Hlad

Existuje mnoho memoárů, ale jen málo z nich vypráví příběh, který chce Roxane Gay, abyste slyšeli. Možná to není hezký příběh, ale je důležitý a je potřeba ho vyprávět. Pravda totiž je, že doktorka Gayová není jediná, kdo používá nezdravé způsoby jako mechanismus zvládání traumatických událostí. Statistiky jsou v tomto ohledu jasné: Spojené státy se potýkají s epidemií obezity a pokud si víc lidí vyslechne, co má Roxane na srdci, můžeme se přiblížit pochopení, proč všechny ty diety a cvičební trendy nefungují. Potřebujeme otevřenější srdce i mysl a právě tím, že nás vyzývá, abychom její příběh přijali bez předsudků, nám může pomoci k takovému pochopení dospět. V tomto shrnutí zjistíte, jak může traumatická událost způsobovat bolest i po mnoha letech a proč je pořad The Biggest Loser vykořisťující.

Roxane Gay se narodila do rodiny haitských imigrantů, kteří žili v Omaze v Nebrasce. Od raného dětství byla vychovávána jako katolička a věřila, že když se bude dobře učit, mohla by z ní jednou být respektovaná lékařka. Nikdy však nečekala, že její plány zcela zhatí tragický násilný čin a nasměruje ji na úplně jinou cestu.

Když jí bylo pouhých dvanáct let, znásilnil ji její přítel spolu se skupinou dalších místních chlapců. Tento zážitek byl devastující na mnoha úrovních: protože už s tímto chlapcem byla intimní, prožívala to jako hluboké ponížení – jako by útok byl její vinou za to, že se zpronevěřila hodnotám své katolické výchovy. Nedokázala proto snést představu, že by o znásilnění řekla rodičům. Tajemství si nechala pro sebe a stále hlouběji je v sobě pohřbívala tím, že jedla čím dál víc.

V roce po útoku byla Roxane poslána na prestižní internátní školu, kde – daleko od bdělého dohledu rodičů – mohla jíst, kolik chtěla. V jejím uvažování nebylo jídlo jen způsobem, jak potrestat vlastní tělo; věřila, že čím víc bude jíst, tím větší bude a tím méně zranitelná se stane vůči dalšímu útoku. Byla už dost stará na to, aby chápala, že silná, mohutná ženská těla nejsou tím, co společnost považuje za žádoucí. Když tedy začala rychle přibírat, část jí věděla, že se pro predátorské muže stává sexuálně neviditelnou.

Ještě nějakou dobu pokračovala v roli poslušné katolické dívky, od níž se očekávalo, že se stane lékařkou, a její výborné známky jí zajistily přijetí do premedicínského programu na Yaleově univerzitě. Když však nastoupila do třetího ročníku, už nedokázala tuto masku udržet – a rozhodla se školu opustit, aby mohla žít s potenciálním partnerem, kterého poznala online.

Na Yaleu měla Roxane pocit, že musí popírat realitu toho, kým se nyní vidí: někoho zničeného. Když už to nedokázala snášet, ocitla se na prahu nové životní kapitoly, v níž s ní ostatní zacházeli stejně špatně, jak se cítila ona sama.

Poté, co odešla z medicíny, začala Roxane Gay navazovat sérii vztahů s lidmi, kteří s ní byli ochotni zacházet tak, jak odpovídalo jejímu ošklivému sebepojetí. Tito partneři ji fyzicky i emocionálně zneužívali.

Fyzické násilí Roxane v jistém smyslu sama vyhledávala, zejména ve svých dvaceti letech. Měla pocit, že její tělo bylo při znásilnění už jednou zničeno, takže nemá smysl ho chránit. Připadala si bezcenná, a proto jí připadalo „logické“, že s ní muži i ženy, s nimiž byla, zacházejí jako s odpadkem. To zároveň ospravedlňovalo její vlastní sebepoškozování, které udržovala tím, že do sebe cpala co nejvíce nezdravého jídla.

Ve vztazích se Roxane ocitala v opakujícím se cyklu: zoufale se snažila získat náklonnost druhého – byla vděčná už jen za to, že o ní vůbec uvažuje – jen proto, aby byla neustále kritizována a ponižována. Jednou se například snažila zapůsobit na partnera tím, že si v obchodním domě nechala udělat profesionální líčení. Místo uznání se jí však dostalo jen posměchu. Cítila se tak strašně, že se dodnes líčení vyhýbá.

Došlo to až tak daleko, že si Roxane přála být lesba, aby se mohla stýkat jen se ženami, které podle ní méně tíhnou k násilí. Postupně si uvědomila, že je bisexuální, ale ženy, s nimiž chodila, nedokázaly naplnit její tehdejší emocionální potřeby. A zároveň nemohla popřít, že ji muži stále přitahují. Ať už byla s muži, nebo se ženami, její vztahy byly plné dramatu a jedinou roli, kterou znala, byla role oběti. Vztahy proto znovu a znovu nabíraly stejný hrozný průběh.

Nebyla to však jen její partnerství, kde s ní bylo špatně zacházeno. K jejímu trápení přispívala i řada úplně cizích lidí.