Jak nic nedělat

„Čas jsou peníze.“ Staré přísloví, které však v dnešním digitálně řízeném, nepřetržitě běžícím ekonomickém světě získává nový význam. Ať už jde o práci, nebo o osobní rozvoj, zvykli jsme si věřit, že za svůj čas musíme mít něco hmatatelného. Cokoli, co v těchto pojmech „nevytváří hodnotu“, je prostě příliš drahé.

Spisovatelka a umělkyně Jenny Odell si myslí, že je čas začít uvažovat jinak. Neustálá aktivita je podle ní receptem na mdlý a povrchní život, v němž jen následujeme dav a přestáváme myslet sami za sebe. Výsledek? Svět průměrnosti, neštěstí a sobectví.

Odell nabízí zdánlivě jednoduchou alternativu – nic nedělat. V jádru jde o otázku pozornosti. Učit se, jak svou pozornost směrovat a soustředit, je způsob, jak si otevřít zcela nový, hlubší prožitek světa kolem nás. V době sociálních sítí a jejich neúnavného útoku na naši pozornost je to akt odporu, který může změnit všechno.

V těchto ukázkách se dozvíte:

• proč nás sociální sítě nutí chovat se jako značky,
• co nás o pozornosti může naučit růžová zahrada,
• a jak nás soustředěná pozornost věnovaná druhým může učinit empatičtějšími.

V osmdesátých letech 19. století začali američtí dělníci usilovat o zavedení osmihodinové pracovní doby. Nešlo jim ale jen o víc času na zotavení bolavých svalů. Jak říká populární odborářská píseň té doby, cílem bylo zajistit „osm hodin práce, osm hodin odpočinku a osm hodin toho, co chceme“. Byla to výzva k životu mimo práci – k právu nedělat nic konkrétního alespoň třetinu dne.

Ve 20. století reformátoři proměnili osmihodinovou pracovní dobu v realitu. Jejich zákony platí dodnes, ale hranice, kterou tehdy mezi prací a volným časem vytyčili, se dnes zdá čím dál křehčí.

Klíčové poselství zní: když se práce a volný čas stávají nerozlišitelnými, vypadá „nicnedělání“ jako ztráta času.

Dlouho se předpokládalo, že ekonomické riziko nesou především kapitalisté a investoři. Od dělníků se očekávalo, že přijdou do práce, odvedou svůj úkol a půjdou domů. Bylo jim řečeno, že pokud to budou dělat, jejich místo i plat budou v bezpečí. Tento systém fungoval, dokud mohlo odborové hnutí prosazovat své požadavky prostřednictvím stávek a politického tlaku.

To se změnilo v osmdesátých letech 20. století po sérii historických porážek, které oslabily kdysi mocné odbory a dělnické strany. V knize z roku 2011 Po budoucnosti spojuje italský filozof Franco „Bifo“ Berardi tyto porážky se vznikem nové představy – že jsme všichni kapitalisté. Jinými slovy: nemůžeme očekávat ekonomickou jistotu. Stejně jako firmy se snaží zorientovat v nebezpečných trzích a hledají příležitosti, i my musíme mezi sebou soutěžit o jednorázové zakázky a krátkodobé úvazky.

Cesta k prosperitě v této vysoce konkurenční „gigové“ ekonomice se pak jeví jako jednoduchá – nikdy se nevypínat.

Nejde ale jen o kritiku lidí, jako je Berardi. Vzpomeňme na nechvalně proslulou reklamní kampaň z roku 2017 pro Fiverr, platformu, která propojuje uživatele s freelancery na drobné zakázky. Podle těchto reklam dnešní „dříči“ „jedí k obědu kávu“, fungují v permanentním spánkovém deficitu a bez mrknutí oka přeruší sex, aby zvedli telefon klientovi.

Náznak Fiverru, že tohle je žádoucí životní styl, byl široce zesměšňován, ale firma přesně vystihla jednu z podstatných vlastností gigové ekonomiky – mizící hranice mezi prací, odpočinkem a volným časem.

To by nás nemělo překvapovat. Pokud den obsahuje 24 potenciálně zpeněžitelných hodin, stává se čas ekonomickým zdrojem příliš cenným na to, abychom ho „promrhali“ nicneděláním nebo tím, co prostě chceme dělat.

Pokud jsme všichni kapitalisté, dává smysl, že většinu času trávíme tím, že se chováme jako malé korporace. Díky sociálním sítím tato práce nikdy nekončí. I náš volný čas je měřen a hodnocen počtem lajků na Facebooku či Instagramu. Sledujeme „výkon“ svých osobních značek, jako bychom analyzovali akcie na burze.

To zásadně mění naše chování online. Klíčové poselství je: sociální sítě nás nutí chovat se jako jednostranné značky.

V knize No Sense of Place z roku 1985 zkoumá expert na média Joshua Meyrowitz vliv elektronických médií na sociální chování. Přestože je kniha stará, působí jako podivně předvídavá analýza sociálních sítí.

V 50. letech se Meyrowitz vydal na tří­měsíční cestu. Po návratu se chtěl podělit o své zážitky. Nevyprávěl však všem stejný příběh. Jeho rodiče slyšeli „čistou“ verzi, přátelé dostali pikantnější a profesorům předkládal „kulturní“ vyprávění. Všechny tyto verze byly stejně pravdivé – jen přizpůsobené různým posluchačům a kontextům.

Teď si ale představte, že by jeho rodiče uspořádali překvapivou oslavu návratu a pozvali všechny tyto skupiny najednou. Meyrowitz se domnívá, že by to dopadlo jedním ze dvou způsobů: buď by některou skupinu urazil, nebo by si vytvořil nový, „natolik nevýrazný, aby nikoho neurazil“ profil.

Tomu říká kolaps kontextu – situaci, kdy jsou všichni neustále ve stejné „místnosti“ ve stejný čas.

V digitální éře jde kolaps kontextu ještě dál. Dnes o nás naše online publikum ví tolik, že je nesmírně obtížné předkládat různé verze sebe sama různým skupinám.

Jaký je výsledek? Nepříjemné situace, jako je veřejné zastávání nepopulárních názorů nebo přiznání chyby, začínáme vnímat jako slabost a zátěž. Nakonec si vytváříme verzi sebe sama, která je přijatelná pro všechny a za všech okolností – osobnost s obroušenými hranami.

Nejde jen o závod k průměru. Je to také v rozporu s něčím zcela normálním a lidským – s tím, že se v průběhu času měníme.

A právě o to jde. Sociální sítě nejsou navrženy tak, aby podporovaly lidský výraz a dialog. Fungují jako nástroj správy osobní značky, jejíž dva pilíře jsou vnitřní soudržnost a časová kontinuita.