Misionářská pozice

Dne 4. září 2016 byla Matka Tereza papežem prohlášena za svatou. Ceremoniálu se zúčastnilo 1 500 bezdomovců z celé Itálie. Skutečnost, že se téměř dvacet let po její smrti tolik lidí rozhodlo přijet na její kanonizaci, ukazuje na trvalou přitažlivost osobnosti Matky Terezy.

Jméno Matky Terezy je natolik úzce spojeno se sebezapřením a ctnostným altruismem, že se téměř jeví jako rouhání zpochybňovat její doslovnou svatost. Právě její svatořečený status však činí o to důležitějším pečlivě prozkoumat její pověst. Odkud se vzala? Nakolik odpovídala skutečnosti? A komu její činnost ve výsledku prospívala – a komu naopak škodila?

Podívejme se kriticky na Matku Terezu a její životní dílo. V tomto shrnutí se dozvíte, jak byl film Kodak mylně považován za zázrak, proč může být čistota nadhodnocená a jak k sobě mají mýtus a mučednictví blíž, než si možná myslíte.

Slyšeli jste někdy o Agnes Bojaxhiu? Možná ji znáte lépe pod jménem, které si později v životě zvolila: Matka Tereza.

Narodila se v roce 1910 v Albánii v nábožensky založené katolické rodině. V osmnácti letech vstoupila do kláštera a o rok později se přestěhovala do Indie. V roce 1948 začala otevírat domovy a hospice pro chudé, nemocné a umírající – nejprve v Kalkatě a později po celém světě.

Tereza byla po celý svůj život v západním tisku široce chválena za svou práci s chudými, ale při bližším zkoumání je zřejmé, že tato sláva stojí na mylných předpokladech. Jak k tomu došlo?

Její počáteční vzestup k mezinárodní slávě následoval po odvysílání dokumentu BBC z roku 1969, který se zaměřoval na její práci. Film však vycházel z chybného předpokladu, že Kalkata je jedním z nejhorších míst na Zemi. Tato představa byla živena široce šířenými záběry lidí spících na chodnících a prodírajících se přeplněnými ulicemi.

Skutečnost však byla jiná. Kalkata na tom nebyla hůř než jiná města srovnatelné velikosti v Indii či v jiných rozvojových zemích. Byla přeplněná a chudá, ale zároveň plná pracovitých lidí, vynikajících univerzit a živé kultury. Přesto její zobrazení jako živého pekla ve filmu posílilo svatozář kolem Tereziných aktivit v zařízení, které nazývala „Domov pro umírající“.

A nejen to – tentýž dokument představil i údajný zázrak, který rozhodně nebyl tím, čím se zdál. Tento takzvaný božský okamžik nastal ve scéně natočené v temné místnosti Domova pro umírající, kde se náhle objevilo tajemné světlo bez zjevného zdroje. Vypravěč filmu Malcolm Muggeridge byl přesvědčen, že jde o božské světlo a první filmový záznam zázraku, který Tereza vykonala. Tento příběh široce převzala média a rychle katapultoval Terezu ke slávě.

O několik let později kameraman Ken Macmillan vysvětlil, že světlo bylo jednoduše způsobeno novým typem filmu Kodak. V té době už však byl „zázrak“ pevně zakořeněn ve veřejném povědomí a Tereza se na Západě stala pojmem.

Zatímco Terezina práce byla naprostou většinou západních médií chválena, není vůbec jisté, zda její činnost chudým skutečně pomáhala. Velká část zdravotní péče poskytované v jejích centrech byla šokujícím způsobem nekvalitní.

Vezměme si například svědectví doktora Robina Foxe, tehdejšího šéfredaktora prestižního lékařského časopisu The Lancet. V roce 1994 navštívil jedno z Tereziných center v Kalkatě a jeho popis místa byl otřesný. Scéna, kterou vykreslil, připomínala spíše provizorní ošetřovnu na válečném poli než zavedené zdravotnické zařízení s padesátiletou historií.

K dispozici byly pouze ty nejzákladnější léky, například paracetamol – a to i pro pacienty s vážnými onemocněními. Ještě znepokojivější bylo, že diagnózy stanovovaly sestry a jen zřídka měly povoleno převézt vážně nemocné pacienty do nemocnic.

Podobné zkušenosti popsala i Mary Loudon, bývalá dobrovolnice v jednom z Tereziných center v Kalkatě. Přirovnala je ke klinice z první světové války: padesát až šedesát lidí namačkaných v jedné místnosti na nosítkách. Jehly se v centru znovu používaly a před dalším použitím nebyly ani řádně sterilizovány.

Ve skutečnosti byla Terezina zdravotnická centra spíše projevem fetišizace chudoby než snahy o skutečnou pomoc. Tento fakt je ještě zarážející, když si uvědomíme, že Tereza inkasovala obrovské finanční dary. Jeden bývalý stoupenec uvedl, že na jednom z bankovních účtů její organizace bylo až 50 milionů dolarů. Přesto se zdá, že téměř žádná z těchto peněz nebyla investována do zlepšení podmínek v Tereziných centrech.

Přitom by bez potíží mohla založit několik špičkových lékařských klinik. To naznačuje skutečný motiv Tereziných center: místo aby lidem pomáhala, jejich stavu využívala. Měla až kultovní, obsesivní vztah k utrpení chudých a osobně toužila napodobit bolest Ježíše na kříži.