Jméno Boha je milosrdenství

Když byl Argentince Jorge Mario Bergoglio v roce 2013 zvolen 266. papežem římskokatolické církve, mnozí si kladli otázku, jakým papežem bude. Není divu, že papež František měl od té doby obrovský vliv: nespočet katolíků po celém světě pozorně naslouchá každému jeho slovu a hledá v něm duchovní vedení pro svůj život.

V jakého Boha tedy papež František věří? Jak uvidíte v tomto shrnutí, není to Bůh trestu, ale Bůh lásky a – především – milosrdenství. Papež František se z osobní zkušenosti i ze svatého Písma naučil, že být milosrdný a milovat druhé navzdory jejich hříchům znamená být věrný Bohu.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč byste nikdy neměli nechat slunce zapadnout nad svým hněvem; proč by církev měla být jako polní nemocnice; a proč bychom se měli vyhýbat zkaženosti jako moru.

Slovo „Bůh“ v sobě zahrnuje mnohé: trpělivost, dobrotu, všemohoucnost. Jedno slovo však Boha vystihuje nejvíce: milosrdenství.

Bůh je v Písmu často stavěn před zdánlivou volbu mezi milosrdenstvím a trestem – a vždy se přiklání k milosrdenství. Například verš „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ (srov. Ef 4,26) nás vybízí, abychom se hněvu zbavili ještě před západem slunce, abychom se druhý den probudili radostní a bez zášti. Mnozí tento verš mylně chápou jako pobídku k tomu, abychom si hněv uchovávali. Takový výklad podporuje obraz Boha jako pomstychtivého – což je velmi vzdálené představě Boha milosrdného.

Milosrdenství je tím, co člověka s Bohem spojuje – nikoli hněv či nenávist. Boží milosrdenství je kotvou, která brání lidem propadnout se do života v hříchu. Připomíná jim, že život má smysl. Díky Božímu milosrdenství mohou lidé vědět, že jsou vždy milováni a že jejich snaha žít spravedlivě není marná.

Když se lidé kají, aby odpověděli na Boží lásku, snaží se vést lepší život a přispívat k tomu, aby se svět stával lepším místem. Víra v Boží milosrdenství je také motivuje k pomoci druhým. Jak čteme v žalmech, Bůh „koná spravedlnost utištěným, dává chléb hladovým“ (srov. Žl 146,7–9). Bůh nám zároveň slibuje, že nám odpoví, když k němu budeme volat, což brání lidem v pokušení brát spravedlnost do vlastních rukou.

Nedokonalí lidé jsou přirozeně méně milosrdní než Bůh, a proto by zásadní věci neměly být ponechány jen na nich. Boží schopnost projevit milosrdenství místo toho, aby způsobil zkázu, je také znamením jeho moci. Totéž platí i pro člověka: skutečná síla se ukazuje v milosrdenství, ne v tvrdosti.

Proto Bůh poslal Ježíše, aby byl pro lidstvo příkladem – abychom se mohli učit od někoho, kdo přijal naši lidskou podobu.

V každém příběhu o Ježíši lze najít milosrdenství. Ježíš říká, že nepřišel kvůli spravedlivým, ale kvůli hříšníkům; ne kvůli zdravým, ale kvůli nemocným. Projevuje milosrdenství tím, že se zaměřuje na ty, které společnost vylučuje – například na malomocné.

Ježíš se k malomocným přibližuje s láskou, místo aby se jich bál a držel si je od těla ze strachu z nákazy. Tím, že je uzdravuje, ukazuje, že Bůh se od nikoho neodvrací.

Jednou, když Ježíš viděl, že ho spolu s apoštoly následuje zástup lidí na setkání, které mělo být soukromé, setkání zrušil a věnoval se davu. Uvědomil si, že jsou jako ztracené ovce, které potřebují pastýře. Péče o jejich dobro pro něj byla důležitější než dodržení vlastního plánu.

Ježíš také učí, že máme odpouštět ne sedmkrát, ale „sedmdesát sedmkrát“ – jinými slovy, stále znovu a znovu. Zdůrazňuje, že milosrdenství má přednost i tam, kde by přísné lpění na zákoně vedlo k tvrdému trestu.

Když byla k Ježíši přivedena žena obviněná z cizoložství, muži ji chtěli podle zákona ukamenovat. Ježíš je však napomíná slovy: „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen“ (Jan 8,7). Zákon sice předepisoval ukamenování, Ježíš však ukazuje, že důležitější je milosrdenství. Obviňovatelé si uvědomí, že i oni jsou hříšníci, a pochopí, že by sami nechtěli být souzeni tak přísně.

Ježíš sám nikdy nehřešil, a mohl by tedy ženu odsoudit, aniž by byl pokrytec. Místo toho jí umožní vyznat hřích a odpouští jí. Vybízí ji, aby už nehřešila, ale neodsuzuje ji.

Jeho smrt na kříži je posledním a největším skutkem milosrdenství: Ježíš se obětuje, aby vykoupil lidstvo. Dnes má církev odpovědnost pokračovat v jeho odkazu tím, že bude projevovat milosrdenství těm, které společnost odmítá.