Jediná věc

• Zjistíte, jak najít tu správnou věc, která vám umožní dosáhnout úspěchu.
• Naučíte se zaměřit na důležité úkoly a ignorovat zbytečnosti.
• Pochopíte, jak zvýšit svou produktivitu a dosahovat svých cílů rychleji.
• Dozvíte se, jak se zbavit „multitaskingu“ a soustředit se na jednu věc.
• Zjistíte, jak se stát úspěšným a šťastným bez obětování svého osobního života.

Když Arthur Guinness založil svůj první pivovar, měl zjevně větší plány než jen vyrobit pár sudů piva – podepsal smlouvu o pronájmu budovy na 9 000 let. Podobně jako když J. K. Rowlingová vymyslela Harryho Pottera, zamýšlela napsat sedm knih o životě v Bradavicích ještě předtím, než napsala první kapitolu té první.

Oba tito lidé se stali mimořádně úspěšnými, a to z velké části proto, že se nebáli myslet ve velkém – začali s velkou vizí úspěchu ještě předtím, než na něm začali pracovat. Je stěží představitelné, že by dosáhli tak velkého úspěchu, kdyby v první řadě nedokázali takto ve větším měřítku uvažovat. 

Přesto je pro většinu lidí myšlenka na velké ideje nebo velké úspěchy skličující a vyvolává negativní asociace, například pocit ohromení a zastrašení. Tyto pesimistické úvahy lidem často zabraňují uvažovat s širokým rozhledem.

Když nedokážeme myslet ve velkém a dovolíme, aby nás tyto negativní asociace opanovaly, naše myšlení se zužuje a my pak oslabujeme své životní cíle. Aktivně omezujeme svůj potenciální úspěch a odsuzujeme se k průměrnosti.

Vzpomeňte si na vědu a na to, jak výrazně by se její pokrok zastavil, kdyby se někdo neodvážil přemýšlet o dříve nepředstavitelných možnostech, například že by lidé mohli dýchat pod vodou, létat vzduchem nebo zkoumat vesmír. Historie nám říká, že jsme pozoruhodně špatně odhadli své hranice, takže bychom neměli dovolit, aby hranice, které vnímáme, omezovaly naše ambice.

Úspěch vyžaduje akci a akce vyžaduje přemýšlení. Abychom však dosáhli mimořádných výsledků, musí být naše činy v první řadě založeny na velkém myšlení.

Většina lidí si čas od času vytváří seznamy úkolů, aby měli přehled o všech úkolech, které musí splnit. Jak se ale po vytvoření seznamu rozhodnout, na které položce pracovat nejdříve?

Začínáte s těmi časově nejnáročnějšími, nebo si nejdříve odškrtnete menší úkoly? Možná je rovnou zpracováváte v pořadí, v jakém byly napsány?

Tyto přístupy neřeší klíčovou věc – ne všechny položky jsou stejně důležité.

Ve skutečnosti je pravděpodobné, že jen pár z nich bude mít zásadní význam, a těm by proto měla být dána nejvyšší priorita.

Tento závěr lze vyvodit z práce Josepha M. Jurana, průkopníka řízení kvality. Když pracoval pro společnost General Motors, zjistil, že většina závad na jejich automobilech pochází pouze z několika málo výrobních nedostatků. Bylo jasné, že odstranění těchto vad by mělo být jejich nejvyšší prioritou.

Juran svůj objev pojmenoval Paretův princip podle italského ekonoma Vilfreda Pareta, který napsal model rozdělení bohatství a příjmů v Itálii devatenáctého století. V tomto modelu Pareto ukázal, že 80 % půdy vlastní 20 % lidí. Juran si všiml, že tyto poměry odpovídají jeho vlastním – 80 procent závad pocházelo od pouhých 20 procent závad.

Juran si uvědomil, že tento princip 80/20 může být ve skutečnosti univerzálním zákonem – 80 procent vašich výsledků nebo výstupů je vždy dosaženo 20 procenty vaší práce nebo vstupů.

Důsledky tohoto principu jsou jasné: úkoly na vašem seznamu úkolů nejsou stejně důležité; jen malý počet z nich nejvíce přispěje k vašemu úspěchu. Stanovte si priority úkolů tak, abyste se soustředili na ty, které přinesou největší procento vašich výsledků.