Naučený optimismus

Martin E.P. Seligman je americký psycholog a autor, který se proslavil svými výzkumy v oblasti pozitivní psychologie. Narodil se v roce 1942 v Albany v americkém státě New York a vystudoval psychologii na Princetonské univerzitě. V roce 1998 byl zvolen prezidentem Americké psychologické asociace.

Seligman je autorem několika knih, mezi které patří Naučený optimismus, Opravdové štěstí a Vzkvétání. V těchto knihách se zabývá tím, jak pozitivní myšlení a optimismus mohou ovlivnit naše životy a jak se naučit být šťastnějšími a spokojenějšími.

Seligman je také zakladatelem pozitivní psychologie, která se zaměřuje na to, co nás dělá šťastnými a spokojenými, a jak tyto vlastnosti můžeme rozvíjet. Jeho výzkumy ukázaly, že pozitivní myšlení a optimismus mohou mít pozitivní vliv na naše zdraví, vztahy a celkovou kvalitu života.

Díky své práci se Seligman stal jedním z nejvýznamnějších psychologů současnosti a jeho knihy jsou oblíbené mezi lidmi, kteří se zajímají o osobní rozvoj a psychologii.

Důležité je správné myšlenkové nastavení a pozitivní pohled na život

Přemýšleli jste někdy o tom, proč se zdá, že někteří lidé procházejí životem snadněji než jiní? Nebo proč jsou někteří lidé mnohem zdravější a mají větší úspěch?

Pokud ano, pravděpodobně jste si aspoň jednou pomysleli, že takoví lidé se prostě „narodili pod šťastnou hvězdou“. Napadlo vás ale někdy, že jejich štěstí je možná důsledkem jejich optimistického pohledu na život?

Přesně o tomto fenoménu pojednává kniha Naučený optimismus. Její autor Martin Seligman je považován za otce hnutí pozitivní psychologie, které začalo jeho studiemi o tom, čemu sám říká „naučená bezmocnost“.

Ve svém asi nejslavnějším experimentu Seligman dával psům elektrické šoky. Někteří z testovaných psů mohli ukončit šoky tím, že se dotkli nosem tlačítka, zatímco jiní nemohli šoky ničím zastavit.

Seligmana fascinovalo, že psi, kteří v tomto experimentu v první fázi nemohli nic ovlivnit, se nepokusili šoky ukončit, když později dostali tu možnost. Místo toho prostě jen leželi, očividně poraženi.

Je zcela normální, že se lidé, kteří zažili porážku, cítí bezmocní. Ale jedna věc rozhoduje, zda budeme bezmocnost pociťovat dlouhodobě, nebo zda se naopak dokážeme „otřepat“ a jít dál: náš takzvaný vysvětlovací styl.

Vysvětlovací styl představuje způsob, jakým si vysvětlujeme negativní události našeho života : optimisticky nebo pesimisticky. Optimisté i pesimisté mají tendenci používat velmi odlišné vysvětlovací styly.

Jak uvidíte v následujících kapitolách, tento styl se netýká pouze jednotlivců, ale také celých týmů. Například ve sportu, když jsou šance vyrovnané, napovídá vysvětlovací styl, který z týmů čeká úspěch a který neúspěch, zejména jsou-li sportovci pod tlakem.

V tomto shrnutí najdete vysvětlení, proč optimisté bývají zdravější než pesimisté a proč mluvit sám k sobě pesimistickým způsobem může vést k depresi. A nakonec, což je nejdůležitější, zjistíte, že vysvětlovací styl je naučený a že je možné změnit svůj pohled na život k lepšímu.

Pesimisté a optimisté mají opačné vzorce chování

Kdykoli v životě zažijeme nějakou negativní událost, vždy si ji vysvětlujeme jedním ze dvou způsobů: optimisticky nebo pesimisticky.

Co přesně však charakterizuje náš vysvětlovací styl?

Zaprvé, pesimisté považují problémy za trvalé, zatímco optimisté je považují pouze za dočasné.

Když například ztratíte důležitého klienta, můžete si pomyslet: „Vždy ztrácím ty nejdůležitější klienty.“ Tím, že použijete slovo „vždy“, učiníte vysvětlení trvalým: vždy jste ztráceli důležité klienty a vždy je ztrácet budete – tak jaký má smysl se vůbec snažit?

Naproti tomu pokud používáte optimistický vysvětlovací styl, považujete negativní události za pomíjivé. Například si můžete pomyslet: „Ztratil jsem tohoto jednoho důležitého klienta, ale s dalšími se mi bude dařit.“

Zadruhé, zatímco optimisté uvažují o problémech jako o specifických pro určitou situaci, pesimisté mají tendenci zobecňovat.

Pokud se například pesimistický student domnívá, že špatná známka, kterou dostal, je neodůvodněná, může si začít myslet, že známky jsou obecně nespravedlivé. V důsledku toho by pro něj mohlo být mnohem těžší učit se na příští zkoušku.

Pokud by však místo toho přemýšlel o problému, se kterým se setkal, konkrétním způsobem, pak by se soustředil pouze na samotnou událost. Mohl by si například pomyslet: „Dobře, tenhle profesor je nespravedlivý, ale ostatní možná lépe ocení mou práci.“

Zatřetí zatímco optimisté mají tendenci považovat negativní události za způsobené zvenčí a pozitivní události za vnitřně způsobené, pesimisté o nich obvykle uvažují opačně. Například když vás opustí manžel, můžete si pomyslet: „Odešel, protože nejsem dost dobrá nebo protože jsem se nesmála jeho vtipům.“

Na druhou stranu, pokud považujete zdroj negativních událostí za vnější, můžete si místo toho pomyslet: „Prostě nebyl připraven na závazek, takže ten vztah byl vlastně ztrátou mého času.“

Naštěstí způsoby, jakými optimisté a pesimisté interpretují špatné události, nejsou pevně dané: všechny tři zmíněné vzorce chování lze změnit.

Být optimistou se lze naučit

Náš vysvětlovací styl vychází z našich individuálních zkušeností. V závislosti na našich životních zkušenostech se z nás stávají buď pesimisté, kteří věří, že nemají kontrolu nad svým osudem, nebo optimisté, kteří mají pocit, že svůj úděl mohou ovládat.

To lze ostatně pozorovat dokonce i u psů, jak je patrné z již zmíněného experimentu o naučené bezmocnosti. Experiment proměnil psy v oběti nepříjemné situace, a tím je vycvičil k pasivitě a pesimismu.

Podobně se i lidské myšlenkové návyky učí, většinou v dětství, hlavně od rodičů a učitelů ve škole.

Děti obvykle napodobují chování svých rodičů, takže pokud rodiče mají tendenci vysvětlovat negativní události pesimisticky, jejich dítě bude s největší pravděpodobností používat stejný vysvětlovací styl.

Vliv mají i učitelé. Například často hodnotí špatné výsledky chlapců a dívek odlišně, chlapcům říkají, že jejich špatné výsledky jsou způsobeny tím, že nedávali v hodinách pozor, a dívkám říkají, že „prostě nejsou tak dobré v počtech“.

V důsledku toho se u dívek rozvíjí spíše „vnitřní“ vysvětlovací styl, který jim říká, že si za svůj výkon mohou samy, na rozdíl od chlapců, u nichž se častěji uplatňuje „vnější“ styl. Protože vnitřní vysvětlovací styl může podporovat depresi, mohlo by to být jednou z příčin častějšího výskytu depresí u žen.

Kromě toho mají na učení vysvětlovacího stylu obzvláštní vliv životní krize. Pokud se děti naučí, že krize lze překonat, a tedy že nepřízeň osudu je pomíjivá, je pravděpodobnější, že si vytvoří relativně optimistický styl.

Krize v dětství tedy nemusí mít na děti negativní vliv. Vše závisí na tom, jak se s těmito krizemi vypořádají ti, kdo o dítě primárně pečují.

Nejdůležitějším poznatkem je, že náš vysvětlovací styl je naučený, a tudíž můžeme změnit způsob, jakým „mluvíme“ sami k sobě – i když jste si v dětství osvojili pesimistický styl, nejste odsouzeni používat ho navždy.

Optimismus pozitivně ovlivňuje zdraví

Pozitivní účinky optimistického pohledu na život jsou mnohem větší, než se většina z nás domnívá. Například ve srovnání se svými pesimistickými vrstevníky jsou optimisté obecně zdravější.

Proč tomu tak je?

Zaprvé optimisté mají často silnější imunitní systém na buněčné úrovni. Například studie, které u potkanů navodily stav bezvýchodnosti a bezmoci, ukázaly, že jejich imunitní systém produkuje méně T-lymfocytů – buněk, které jsou klíčové pro reakci imunitního systému.

Jiné studie ukázaly, že změna našeho vysvětlovacího stylu a výsledná úleva od pocitu bezmoci může dokonce posílit imunitní systém pacientů s rakovinou.

Zadruhé optimisté bývají aktivnější než pesimisté, a tak je u nich větší pravděpodobnost, že o sebe budou dobře pečovat.

Optimisté totiž věří, že jejich činy mají pozitivní účinek, takže je pravděpodobnější, že budou dodržovat zdravou životosprávu. Pesimisté si naproti tomu spíše myslí, že nic z toho, co dělají, nemá význam, takže nemají ani důvod se snažit změnit svůj životní styl, jakkoli je nezdravý.

Optimisté se také setkávají s menším množstvím negativních životních událostí než pesimisté, což vědci vysvětlují pasivitou pesimistů způsobenou jejich přesvědčením, že nemohou nic změnit. Pokud jste tedy pesimista a setkáváte se s množstvím negativních událostí, vaše tělo bude muset trpět velkým stresem, což následně může vést k onemocnění.

Zatřetí optimističtí lidé snáze udržují přátelství, které je pro naše zdraví prospěšné. To proto, že mít přítele, kterému se můžete svěřit a s nímž si můžete naprosto o čemkoli popovídat, ve skutečnosti zmírňuje stres vyvolaný negativními životními událostmi.

Když tedy procházíte těžkým obdobím, svěřit se někomu blízkému vám může nesmírně pomoci. A protože vás takoví lidé dobře znají, můžou vám zasvěceně poradit, co lze udělat pro zlepšení situace.

Pesimistům hrozí deprese

V současné době je západní svět svědkem epidemie deprese: v každém okamžiku prožívá nějakou formu deprese přibližně 25 % populace.

Jaké jsou však příčiny deprese?

I když se zdá, že negativní události a biologické faktory hrají určitou roli, samy o sobě nemohou vysvětlit celý tento jev.

Pokud například jeden z vašich sourozenců trpí depresí, existuje vyšší pravděpodobnost, že budete depresí trpět i vy. Tyto genetické vlivy však nejsou nijak zvlášť silné.

Negativní životní události také nemohou být hlavní příčinou deprese. Je sice normální, že na negativní události v našem životě reagujeme mírnými depresivními příznaky – například špatnou náladou nebo letargií – ne každý však na takové události reaguje vážnou depresí.

Pokud tedy deprese nezpůsobují genetické vlivy ani negativní události samy o sobě, co je tedy její příčinou?

Odpovědí je stručně řečeno náš vysvětlovací styl: způsob přemýšlení o negativních událostech je určujícím faktorem toho, zda se budeme trpět depresí, či nikoli.

Jak ukázala jedna studie, naučenou bezmocnost lze vyvolat tím, že lidem zadáme úkol, který je nemožné splnit, ať dělají, co dělají.

Ve studii na lidech byly pokusné osoby umístěny do místnosti a dostaly panel s několika tlačítky. Místnost pak byla naplněna hlukem a pokusné osoby dostaly za úkol zastavit hluk stisknutím tlačítek na panelu.

Experiment byl však pro některé pokusné osoby upraven tak, že bez ohledu na to, která tlačítka stiskly, hluk neustával.

Výsledek?

Pokusné osoby se naučily být v této situaci bezmocné a po skončení experimentu se u nich projevily příznaky deprese.

Tato studie podporuje Seligmanův model deprese, který podle jeho slov spočívá v „přesvědčení, že vaše jednání bude marné“. Ačkoli tedy prohra, porážka a neúspěch mohou způsobit depresi, dojde k ní pouze tehdy, pokud věříte, že nic, co můžete udělat, situaci nezmění.