal, že ve skutečnosti žil mnohem déle než většina lidí, protože na spánek a lenošení promarnil tak málo času.

Když se řekne přínos Thomase Edisona pro společnost, většině lidí se vybaví jeho vynálezy, jako je žárovka nebo fonograf. Možná obdivujete i jeho ohromující produktivitu. Málokdo si ale uvědomuje dlouhodobé důsledky neúnavného pracovního nasazení, které Edisonovi umožnilo být tak plodný.

Thomas Edison byl bezpochyby významným vzorem pro rané Američany a jeho příklad – možná víc než cokoli jiného – podpořil v mladé zemi kulturu probdělých nocí. Tím, že zavedl elektrické osvětlení, především žárovku, učinil práci v noci skutečně reálnou možností. A jako zakladatel společnosti General Electric měl Edison nespočet důvodů, proč chtěl, aby jeho zaměstnanci věřili v konkurenční výhodu vzdávání se spánku.

Edison byl propagaci výhod nespavosti oddaný natolik, že se spojoval s novináři a vystupoval na veřejných prezentacích. Poselství bylo jasné: Spánek je ztráta času! Jeho postoj k nespavosti se promítal i do náboru. Vybíral si jen takové zaměstnance, kteří byli ochotni zůstávat vzhůru a pracovat dlouhé hodiny v kuse.

Noviny, fascinované Edisonovým úspěchem, byly více než ochotné jeho poselství šířit. V roce 1878 přinesl Chicago Tribune podrobný obdivný profil, který popisoval Edisonovu neúnavnou pracovní morálku: byl vzhůru ve dne v noci a dopřával si jen dvě až tři hodiny spánku na regeneraci. Nebylo těžké spojit Edisonovy úspěšné vynálezy s jeho politikou nespavosti.

V roce 1879 Edison zdokonalil svou žárovku vytvořením odolnějšího a déle trvajícího vlákna – vynálezu, který jistě pomohl jemu i jeho týmu přečkat mnohé probdělé noci při přípravě plánu na distribuci elektřiny po celých Spojených státech. Jeho pověst dále posílila kniha básnířky a aktivistky Sarah Boltonové Jak se dosahuje úspěchu z roku 1885. Boltonová v ní líčí mimo jiné epizodu, kdy Edison pracoval 60 hodin v kuse, a odhaduje, že jeho průměrný pracovní den tehdy trval 18 hodin.