Jak pracují zakladatelé

Jessica Livingston je americká spisovatelka a podnikatelka, která se proslavila jako autorka knihy Jak pracují zakladatelé. Narodila se v roce 1967 v Wilmingtonu v Delaware a vystudovala Yaleovu univerzitu, kde získala titul z angličtiny.

Po absolvování univerzity pracovala jako redaktorka v časopise Macworld a později jako spoluzakladatelka a ředitelka marketingu v internetové společnosti investičního fondu Y Combinator.

V roce 2007 vydala knihu Jak pracují zakladatelé, která se stala bestsellerem a stala se inspirací pro mnoho začínajících podnikatelů. Jessica Livingston je také aktivním investorem a poradcem v oblasti technologií a startupů.

Mnoho začínajících firem neskončilo u stejné představy, s jakou začínaly podnikat

Při rozhovorech se zakladateli mnoha startupů našel autor několik zajímavých společných rysů. Mezi nejzřetelnější patří skutečnost, že mnoho velkých startupů skončilo u myšlenky nebo produktu, který se velmi lišil od toho, s nímž začínaly.

Vezměme si například společnost Paypal. Společnost Paypal znáte jako jeden z nejoblíbenějších způsobů, jak převádět peníze a provádět platby online, ale spoluzakladatel Max Levchin si rozhodně nekladl za cíl pomáhat lidem v této oblasti.

Na konci 90. let Levchin pracoval na softwaru pro první kapesní počítače, jako byl Palm Pilot. Vše začalo tím, že vytvořil emulátor, který generoval jednorázová bezpečnostní hesla, k čemuž si předtím lidé museli kupovat objemná a drahá zařízení, nebo dokonce několik zařízení pro různá hesla a systémy. Levchinův emulační software učinil všechna tato zařízení zastaralá a vložil tuto technologii přímo do Palm Pilotu.

Trh s touto službou však na přelomu tisíciletí nebyl velký, a tak Levchina napadlo: "Jaký druh informací lidé potřebují mít na svých zařízeních zabezpečený?" Odpovědí byly informace o kreditních kartách, což následně vedlo k softwaru, který umožňoval bezpečně převést peníze z jednoho Palm Pilotu do druhého.

Brzy Levchin a jeho spoluzakladatel Peter Thiel získávali kolem 300 uživatelů denně. Maximální počet klientů byl však limitován počtem přístrojů Palm Pilot, který se tehdy pohyboval kolem 12 000 kusů. Mnohem populárnější byla ukázka online převodu peněz na jejich webových stránkách. Toto demo přilákalo asi 1,5 milionu uživatelů, takže bylo jasné, kam je třeba zaměřit pozornost společnosti PayPal – na převody peněz na webu. Po tomto posunu brzy získávali 20 000 uživatelů denně, což nakonec vedlo k tomu, že společnost Ebay v roce 2002 koupila PayPal za 1,5 miliardy dolarů.

Blogger.com je dalším příkladem úspěchu, který přišel odjinud, než se původně očekávalo. Evan Williams se svými spoluzakladateli založili v roce 1999 společnost Pyra Labs, aby vytvořili software pro snadné řízení projektů.

Tento nástroj však také umožňoval, aby se každý člověk z jakéhokoli počítače mohl velmi snadno přihlásit, psát a okamžitě zveřejnit svou práci tak, aby ji všichni ostatní viděli. S řízením projektů to v tuto chvíli už nemělo nic společného a Williams díky tomu také málem zkrachoval. Ale díky jeho odhodlání a štědrým fanouškům, kteří si software okamžitě zamilovali, skončil Blogger.com nakonec úspěchem, získal milion uživatelů, začal generovat příjmy, a v roce 2003 jej koupila společnost Google.

Někdy není ekonomický potenciál technologie na první pohled zcela zřejmý

Další společnou vlastností mnoha začínajících startupů je, že jejich nápady nejsou vždy tak dobře přijímány. Alespoň ne zpočátku. Inovativní nápady mohou lidem připadat matoucí nebo příliš složité na pochopení, což je problematické, pokud váš nápad potřebuje k rozvoji finanční prostředky.

To byl i problém Steva Perlmana a jeho nápadu na WebTV. V roce 1995 už byl Perlman v Silicon Valley uznávanou osobností, protože pomáhal společnosti Apple vyvinout první Mac s barevným displejem. Přesto měl Perlman potíže s prosazením své myšlenky na interaktivní televizi, která by zahrnovala více než jen přepínání kanálů.

Televizory v té době neměly ani programové průvodce a Perlman zjišťoval, že je tu dvojí problém. Televizory neměly interaktivní obsah, protože pro něj neexistoval hardware, a neexistoval pro něj hardware, protože neexistoval interaktivní obsah.

Mnoho lidí, které Perlman oslovil, nevěřilo, že by zákazníci chtěli se svým televizorem dělat něco jiného než jen přepínat kanály. Dokázal, že se mýlili a poté, co společnost Microsoft koupila WebTV, se z ní stala MSNTV. Během prvních osmi let na trhu tento produkt vygeneroval tržby ve výši 1,3 miliardy dolarů.

Zatímco interaktivní televize, kterou můžete pozastavit, přetáčet a nahrávat, se dnes nemusí jevit jako standard, webová elektronická pošta, ke které získáte přistup z libovolného prohlížeče, se zdá být naprostou samozřejmostí. Ale nebylo tomu tak vždy. V roce 1996 měla většina lidí přístup ke svému e-mailu pouze z práce, kde vám navíc interní sítě a firewally bránily v přístupu kamkoli jinam. Ve skutečnosti se před založením služby Hotmail ve stejném roce mnoho lidí domnívalo, že e-mailové účty budou vždy něco, co vám může poskytnout pouze váš zaměstnavatel.

Sabeer Bhatia (tvůrce Hotmailu) však věděl, že lidí, kteří by chtěli kontrolovat email z domova, bude přibývat. Přesto mnoho investorů Bhatiův a Smithův podnikatelský záměr odmítlo, až se nakonec našel jeden, který jim byl ochoten dát právě tolik peněz, aby dokázali, že skutečně mohou vytvořit webovou e-mailovou službu.

Netrvalo dlouho a ukázalo se, že nápad má smysl. Částečně díky šíření od úst k ústům a také díky chytrému nápadu umístit na konec každého e-mailu odkaz na web Hotmailu. Hotmail tak získával každý den kolem 5 000 nových uživatelů. Na konci prvního roku se Hotmail pyšnil 7 miliony předplatitelů a nedlouho poté jej za 400 milionů dolarů koupila společnost Microsoft.

Pro rozjezd startupu může být dobrý tým důležitější než dobrý nápad

Ne všechny startupy začaly skvělým nápadem. Někdy neměly nápad vůbec žádný.

To byl i případ Joea Krause, spoluzakladatele Excite, raného nástroje pro vyhledávání na webu. V roce 1993 se Kraus spojil s pěti přáteli ze Stanfordovy univerzity a dokázali, že někdy není tak důležité mít dobrý nápad jako dobrý tým.

Kraus a jeho spolužáci vlastně neměli ani ponětí o tom, co bude jejich podnikání obnášet, ale Kraus si s tím nedělal starosti, protože věděl, že všichni jeho přátelé jsou zapálení a inteligentní. Připadalo jim, že je jen otázkou času, kdy najdou nějakou cestu vpřed.

A také že ano. Během brainstormingu v jejich oblíbeném obchodě s tacos si uvědomili, že s tolika informacemi, které jsou publikovány v digitálních formátech, budou lidé potřebovat nový způsob, jak tyto digitální informace vyhledat.

Nejprve se zaměřili na vyhledávání v digitálních encyklopediích, ale jejich pozornost brzy upoutal web. Poté, co prokázali, že jejich technologie dokáže prohledat za krátký čas obrovské databáze, získali finanční prostředky ve výši 3 milionů dolarů a jejich nová platforma Excite se stala hlavním vyhledávacím nástrojem pro tehdy dominantní prohlížeč Netscape.

V roce 1996 se dal dohromady další tým bez jakéhokoli nápadu. V tom byl Arthur van Hoff a tři další lidé z technologické firmy Sun Microsystems. Všichni se podíleli na vývoji programovacího jazyka Java u společnosti Sun a i přes nedostatek nápadů se rozhodli, že každý z nich složí 25 000 dolarů a společně si založí firmu.

Van Hoff si nedělal starosti, protože už viděl spoustu mizerných nápadů, které dostaly od sponzorů příslib financování, a také věděl, že první nápad se obvykle zahodí ve prospěch dalšího, lepšího. Díky tomu, že měli zkušený tým, vyzkoušeli pár nápadů, než skončili u Marimby, modelu distribuce softwaru na bázi předplatného.

V dnešní době se většina softwaru aktualizuje automaticky, ale v té době bylo něco zcela nového mít systém, který zajistí, že všichni budou mít aktualizovaný software ve stejnou dobu. To je důležité zejména pro společnosti, jako je finanční firma Morgan Stanley, která má zaměstnance po celém světě. Představte si, že byste se snažili kontaktovat 100 000 zaměstnanců po celém světě, abyste se ujistili, že si všichni nainstalovali novou verzi softwaru.

Shrňme to tedy. Místo toho, abyste se na začátku upnuli na jeden nápad, raději se ujistěte, že máte flexibilní tým, který dokáže přijít na skvělý nápad a také ho zrealizovat a dotáhnout ho do konce.

Yahoo a deli.icio.us ukazují, jak se soukromý projekt může stát veleúspěšným

Myšlenka na Hotmail vznikla, když zakladatelům vadilo, že nemají přístup ke své elektronické poště mimo kancelářský firewall. Mnoho začínajících firem skutečně začalo jako řešení osobních problémů, dokud si zakladatelé neuvědomili, že z jejich nápadu mohou mít prospěch i miliony dalších lidí.

Nejznámějším příkladem může být Yahoo, které začalo jako sbírka online poznámek pod čarou v podobě webových odkazů na všechny doktorandské práce dvou postgraduálních studentů ze Stanfordu, Jerryho Yanga a Davida Fila. Stránky se rychle rozrostly a na základě návrhů nadšených fanoušků byly přidávány nové a nové kategorie.

Sbírka rostla tak rychle, že si Yang a Filo museli přizvat svého přítele Tima Bradyho, aby jim pomohl sestavit obchodní plán, a aby mohli ze svého koníčku udělat regulérní zaměstnání. Pozoruhodné je, že Brady jako vysokoškolský student ekonomie předložil tento obchodní plán jako závěrečnou diplomovou práci a obstál s ní.

Během několika měsíců se Yahoo skutečně stalo regulérním podnikem a získalo do začátku 1 milionu dolarů. O rok později, v roce 1996, vstoupila firma na burzu a byla na nejlepší cestě stát se jedním z průkopnických internetových impérií.

Příběh deli.icio.us je v mnoha ohledech podobný. Tento web vznikl koncem 90. let jako soukromá sbírka online záložek, kterou vytvořil Joshua Schachter, který v té době pracoval jako analytik ve společnosti Morgan Stanley. Do roku 2001 s pomocí několika odkazů od ostatních shromáždil sbírku přibližně 20.000 záložek, které se ukázaly jako velmi populární v době, kdy najít zajímavé věci na webu nebylo snadné.

Udržet tak velkou sbírku stále funkční bylo samozřejmě náročné, a tak začal odkazy označovat krátkými kategorickými popisky, například "matematika" nebo "jídlo". Databázi pak umístil na server, kde si ji mohla prohlédnout veřejnost. Do roka měla služba 30.000 uživatelů. Její popularita rostla natolik, že než službu v roce 2005 koupila společnost Yahoo za 30 milionů dolarů, získal na ni 1 milion dolarů.

Pro Schachtera bylo označování jednoduchým řešením osobního organizačního problému, které se stalo nesmírně populární a pomohlo najít lidem to, co hledají.

Někdy platí, že jednodušší = lepší

Často není nejlepším řešením problému stvořit nějaký složitý nástroj, ke kterému je přiložena 500 stránková uživatelská příručka. Často je tím nejlepším řešením snadnost použití nebo uživatelsky přívětivé rozhraní. Joshua Schachter k tomu přistupuje přesně tímto způsobem a používá popisky pro lepší organizaci záložek.

Jednoduchost byla vždy základem společnosti Apple, a to i v jejích počátcích, kdy inženýr Steve Wozniak pracoval ve svém bytě a sestavoval první počítače Apple.

Když byl Wozniak středoškolákem a sám se učil, jak fungují přístroje, nerozebíral věci a zase je neskládal jen tak pro nic za nic. Rozebíral je a pak vymýšlel, jak je znovu zprovoznit s menším počtem součástek. Tímto způsobem je bylo možné vyrobit nejen levněji, ale také elegantněji a s menší pravděpodobností, že se něco pokazí.

Pro Wozniaka znamená podnikání menší množství součástek a miniaturizaci. Skutečný podnikatel vždy najde způsob, jak něco vytvořit s omezenými zdroji, a přitom se snaží, aby to bylo lepší než to, co se v té době prodává.

Podobnou filozofií se řídil i Philip Greenspun, když v roce 1997 založil společnost ArsDigita, která se zabývala webovým designem. Poté, co vytvořil jednoduchý, ale populární komunitní web Photo.net, zaplavili ho žádosti od firem, aby jim pomohl vytvořit jejich webové stránky.

Po práci na několika webech zveřejnil bezplatnou webovou aplikaci nazvanou ArsDigita Community System, kterou mohl používat kdokoli. Žádostí o návrhářskou práci však neubývalo a poté, co vydal knihu s názvem Databázově podporované webové stránky (1998), jich naopak přibylo.

Greenspun vybudoval firmu, která nabízela jednoduchá, rychlá a hlavně čistá designová řešení u webových stránek, která nevyžadovala náročné kódování, jež zabíralo spoustu času a bylo obří líhní programátorských chyb. Snažil se také stvořit firmu, která stavěla programátory do nové pozice. Spíše než jako na lidské roboty, kteří jen celý den mlčí a píší kód, nahlížel na programátory jako na řešitele problémů.

ArsDigita měla roční růst kolem 500 procent a pracovala pro klienty, jako jsou Levis nebo Hearst Publications. Bohužel však existuje něco jako příliš rychlý růst. Když Greenspun otevřel dveře rizikovému kapitálu, všichni zakladatelé až na jednoho byli vytlačeni, přičemž nové vedení chtělo ze startupu udělat obří kolos a drahou společnost, jakou je třeba IBM. Nakonec se ArsDigita zhroutila a stala se jedním z nejznámějších příkladů toho, co se může pokazit, když do hry vstoupí rizikový kapitál.

Příliš mnoho peněz od investorů může startup poškodit

Jak zjistil Philip Greenspun, ať už se jedná o doplnění vedení schváleného investorem, částečné přepsání akcií či procenta ze zisku, rizikový kapitál je často spojen s určitými podmínkami. Pokud tedy rozjíždíte startup a chcete si udržet kontrolu nad svým podnikáním, mnoho zakladatelů doporučuje snížit náklady nebo najít jiný způsob, jak se vyhnout příchodu nových investorů.

Joel Spolsky věděl o Greenspunově dilematu a založil společnost Fog Creek Software s cílem následovat příkladu ArsDigita a zároveň se vyhnout jeho chybám.

Stejně jako Greenspun chtěl mít Spolsky konzultační společnost, která by přitáhla skvělé programátory. Aby toho dosáhl, musel vytvořit takové pracovní prostředí, které by bylo pro programátory přívětivé. Proto zajistil, aby každý z programátorů měl vlastní kancelář s pohodlnou židlí, mohl cestovat první třídou a měl čtyři týdny dovolené ročně. To všechno jsou výhody, které investoři neradi vidí, protože to všechno považují za zbytečnou extravaganci. Raději by viděli programátory seřazené u stolů jako v manufaktuře.

Když společnost začínala, měl Spolsky plán, jak zajistit, aby nemusel využít rizikového kapitálu. Měl užitečný software na sledování chyb s názvem FogBugz a také zjistil jednu zajímavou věc o prodeji softwaru. Někdy se díky vysoké ceně zdá, že je software hodnotnější, a tudíž atraktivnější, takže když zvýšil cenu ze 199 na 999 dolarů, paradoxně prodal více kusů.

Dalším způsobem, jak se vyhnout nutnosti pvyužít rizikový kapitál, je zůstat levný, což radí mnoho zakladatelů startupů, včetně Paula Grahama, spoluzakladatele společnosti Viaweb a muže, který stojí za vlivným startupovým inkubátorem Y Combinator.

Podle Grahama platí, že každý cent investorských peněz omezuje vaší autonomii, a tím více budete vydáni na milost a nemilost ostatním. Proto utrácejte co nejméně a raději si osvojte minimalistický, bohémský styl než okázalý a luxusní.

Jak zjistil Paul Graham, nejlepší je být upřímný, a vytvářet něco, co lidé skutečně potřebují

Ze všech rad od zakladatelů, s nimiž autor hovořil, se nejčastěji skloňovala ta, jak je pro podnikatele důležité naslouchat svým zákazníkům. S ohledem na to je třeba klást důraz na tvorbu služeb a produktů s vysokou přidanou hodnotou.

To jistě radil i Paul Graham ze společností Viaweb a Y Combinator. "Vytvářejte to, co lidé chtějí," zněla věta vytištěná na tričkách Y Combinatoru. Podle Grahama by součástí startupového plánu mělo být vytvoření produktu, který udělá lidi šťastnými, a u kterého se toto štěstí bude dát zpeněžit.

Graham viděl, jak jeho zaměstnanci přicházejí s různými nápady, o kterých si myslí, že jsou geniální. Tak jednoduché to ale samozřejmě nebylo. Nejdříve bylo nutné dostat zpětnou vazbu od zákazníků a dozvědět se tak, co skutečně chtějí a co ne.

Graham také kladl velký důraz na upřímnost. Se společností Viaweb vytvořil Graham a jeho spoluzakladatel Robert Morris webový software pro snadné zakládání internetových obchodů. Navíc si dali za cíl vytvořit nejlepší dostupný software pro elektronické obchodování. A protože pečlivě sledovali spokojenost svých zákazníků i kvalitu konkurenčních produktů, mohli nakonec s upřímností prohlásit, že Viaweb skutečně nabízí nejlepší řešení.

Další výhodou upřímnosti je, že když vy, podnikatel, řeknete, že je váš produkt nejlepší dostupnou volbou, a zákazník si bude schopen tuto skutečnost ověřit, stane se jedna věc. Začne vám důvěřovat a to s sebou nese spoustu pozitivních dopadů. Je těžké vyčíslit hodnotu pravdy a upřímnosti, ale pokud pro vás není přirozené být prodejcem, může být zpočátku upřímnost velkou výhodou při získávání klientů.

Paul Graham byl vždy technicky zaměřený člověk a nikdy se necítil dobře v roli prodejce. Přesto zjistil, že s Viawebem dokáže být velmi přesvědčivý díky jednomu jednoduchému triku, kterým je právě upřímnost. Jiní prodejci by mohli namítnout, že k tomu, abyste prodali svůj produkt, musíte být výmluvní, obratní a mít zdravou dávku šarmu. Ale Graham zjistil, že upřímnost může být skutečně mocným nástrojem k přesvědčování nerozhodnutých zákazníků.

Služba Flickr přišla se sdílením fotografií v ten pravý čas

Někdy jsou nám hvězdy nakloňeny. Produkt, který spatří světlo světa v tu pravou chvíli, přirozeně vyplní díru na trhu. To byl i případ softwaru pro sdílení fotografií Flickr.

Caterina Fakeová a její manžel Stuart Butterfield s takovým načasováním nepočítali, protože Flickr je dalším případem úspěšného produktu, který nebyl původním nápadem začínajícího podnikatele. V roce 2002 začali Fakeová a Butterfield pracovat na hře Neverending, videohře částečně inspirované populárními hrami s domácími mazlíčky, kde se, podobně jako ve hře Tamagoči, uživatel stará o virtuálního mazlíčka a dává mu hračky, přičemž si hračky a další předměty může vyměňovat s ostatními uživateli.

Jednou z plánovaných funkcí hry Neverending bylo vzájemné sdílení fotografií. Protože bylo programování v plném proudu a stále se čekalo na dokončení prealfa verze, Fakeová na funkci sdílení fotografií pracovala, umožnila uživatelům zveřejňovat fotografie na své webové stránce a Flickr byl zčistajasna na světě.

Když se Fakeová ohlédla zpět, spatřila chvíli, kdy a proč do sebe vše zapadlo. Koneckonců už předtím existovaly jiné programy pro sdílení fotografií, ale v roce 2004 se díky osobním blogům a první vlně sociálních médií, jako byly Myspace a Friendster, stalo sdílení fotografií mnohem atraktivnější. Navíc digitální fotografie stále více usnadňovala uživatelům, aby své fotografie umístili na web.

Do té doby většina online fotografických služeb, jako je Shutterfly, vydělávala na tom, že lidé platili za tisk. Fakeová měla to štěstí, že Flickr nepřišel v počátcích sdílené fotografie, protože průzkumy v té době naznačovaly, že neexistuje žádný volný trh pro sdílení fotografií s placeným tiskem.

V roce 2004 si však lidé uvědomili, že sdílení fotografií může být zábavné. Navíc se díky vzestupu osobních blogů lidé mnohem více sžili s myšlenkou sdílení svých fotografií s širokou veřejností. Před blogy a sociálními médii byla fotografie čistě soukromou záležitostí.