Jak jíst broskev

Stalo se vám někdy, že jste neklidní a chcete si rozšířit kulinářské obzory? Toužíte pořádat pro přátele velkolepé večeře, ale máte pocit, že na to nemáte dost dovedností? Pokud ano, úryvky z knihy Jak jíst broskev jsou pro vás povinnou četbou.

Dozvíte se, jak dobrodružná kuchařka Diana Henry vytváří lahodná menu pro každou příležitost – od líného oběda doma až po slavnostní letní banket. A co víc, poznáte, jak vidí svět skrze jídlo.

Henry cestuje už od svých teenagerských let a její vaření formují místa, která navštívila a kde žila. Její menu zachycují vzrušení z nočního života v Mexico City, radost z dovolené na normandském pobřeží i smyslový šok z příjezdu do rušného Madridu.

Myšlenka uspořádat večeři může působit děsivě – zní to formálně a evokuje to představy škrobených bílých ubrusů a zdvořilé konverzace. V tomto shrnutí ale uvidíte, že ty nejlepší večeře se ve skutečnosti odehrávají v trochu chaotických kuchyních, kde tečou koktejly proudem.

Dobré jídlo nemusí být složité ani okázalé; jde především o výběr kvalitních surovin a pečlivou přípravu. V tomto shrnutí se dozvíte, jak připravit fantastické pečené kuře jen ze dvou ingrediencí, proč broskvový dezert formoval celou Henryové kulinární filozofii a jak může pálivé jídlo pomoci zmírnit bolest ze zlomeného srdce.

Většina šestnáctiletých tráví čas psaním úzkostných milostných zápisků do deníku. Diana Henryová ne.

Kdyby se tehdy zvědavý přítel podíval do jejích sešitů, našel by v nich jeden recept za druhým. Henryová byla od dětství mimořádně vnímavá k jídlu. Pozorně sledovala všechno, co její matka vařila, a hodiny trávila nad kuchařskými časopisy Cordon Bleu.

Pro Henryovou bylo jídlo způsobem, jak poznávat svět ještě dřív, než mohla skutečně cestovat. Vyrůstala v Severním Irsku, které bylo od zbytku Evropy do značné míry odříznuté – cestování bylo složité a drahé. Když studovala exotické pokrmy z celého světa, nepoznávala jen jídlo, ale i jiné způsoby života.

Klíčové poselství: cestování je zapsané v Henryové kuchařském „DNA“.

Když jí bylo patnáct, dostala příležitost odjet do Francie jako výměnná studentka. Konečně se mohla ponořit do země, o které dosud jen snila. Oddanost Francouzů jídlu pro ni byla zjevením. Sledovala, jak rodiny s malými příjmy věnují velkou část výplaty dokonalému sýru nebo jak tráví celé odpoledne pečením vlastního chleba.

Její důraz na to, aby se vařilo z nejlepších možných surovin, se dá vystopovat právě k této formativní cestě.

Tím ale její cesty neskončily. Henryová je stejně tak objevitelka jako kuchařka – a objevuje především prostřednictvím jídla. Její recepty jsou zážitky přetavené do pokrmů. Měkká, rozjařená atmosféra italské letní noci se mění v perlivý malinový šampaňský koktejl s melounem a kozím sýrem. Smyslový šok Madridu se odráží v jejím receptu na uhlově černou rýži s chobotnicí a krvavě červenou omáčkou romesco. Euforii z cesty do Mexico City, na kterou odjela se zlomeným srdcem, lze ochutnat v každém šťavnatém soustu ceviche z mořského okouna a v zázvorovo‑limetkovém mangu.

Jídlo je smyslné a emocionální. Zároveň je ale i o příbězích. A podle Henryové neexistuje lepší způsob, jak vyprávět příběh, než prostřednictvím degustačního menu – sledu pokrmů navržených tak, aby se jedly společně.

Ve svých teenagerských sešitech Henryová neshromažďovala jen recepty. Trávila také spoustu času plánováním speciálních jídel, která pak připravovala pro své zmatené kamarády. Ti nechápali, proč jedí při svíčkách nebo co to vlastně jsou ananasové zmrzliny.

Dnes je Henryová stále nejvíc známá právě svými pečlivě promyšlenými degustačními menu – a její hosté jsou za ně mnohem vděčnější než tehdejší teenageři.

Když si představíte, že servírujete složité tříchodové menu, možná se vám vybaví skupina lidí vážně shromážděná kolem bíle prostřeného stolu, jak si přičichávají k vínu a konzumují drobné lahůdky z porcelánových talířů.

Henryová ale při plánování jídla vidí něco úplně jiného. Vyrůstala v irské rodině, která milovala jídlo, ale nikdy nepořádala to, čemu říkala „večeře“. Místo toho se u nich dělaly večírky – spousta jídla, hlasité povídání, dobrá whiskey a tanec v obýváku na písničky Franka Sinatry.

Klíčové poselství: večeře by měly být především zábava.

Henryová věří, že jídlo má být slavnostní událost. I proto každé její menu začíná – a často i končí – nějakým slavnostním alkoholickým nápojem. Domácí koktejly, které její jídla doprovázejí, jsou jedním z jejích poznávacích znaků.

Její přesvědčení, že jídlo se má užívat v sociálním prostředí, ovlivňuje i to, jak vaří. Má například „zlaté pravidlo“, že nanejvýš dva chody z celého menu se připravují na poslední chvíli. Není nic horšího než být uvězněn v kuchyni a nervózně míchat omáčky, zatímco hosté čekají u stolu.

Snaží se také o to, aby jídlo konverzaci usnadňovalo, ne ji přerušovalo. Paradoxně to znamená, že nechce podávat pokrmy, které jsou příliš komplikované nebo okázale efektní. Je sice příjemné být zahrnována komplimenty jako kuchařka, ale pokud se všichni soustředí jen na jídlo, ztrácí se radost z prosté přítomnosti druhých.

Skvělým příkladem takového nenáročného, ale výtečného menu je její večeře inspirovaná jižní Itálií. Obsahuje jen jeden chod, který je třeba připravit na poslední chvíli: špagety s mušlemi, krevetami a rajčatovou omáčkou, které se pečou v malých papírových balíčcích v troubě a musí se podávat horké.

Všechny ostatní chody lze nachystat předem. Fenyklové taralli – malé uzlovité chlebové kroužky – se dají upéct až týden dopředu. Předkrm z krémové burraty s pečenou paprikou a ančovičkami lze připravit předem a těsně před podáváním jen sestavit. A krémová domácí zmrzlina z kandované citronové kůry, ricotty a pistácií se už jen vyndá z mrazáku.

Tím, že většinu práce odvede dopředu, může Henryová servírovat dekadentní jídlo a přitom zůstat duší večírku.