Haleluja stejně

Cítili jste někdy, že je váš život jeden velký chaos a že překonat ho a dostat se na správnou cestu je naprosto nemožné? Většina z nás se tak někdy cítila – jako bychom nenaplňovali svůj potenciál. Přesto existuje způsob, jak se posunout dál a proměnit zmatek v něco dobrého: cestou milosrdenství.

Co to ale vlastně znamená? V této knize se budeme zabývat milosrdenstvím ve smyslu laskavosti a odpuštění – jak k sobě samým, tak k ostatním. Nejde jen o obyčejnou vlídnost, ale o radikální laskavost, která nás může dovést až k bodu, kdy budeme moci z plného srdce zvolat: „Haleluja!“

Dozvíte se mimo jiné, proč bychom se v lecčems měli inspirovat malými dětmi; jak očekávání rodičů a společnosti dokážou proměnit náš život v chaos; a proč při hledání milosrdenství často platí, že méně je ve skutečnosti více.

Život je plný vzestupů a pádů. Někdy je radostný, jindy děsivý a zneklidňující. V těžkých chvílích hledáme odpovědi a často zůstáváme prázdní. A pak, zčistajasna, můžeme narazit na něco, co nám ukáže cestu dál.

Milosrdenství se často objevuje na nečekaných místech. Když autorka procházela náročným obdobím, našla útěchu v Bibli – konkrétně u proroka Micheáše ze Starého zákona. Podle Micheáše od nás Bůh žádá jen to, abychom jednali spravedlivě, milovali milosrdenství a chodili pokorně se svým Bohem. Na první pohled to zní jednoduše, v praxi je to však velmi náročné.

Abychom dokázali být milosrdní, musíme v sobě mít určité vlastnosti – a tou nejdůležitější je pokora. Možná se zdá, že být pokorný není nic těžkého, ale stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme, jak moc se jí nedostává. Lidé se snaží vyčnívat, být obdivováni a oslavováni, touží po slávě a uznání. Přiznejme si to: pokora dnes rozhodně nepatří k běžnému způsobu chování.

A i když se někdo pokoru snaží praktikovat, často v koutku duše doufá, že bude vnímán jako ten „nejpokornější“ – a tím se celý smysl vytrácí. Proč je to tak? Proč je pro nás pokora a milosrdenství tak těžké?

Každý z nás začíná jako jednoduchá, otevřená a pokorná bytost. Postupně ale zažíváme různá zranění a zklamání, která nás učí bát se přistupovat k druhým s laskavým a otevřeným srdcem. Vzniká v nás strach, že někdo zneužije naši zranitelnost nebo nedokonalost. Místo abychom zůstali otevření, budujeme si obranné zdi a od pokory se vzdalujeme.

V následujících kapitolách se podíváme na to, jak se můžeme znovu vydat správným směrem.

Pokud jste se někdy ocitli v situaci, kdy jste se nutně potřebovali dostat ven, ale nemohli jste najít klíče, víte, jak frustrující je bezmocně prohledávat každý kout. Podobný zoufalý pocit můžeme zažívat, když ve svém životě hledáme milost a štěstí. Kam se poděly?

Jedním z hlavních důvodů, proč nám štěstí chybí, jsou traumata z dětství. Někteří mají to štěstí, že se narodí do láskyplné rodiny, ale mnoho lidí vyrůstá v komplikovaných poměrech – s rodiči, kteří jsou nepřítomní, rozptýlení, nebo se neustále hádají a rozcházejí.

Děti z rozpadlých či nestabilních rodin se učí odvracet zrak od bolesti a stávají se mistry v tom, jak „fungovat“ s úsměvem na tváři. U jiných se problematické dětství projevuje neustálou snahou být hodní, všechno napravovat a udržovat klid za každou cenu.

Často to nebývá lepší ani ve škole, kde se takové děti stávají snadným terčem šikany – útočníci vycítí, že je mohou bez větší námahy zastrašovat a ponižovat. Společným jmenovatelem dětí, které vyrůstaly v náročných podmínkách, je ztráta nevinnosti a s ní i ztráta spontánního štěstí.

Chceme‑li toto štěstí znovu najít, musíme se v sobě vrátit do doby předtím, než k traumatu došlo. I když máte pocit, že váš život byl jen nekonečný boj do kopce, pravděpodobně si dokážete vybavit období, kdy jste nebyli tak vyčerpaní a kdy život ještě sliboval chvíle opravdové radosti.

Možná si vzpomenete na rodinnou dovolenou, kdy jste si hráli na pláži v písku. Nebo musíte jít ještě dál zpátky – třeba k okamžiku, kdy vás maminka jako batole držela v náručí. Někteří lidé dokonce mluví o tom, že si pamatují pocit bezpečí z matčina lůna. Nemusí to ale být tak dávno – možná si vybavíte šťastný okamžik, kdy jste dělali něco, co milujete: opravovali staré auto, malovali na prázdné plátno nebo se po sté dívali na film Casablanca.

Ať už to bylo cokoli, držte se té vzpomínky. Může se stát mostem, který vás znovu propojí se štěstím a pomůže vám udržet ho ve svém životě živé a přítomné.