Heretik

Od teroristických útoků z 11. září 2001 žijeme v éře brutálního násilí páchaného ve jménu islámu, zejména dnes, kdy sílí teroristické skupiny jako Islámský stát (IS) či Boko Haram. Co však muslimy k páchání teroristických činů motivuje? A jak mohou být takové zločiny ospravedlňovány náboženstvím?

Následující kapitoly nabízejí pohled na náboženské základy islámského terorismu a na způsoby, jimiž islámské texty podporují násilí vůči každému, kdo v islám nevěří nebo se neřídí jeho pravidly. Ukážou, proč je reforma islámu naléhavě potřebná a proč se dosud nedaří.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je pro muslimy tak obtížné islám kritizovat, proč některé islámské země stále uplatňují šaríu v podobě ze 7. století a jak by mohla vypadat skutečná reforma islámu.

Abychom pochopili, proč jsou zločiny páchány ve jménu islámu a jak tento problém řešit, musíme se vrátit k základním pojmům a klíčovým textům tohoto náboženství. Ještě důležitější je znovu promyslet, co tyto pojmy dnes znamenají.

V současnosti už islám nebývá vnímán jako jednoznačně mírumilovné náboženství. Samozřejmě, naprostá většina muslimů žije pokojně. Posvátný text islámu, Korán, však násilí v určitých situacích výslovně připouští a tím je ospravedlňuje. Například uvádí, že násilí je odůvodnitelné v případech rouhání, cizoložství nebo ohrožení rodinné cti. Ještě podstatnější je, že právě takové pasáže přesvědčují islámské teroristy, že Korán je k násilí vyzývá.

Bratři Kouachiovi byli přesvědčeni, že časopis Charlie Hebdo se dopustil rouhání tím, že zveřejnil karikatury zobrazující Mohameda. Proto se domnívali, že jejich vražedný útok v redakci časopisu 7. ledna 2015 je Koránem ospravedlněn. Svůj postoj ilustrovali i tím, že ušetřili život jedné zaměstnankyni, když jí řekli, že ženy nezabíjejí, a dodali: „To, co děláš, je špatné. Ušetřím tě, a protože tě ušetřím, přečteš si Korán.“

Islámské teroristické organizace, jako jsou Al-Káida, Islámský stát či Boko Haram, se při obhajobě násilí opírají o náboženské texty. Nejde však jen o výklad jednotlivců nebo extremistických skupin – podobné postoje se promítají i do praxe některých států.

V Pákistánu je kritika proroka Mohameda nebo islámu považována za rouhání a může být trestána smrtí. V Saúdské Arábii povoluje vládnoucí rodina veřejné popravy stětím; v srpnu 2014 tam probíhala vlna poprav, kdy k nim docházelo téměř denně. V Íránu je kamenování stále považováno za přijatelnou formu trestu a homosexualita je zločinem trestaným oběšením.

Pokud teroristé i státy věří, že islám jejich násilné činy podporuje, dává smysl klást odpovědnost za udržování takového přesvědčení i samotnému náboženství a muslimské komunitě. V další kapitole však uvidíme, proč je to v praxi tak obtížné.

Věřit v islám znamená věřit v Korán, který podle tradice obsahuje zjevení anděla Gabriela proroku Muhammadovi, a v hadísy, jež podrobně popisují prorokův život a jeho výroky. Tyto základní texty sdílejí všichni muslimové. To ovšem neznamená, že všichni věří úplně stejným věcem.

Hlavním zdrojem rozdílů je proměna Muhammadova chování v průběhu jeho života. Na začátku působil v Mekce a podobně jako Ježíš šířil své poselství pokojně, doslova „od domu k domu“. Lidem říkal, že Alláh je jediný Bůh a že on sám je jeho posel. Později, po odchodu do Medíny, se situace změnila: ti, kdo v Alláha nevěřili nebo se mu odmítali podřídit, byli napadáni a dostávali na výběr – přijmout islám, nebo zemřít.

Vzhledem k těmto protichůdným obrazům proroka dnes můžeme rozlišit tři hlavní skupiny muslimů.

První skupinu tvoří „medínští“ fundamentalisté, kteří se hlásí k pozdějšímu, bojovnému období prorokova života. Jejich víra stojí na šaríi, tedy islámském právu, které v podstatě zůstalo nezměněno od sedmého století. Považují za svou povinnost víru ostatním vnucovat, neuznávají jiná náboženství, oslavují mučednictví a smrt těch, kdo odmítají konvertovat k islámu, považují za oprávněnou.

Druhou skupinou jsou „mekčtí“ muslimové – zbožní věřící, kteří násilí neprosazují ani nepraktikují. Tak se identifikuje většina světové muslimské populace. Jejich přesvědčení však může být v rozporu s moderní kulturou, což často vede k tomu, že se muslimští imigranti v západních společnostech uzavírají do vlastních komunit a chrání se před vnějším vlivem. Například starostliví muslimští rodiče v těchto zemích často dovolují svým dětem pouze islámské vzdělání. To pak může vést buď k tomu, že děti svou víru zcela opustí, aby unikly náboženskému tlaku, nebo se naopak radikalizují a přikloní se k „medínskému“ pojetí islámu.

Třetí skupinu tvoří „reformní“ či „modifikující“ muslimové, kteří o své víře kriticky přemýšlejí a v krajním případě jsou ochotni islám i opustit. Právě tito muslimové se mohou stát vůdci skutečné reformy islámu – a západní společnosti by je v tom měly aktivně podporovat.