Mythologie

Řecká a římská mytologie je doslova látkou, z níž se rodí legendy. Od stvoření světa přes spory na hoře Olymp, od obléhání Tróje po Orfeovu ztrátu Eurydiky – tyto příběhy fascinují a dojímají lidi po celé generace. Síla těchto mýtů navíc po staletí inspirovala operu, tragédii, sochařství i malířství.

Jedním z důvodů je i to, že příběhy klasické mytologie a literatury bývaly pevnou součástí vzdělání. Ačkoli to už dnes obecně neplatí, jejich vliv je v západní kultuře stále patrný. Když se s těmito mýty setkáte v literatuře nebo v muzeu, můžete mít pocit, že vám něco uniká, pokud v nich nemáte alespoň základní přehled. Nejste sami, kdo stál před sochou, jako je Berniniho Únos Proserpiny, nebo před řeckou červenofigurovou vázou a cítil, že mu něco podstatného chybí, protože nezná celý příběh.

Právě proto se vyplatí seznámit se se základy klasické mytologie – a přesně to vám tento text nabídne. V tomto shrnutí se dozvíte, kterého řeckého boha byste měli uctívat, pokud jste tvůrčí typ; odkud pochází název athénského chrámu Parthenón; a proč byste možná nechtěli učit hudbě jednoho slavného řeckého hrdinu.

Na počátku – jak to viděli staří Řekové – nebylo nic. Nebyli žádní bohové ani lidé. Byla jen prázdnota, nicota, kterou nazývali Chaos. Pak se, ačkoli nikdo přesně nevěděl jak, stalo něco nečekaného. Z této nicoty se zrodily dvě bytosti, Noc a Erebus, v nichž podle mýtů sídlila temnota a smrt.

Noc pak v Erebu snesla vejce a z temnoty v Noci a smrti v Erebu se zrodila Láska. Ta vnesla do chaotické prázdnoty řád. Láska následně stvořila dvě nové bytosti – Světlo a Den.

Na řeckém mýtu o stvoření je pozoruhodné, že se vůbec nesnaží podat racionální vysvětlení. Není tu žádný bůh‑architekt ani prvotní hybatel; věci se prostě dějí. Totéž platí pro vznik samotné Země. Básník Hésiodos jednoduše napsal, že Země vznikla – a poté zrodila hvězdnou Oblohu, sobě rovnou.

Možná jste si také všimli, že v těchto mýtech se nerozlišuje mezi věcí a zosobněnou bytostí. Země a Obloha jsou sice místa, ale zároveň vystupují jako osobní činitelé. Proto Matka Země nese jméno Gaia, zatímco Ouranos je běžné označení pro Otce Oblohy.

Gaia a Ouranos měli celou řadu příšerných potomků. Tady se Řekové dotýkají něčeho, co je nám blízké: představa, že svět byl kdysi plný nestvůr, je univerzální. Řekové nebyli výjimkou – jen jejich monstra byla často lidštější. Neobývali jejich svět obří ještěři nebo mamuti, ale bytosti, které měly mnohé lidské rysy.

Tři z jejich dětí měly sto rukou a padesát hlav, tři další se narodily s jediným okem – to byli Kyklópové. Poslední generací byli obrovití Titáni. Ouranos však své děti nenáviděl. Nejmladší z nich, Kronos, se touto nenávistí nechal natolik strhnout, že otce vykastroval, svrhl ho a sám se stal vládcem všeho.

Kronos se rozhodl vládnout společně se svou sestrou Rheou a měli spolu mnoho dětí. Brzy se však z Krona stal úzkostlivý rodič: dozvěděl se, že ho jedno z jeho dětí jednou svrhne. Aby tomu zabránil, začal své syny a dcery požírat hned po narození. Jen jeden syn, Zeus, unikl – Rhee se podařilo ukrýt ho na ostrově Kréta.

Nakonec se Zeus rozhodl otce svrhnout. S pomocí Titána Prométhea porazil Krona i zbývající Titány a stal se jediným vládcem světa.

Řečtí bohové dodnes fascinují a silně rezonují v umění i kultuře. Důvodem je mimo jiné to, že ačkoli je Řekové nechápali jako obyčejné lidi, jejich vzhled i chování byly často velmi lidské. To ostře kontrastuje s jinými náboženskými systémy starověku.

Stačí si připomenout, jak Egypťané zobrazovali své bohyně a bohy. Egyptské kamenné sochy dodnes ční z pouště. Mnohé mají lidské i zvířecí rysy a bývají tak kolosální, že je zřejmé, že jejich zdánlivá lidskost je ve skutečnosti nelidská. Velká sfinga má například hlavu člověka a tělo velké kočky a je viditelná z velké dálky.

Nejstarší předklasické řecké básně, jako je Homérova Ilias, vytvořily vzor, podle něhož se tito lidem podobní bohové chovali. Není to překvapivé – člověk byl ústředním prvkem řeckého myšlení i umění. Zjednodušeně řečeno, bohové byli součástí lidského světa.

Tento vztah byl tak silný, že už ve starověku existoval jakýsi „mytologický turismus“. Řekové mohli navštívit ostrov Kythera, kde se podle pověsti bohyně lásky Afrodita zrodila z pěnivých mořských vln.

Řecké pojetí mytologie bylo způsobem, jak vysvětlit neznámé – humanizujícím systémem racionality. Podívejme se, jak Řekové používali Dia k vysvětlení některých přírodních jevů. Neexistoval jako beztvarý stvořitelský bůh, který by vytvořil celý náboženský vesmír, jako křesťanský Bůh. Zeus byl konkrétně bohem hromu – „racionálním“ vysvětlením jednoho přírodního úkazu.

Další velkou starověkou středomořskou civilizací byli Římané. Jako praktický národ si je dnes spojujeme spíše s válkami a dobyvačností než s filozofií. Přesto byli hluboce nábožensky založení a řecké bohy si do značné míry přivlastnili.

Mezi původními římskými božstvy byl Lar, jakýsi duch předků, který chránil rodinné ohniště. Dále tu byla numina, božstva spojená s chodem domácnosti. Patřil k nim například Priapus, bůh plodnosti a úrodnosti, nebo Terminus, strážce hranic. Římský bůh Saturn byl původně jedním z numin spojených se sklizní, ale jeho role se postupně propojila s řeckým Kronem. Podobně se jeho syn, římský Jupiter, ztotožnil s řeckým Diem.

Ačkoli Římané uctívali bohy jiným způsobem než Řekové, sféry působnosti a charakteristiky těchto „spojených bohů“ zůstaly v hrubých rysech podobné. Jak jste si možná všimli, může to být matoucí. Podívejme se proto blíže na panteon bohů.