Jak pracuje váš mozek

David Rock je mezinárodně uznávaný autor, řečník a kouč, který se specializuje na neurovědu a její aplikaci v oblasti vzdělávání a vývoje lidí. Je zakladatelem NeuroLeadership Institute, který se zaměřuje na výzkum a vývoj v oblasti neurovědy a jejího využití v oblasti leadershipu a managementu.

Jeho kniha Jak pracuje váš mozek se stala bestsellerem a získala mnoho ocenění za svůj přínos v oblasti neurovědy a vývoje lidského potenciálu. David Rock je také autorem dalších knih, jako jsou Leadership s klidnou myslí a Coaching with the Brain in Mind.

David Rock je často zván jako řečník na konference a semináře po celém světě, kde sdílí své poznatky a zkušenosti v oblasti neurovědy a leadershipu. Je také členem několika výborů a rad, které se zabývají výzkumem a vývojem v oblasti neurovědy a vzdělávání.

Svými knihami a přednáškami David Rock pomáhá lidem po celém světě rozvíjet svůj potenciál a dosahovat úspěchu v oblasti leadershipu a managementu.

Vaše schopnost soustředit se je omezeným zdrojem, musíte se s ní naučit hospodařit

Všichni víme, jaké to je když dohořívá svíčka. S koncentrací je to podobné. Čím déle do noci pracujete, tím méně jste schopni jasně myslet, a když si všimnete, že vaše pozornost slábne, řeknete si, že byste se jen měli ještě více snažit.

Existují však pádné důvody, proč byste svému mozku místo toho měli dopřát přestávku.

Při všech našich interakcích se světem spotřebováváme obrovské množství energie, což snižuje naši schopnost jasně myslet. Naše schopnost aktivního myšlení je zkrátka časově omezená.

Důkazy o tomto omezení lze nalézt již v roce 1898 ve studii, kdy byly pokusné osoby instruovány, aby plnily mentální úkol a zároveň vyvíjely co největší fyzický tlak na přístroj, který měří sílu (dynamometr).

Výsledky ukázaly, že když se pokusné osoby věnovali aktivnímu myšlení, jejich maximální fyzická síla se snížila až o 50 %.

Navíc, jak se dalo očekávat, provádění více než jednoho vědomého úkolu současně je ještě více zatěžující. Výsledkem je, že náš výkon prudce klesá při současné realizaci více než jednoho úkolu.

Jedna studie například ukázala, že neustálé rozptylování se e-mailem či telefonními hovory snižuje výkon v testu IQ v průměru o 10 bodů. Tato snížená mentální kapacita má podobný efekt, jako vynechání nočního spánku. Jedním z vysvětlení tohoto efektu je, že takové vyrušování nutí mozek trávit příliš mnoho času ve stavu pohotovosti.

Chceme-li si udržet vysokou úroveň výkonnosti, musíme šetřit s duševní energií a využívat ji pouze k řešení těch nejdůležitějších úkolů.

To může znamenat upřednostnění některých úkolů na úkor jiných. Uvědomte si však, že samotné upřednostňování je také úkolem, který snižuje vaši celkovou duševní energii. Ujistěte se tedy, že plánujete svou práci vždy, když je vaše mysl bdělá a svěží.

Dalším způsobem, jak šetřit s energií, je proměnit nenáročné úkoly v rutinu. Ta může být uložena jako neměnný vzorec, který nebude vyžadovat, abyste danému úkolu věnovali plnou pozornost.

Lidé se nedokáží soustředit po dlouhou dobu, ale existují nápomocné metody

Pokroky moderních technologií nám v mnoha ohledech usnadnily život. Za toto pohodlí však někdy platíme příliš velkou cenu. A ze všeho nejvíce to odnáší naše schopnost soustředit se. Všudypřítomnost technologií a zapnuté elektroniky, jako jsou internet či chytré telefony, znamená, že máme v životě mnoho věcí, které nás rozptylují a odvádějí naši pozornost.

Kdykoli jsme rozptýleni, naše pozornost přeskočí na něco jiného a její opětovné zaměření vyžaduje čas a určité úsilí.

Jedna studie dokonce odhalila, že rozptýlení všeho druhu uberou z pracovní doby kancelářských pracovníků více než 2 hodiny. Jiná studie zase ukázala, že než nás něco rozptýlí, věnujeme se úkolu přibližně 11 minut a po rozptýlení se k původní práci vracíme až za 25 minut.

A nejde jen o vnější rozptýlení, se kterými se musíme vypořádat. Existuje také mnoho vnitřních rozptýlení. Neustálý proud myšlenek, které se vynořují v hlavě a narušující naše soustředění. Jde například o přemýšlení nad tím, zda jsme zaplatili účet za elektřinu, nebo ne.

Navíc pokaždé, když se snažíme odolat rozptýlení, snižuje se tím zároveň hladina naší mentální energie. Je to proto, že sebeovládání je také omezeným zdrojem a přímo souvisí s výše zmíněnou duševní energií.

To prokázala známá studie, kdy byli účastníci umístěni do místnosti s tabulkou čokolády. Někteří z účastníků dostali pokyn, aby se bránili konzumaci čokolády, zatímco jiným bylo dovoleno čokoládu jíst. Poté všichni dostali náročný mentální úkol, který měli splnit.

Ti, kterým se podařilo odolat snědení čokolády, tento mentální úkol vzdali mnohem dříve než ti, kteří se ovládat nemuseli. To naznačuje, že je naše schopnost sebekontroly omezena také.

Jak si tedy můžeme udržet pozornost, když jsme obklopeni tolika potenciálními zdroji rozptýlení?

Jednoduše řečeno, je třeba zabránit tomu, aby se tyto rušivé vlivy zmocnily naší pozornosti. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vypěstovat si návyk "vetovat" zdroje rozptýlení. To vyžaduje, abychom např. vypnuli všechna komunikační zařízení, kdykoli potřebujeme aktivně přemýšlet.

Optimální úroveň stresu

Co byste sledovali bedlivěji? Zatmění Slunce, které se objeví na krátkou chvíli jen jednou za život, nebo celý den strom za oknem?

Pokud jste jako většina lidí, pak se lépe soustředíte, když máte před sebou objekt, který vyžaduje kratší dobu pozorování nebo když máte za úkol sledovat něco nového a zajímavého.

Je to proto, že nenucená ostražitost a zaujetí zostřují naši pozornost.

K tomu, abychom byli bdělí, potřebuje náš mozek správnou hladinu noradrenalinu, chemické látky, která se uvolňuje do těla, když dostaneme strach. Strach aktivuje naši bdělost a bdělost je klíčovou součástí soustředění.

A aby se v nás probudil zájem, potřebuje náš mozek optimální množství další chemické látky: dopaminu. K uvolnění dopaminu dochází vždy, když zažijeme něco nového nebo nečekaného, což znamená, že je důležitým faktorem pro to, abychom se o něco začali zajímat.

Ale aby náš mozek fungoval optimálně, je nezbytné, aby hladina noradrenalinu a dopaminu v mozku byla tak vysoká tak akorát. Ani ne příliš nízká, ani ne příliš vysoká.

Pokud je hladina příliš nízko, náš výkon bude slabý, a pokud je příliš vysoko, náš výkon utrpí také, protože se dostaneme pod extrémní tlak a budeme muset čelit nadměrnému stresu. Pokud jsou však hladiny obou látek optimální, tedy ani příliš vysoko, ani příliš nízko, vytváří to pozitivní úroveň stresu, která nám pomůže lépe se soustředit.

Dobrou zprávou je, že se můžete do jisté míry "duševně osvěžit" pouhou představivostí. Pokud si všimnete, že nejste dostatečně soustředění, můžete si představit, co se stane, když prošvihnete termín, protože tak se přirozeně zvýší hladina noradrenalinu. Můžete při práci také myslet na odměnu za odvedenou práci, protože to naopak přirozeně zvýší hladinu dopaminu.

Někdy je však zapotřebí úroveň nabuzení snížit, protože přílišné vzrušení může vést k nadměrnému stresu. K tomu je třeba snížit množství i rychlost vstřebávaných informací. Když tedy zjistíte, že jste příliš nabuzení, zkuste si zapsat své myšlenky, abyste uklidnili svou mysl, nebo si udělejte krátkou relaxační procházku, protože tím vyvoláte aktivitu v jiných částech mozku.

Všímavost přispívá k lepšímu soustředění a k trvalým změnám ve struktuře mozku

Lepší fungování vaší mysli, a tím i lepší schopnost soustředit se, vyžaduje, abyste nejprve dokázali pozorovat své vlastní myšlenky. Tento proces je známý jako mindfulness (bdělost neboli všímavost), což je pojem, který se také vztahuje k životu v přítomnosti, k uvědomování si našich prožitků v reálném čase, a k přijímání věcí takových, jaké jsou.

Ačkoli většina lidí je do určité míry všímavá, ti, kteří všímavost procvičují a zdokonalují se v ní, mají mnohem větší kontrolu nad tím, čemu věnují pozornost.

Pokud si například vezmete den volna od stresující práce, abyste strávili den v klidu na pláži s dobrým přítelem, všímavost vám pomůže všimnout si, když si vaše pozornost odskočí od nádherného počasí a krásné scenérie k hromadě práce, kterou se musíte další den prodrat. Jakmile si této tendence ve svém myšlení všimnete, budete schopni přesunout pozornost zpět na přítomný okamžik a na skvělý den, který právě prožíváte.

Pravidelné praktikování všímavosti navíc může změnit strukturu vašeho mozku.

Mezi mnoho způsobů, jak praktikovat všímavost, patří pravidelné zaměřování pozornosti na fyzické vjemy a přicházející podněty (třeba tlak židle na vaše hýždě a záda, když zrovna sedíte) a to třeba jen na deset sekund. Je to obtížnější, než se zdá. Pravděpodobně si všimnete, jak vaše pozornost stále ubíhá od přítomného okamžiku a zaměřuje se na vtíravé a stále stejné nebo naopak náhodné a rychle se střídající myšlenky. Čím více však budete cvičit, tím lépe postřehnete moment, kdy se vaše pozornost přesune od uvědomování si svého prožívání v reálném čase k rozptylujícímu žvanění mysli.

Praktikování všímavosti navíc posílí ty oblasti vašeho mozku, které se starají o kontrolu mysli a přepínání pozornosti. Stejně jako všichni ostatní máte možnost všímavost zařadit do svého života a můžete se mu věnovat kdykoli a kdekoli (při procházce parkem, při rozhovoru s přítelem nebo při jídle). Stačí, když si najdete čas a soustředíte se na své smyslové prožitky.

Pocity jistoty a kontroly nad situací jsou pro váš mozek velmi důležité

Všichni jste jistě zažili nejistotu, nedostatek kontroly či drsné emocionální reakce, které s sebou nejistota či nedostatek kontroly přinášejí. Možná se tak děje právě ve chvíli, kdy čekáte na zprávu o práci, o kterou jste se ucházeli, nebo když jste zavaleni hromadou práce, která je tak vysoká, že ji nemůžete zdolat.

Proč ale takto reagujeme na nejistotu a pocit, že nemáme věci pod kontrolou?

Odpověď se skrývá v mozku, který neustále touží po jistotě a kontrole nad situací. Jak ukazují skeny mozku, když je naše potřeba jistoty a autonomie uspokojena, zažíváme silný pocit štěstí.

Není tedy divu, že se celá odvětví věnují rozptylování nejistoty. Například finanční poradenství, které poskytuje vedoucím pracovníkům pocit jistoty prostřednictvím strategického plánování a finančních prognóz.

Odborníci totiž prokázali, že se cítíme méně vystresovaní, když čelíme sice stresujícímu úkolu, ale zároveň úkolu, nad kterým máme plnou kontrolu a autonomii, než když musíme řešit podobně stresující úkol, jehož dokončení nemáme pevně ve svých rukou.

Silná emocionální reakce, kterou zažíváme, když nemáme plnou kontrolu a autonomii, pramení z našeho hodnocení situace. Naštěstí můžeme svá hodnocení změnit, a tím proměnit i své emocionální reakce.

Tento proces, kdy se rozhodneme interpretovat situaci jinak, se nazývá "přehodnocení" a má mnoho výhod. Jedna studie totiž odhalila, že lidé, kteří více přehodnocují, zažívají v životě větší spokojenost než ti, kteří se místo toho rozhodnou své emoce potlačit nebo v nich zůstat.

Jedním z druhů přehodnocení je humor, protože zahrnuje změnu perspektivy, která může změnit prožívání situace z vážné na zábavnou a odlehčenou. Jeden generální ředitel si například osvojil strategii vyprávění vtipů, kdykoli se schůzka stala napjatou, protože zjistil, že když se obtížné situaci lidé zasmějí, snáze najdou řešení.

Přehodnocením tedy můžete lépe ovládnout silné emoce vyvolané nedostatkem jistoty a autonomie.

Klíčem k celkovému pocitu štěstí je schopnost krotit svá očekávání

Už se vám někdy stalo, že jste byli tak nadšeni určitou vyhlídkou (například když jste opravdu věřili, že právě dnes vyhrajete ve Sportce) že jste se cítili hrozně, když se tak nestalo?

Proč se kvůli nesplněným očekáváním cítíme tak špatně?

Stojí za tím jedno slovo a tím je dopamin.

Pokud to, co se stane, předčí naše očekávání, zvýší se hladina dopaminu ve vašem mozku, což vyvolá váš zájem a touhu. Například nečekaná odměna, jako je nečekaná prémie v práci, má na biochemii vašeho mozku mnohem pozitivnější vliv než očekávaná odměna, jako je zvýšení platu přesně o tolik, kolik jste očekávali.

Na druhou stranu pokud očekáváte odměnu, a poté ji nedostanete, stane se, že hladina dopaminu klesne, a to má za následek to, že pociťujete pocit ne nepodobný bolesti.

Z toho vyplývá, že pro udržení pozitivního duševního stavu musíte svá očekávání krotit.

Nejúčinnějším způsobem, jak toho dosáhnout, je osvojit si zvyk věnovat pozornost svým očekáváním. To vám umožní vědomě korigovat svá očekávání tak, abyste nakonec dokázali svá očekávání plně ovládnout.

Představte si například, že na dlouhém mezinárodním letu nastoupíte do turistické třídy a zatoužíte být přeřazeni do první. Pokud budou vaše očekávání nízká, budete se stále cítit dobře, i když zůstanete v turistické třídě. Pokud vám však bude osud nakloněn a vy skončíte v první třídě, budete nadšeni.

Na druhou stranu, pokud máte vysoká očekávání a necháte se ovládnout nezřízenou touhou cestovat první třídou, bude, v případě neúspěchu, nevyhnutelně následovat zklamání. Navíc pokud se ocitnete v první třídě, budete se cítit jen mírně potěšeni.

Primární odměnou pro mozek je pocit sounáležitosti a pocit, že se s námi zachází spravedlivě

Často si myslíme, že náš pocit sounáležitosti s ostatními a pocit spravedlivého zacházení nejsou pro naše fyzické přežití klíčové, ale ve skutečnosti jsou stejně důležité jako jídlo nebo voda.

Je tomu tak proto, protože pocit sociálního začlenění a schopnost navazovat vztahy jsou pro náš mozek primární odměnou.

Když mozek reaguje na naše nenaplněné sociální potřeby, aktivují se stejné neuronové sítě, jako když jsou ohroženy naše základní potřeby. To naznačuje, že náš pocit spřízněnosti s ostatními lidmi je klíčový pro naši základní existenci. Stručně řečeno, pro náš mozek jsou přátelé a partneři stejně důležití jako jídlo.

Proč tomu tak je?

Když se cítíme spojeni s druhými a můžeme propojit své myšlenky a emoce s myšlenkami a emocemi ostatních lidí, náš mozek uvolňuje oxytocin, neurochemickou látku, která vyvolává pocit štěstí. Právě proto tanec s druhými lidmi, společné hraní hudby nebo třeba jen dobrá konverzace uvolňují právě tento hormon.

Studie skutečně odhalily, že lidé lépe reagují na stres, pokud mají dostatek obohacujících přátelských vztahů. Lepší zvládání stresu pak může uvolnit nevyužitou mozkovou kapacitu k lepšímu plánování a přemýšlení, a dokonce snižuje pravděpodobnost srdečních onemocnění nebo mrtvice.

Zejména smysl pro spravedlnost je pro naši pohodu velmi důležitý, protože může pro náš mozek představovat ještě větší odměňu než peníze. Například jeden experiment nazvaný "Ultimátní hra" ukázal, že lidé odmítnou odměnu, pokud ji vnímají jako nespravedlivou, i když to znamená, že odejdou s prázdnou. To naznačuje, že hájit si to, co považujeme za spravedlivé, je pro nás tak důležité, že obětujeme i finanční zisk.

Co stojí za tak silnou reakcí na spravedlnost? Jednou z možností je, že náš smysl pro spravedlnost vznikl z potřeby efektivně obchodovat. Ti, kdo měli schopnost rozpoznat férovost, měli evoluční výhodu. Dokázali totiž lépe rozpoznat podvodníky, jejichž chování mohlo ohrozit jejich obchodování už za dob lovců a sběračů.

Náš mozek je nastaven tak, abychom se cítili odměněni při zvyšování společenské prestiže

Pokud jste někdy měli radost z hádky, ve které jste zvítězili, utráceli jste peníze za značkové oblečení, nebo jste měli dobrý pocit ze setkání s někým, kdo je na tom hůř než vy, pak jistě víte, že pocit vyššího společenského postavení může vyvolat pocity slasti.

Je to proto, že když u sebe vnímáme vyšší společenský status, dostáváme pozitivní emocionální odezvu od našeho těla, zvyšuje se nám hladina dopaminu a serotoninu (chemických látek nezbytných pro pocit štěstí) a zároveň se snižuje hladina kortizolu (stresového hormonu).

Pocit vyššího společenského postavení nám však nepřináší jen pocit štěstí, ale také nám umožňuje rychleji přemýšlet. Je to proto, že vysoká hladina dopaminu a serotoninu zvyšuje množství synapsí, které je náš mozek schopen za hodinu vytvořit nebo posílit. To ve svém důsledku znamená, že ke zpracování většího množství informací je zapotřebí méně úsilí.

Z výše zmíněného je zřejmé, že mít pocit vysokého společenského postavení je pro náš mozek velmi důležité. Jak ale svůj společenský status zvýšit?

Tím, že si najdete oblast života, ve které se budete cítit lepší než ostatní lidé. Například můžete být zábavnější, bohatší nebo inteligentnější než jiní lidé.

Pokud se nechcete povyšovat nad ostatními, můžete svůj mozek obelstít i tím, že se budete snažit být lepší, než vaše minulé já. To proto, aby se vám dostalo stejné odměny za společenskou prestiž. Je to možné proto, že naše vnímání sebe sama využívá stejné nervové obvody, které náš mozek využívá pro vnímání ostatních.

Výhodou tohoto přístupu je, že můžete zvýšit svůj status, aniž byste při tom urazili nebo naštvali někoho jiného. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je pracovat na zlepšování svých dovedností (například golfového handicapu), protože to vám poskytne potenciálně nevyčerpatelný zdroj sloužící ke zvyšování společenského postavení, aniž byste přímo ohrožovali prestiž někoho jiného.

Shrnuto a podtrženo, pocit, že se vaše postavení ve společnosti zvyšuje, byť jen o trochu, aktivuje mozkové obvody dopaminové a serotoninové odměny, a stejný druh odměny můžete vyvolat i tím, že budete vystaveni svému staršímu, nedokonalejšímu já a budete se ho snažit překonat.

Místo zpětné vazby zkuste lidem pomoci najít si svou vlastní cestu

Pokoušeli jste se někdy změnit myšlení druhého člověka? Často se domníváme, že nejlepším přístupem je poskytnout dané osobě spoustu zpětné vazby. Ale poskytování zpětné vazby ve skutečnosti nepomáhá zlepšit výkon. Naopak, ke skutečné změně může dojít teprve tehdy, když druhá osoba sama uvidí své nedostatky a chyby.

Důvodem, proč je poskytování zpětné vazby tak neúčinné, je to, že má tendenci vyvolávat v lidech extrémní úzkost. Jak totiž odhalila jedna studie, když se lidé dostanou ve svém myšlení do slepé uličky, tak říkat jim, co mají dělat, aby blok překonali, ve skutečnosti pomůže jen 8 % případů, a říkat jim, co nemají dělat, pomůže dokonce jen 5 % z nich.

Místo toho je lepším přístupem snaha vést je k jejich vlastnímu náhledu na situaci.

K tomu je třeba pomoci lidem dostat se do příznivého, intuitivního rozpoložení. Toho lze dosáhnout snížením případné úzkosti a zvýšením pozitivních pocitů a pocitu samostatnosti, které mohou mít.

Pokud například chcete spolupracovníkovi pomoci s určitým problémem, pak místo abyste se kolegy zeptali: "Proč se to nepovedlo? V čem byl problém?", můžete otázku přeformulovat pozitivnějším způsobem: "Jsem si jistý/á, že jsi pro to udělal maximum. Pojďme se na to podívat a uvidíme, jestli nenajdeme nějaký způsob, jak z téhle prekérní situace vybruslit." V druhém příkladu dáváte druhému šanci zamyslet se samostatně nad situací a překonají se tím i potíže spojené se stresem.

Tím mimo jiné zamezíte druhé osobě v tom, aby měla o sobě nízké mínění, protože naznačujete, že je schopna dobrých nápadů, které stojí za to prozkoumat.

Dalším způsobem, jak pomoci druhým dospět k vlastnímu náhledu, je odměnit je za to, že si sami poskytnou zpětnou vazbu. Vezměme si například techniku neurovědce Matthewa Liebermana. Známky, které dával svým studentům za jejich školní práce, byly založeny mimo jiné i na dovednosti sebekriticky ohodnotit a poučit se ze své předchozí školní práce, která se moc nevydařila. Tento přístup umožňuje studentům neustále se zlepšovat.