Esencialismus

Dnešní lidé mají pocit, že musí mít kalendář naplněný k prasknutí, dělat všechno možné, rozšiřovat si obzory a neustále zlepšovat svůj život. V době hojnosti máme dojem, že musíme mít a dělat úplně všechno. Tato mentalita se však střetává s nepříjemnou skutečností: nemůžeme mít všechno. Nemůžeme být experty v každém oboru, nemůžeme vlastnit každou hračku ani zažít všechny možné zážitky. A co víc, snaha mít a dělat všechno nás nutně neudělá šťastnějšími.

Ve skutečnosti často zjistíme, že naše skříně jsou přeplněné haraburdím, které nikdy nepoužíváme, a naše rozvrhy úkoly, které nedokážeme splnit – alespoň ne dobře. Místo toho bychom se měli soustředit na to, co skutečně dělat máme, a přemýšlet o tom, co je pro naše štěstí a pohodu opravdu nezbytné.

V těchto kapitolách se dozvíte, jak rozpoznat podstatné věci ve svém životě a co můžete udělat pro to, abyste odstranili všechno ostatní. Tím si uvolníte mentální i emocionální kapacitu potřebnou k tomu, abyste ty nejdůležitější úkoly zvládali na co nejvyšší úrovni.

Zjistíte například, proč byste se pravděpodobně měli zbavit toho směšného trička s vlkem, které vám leží ve skříni, co se stane, když se letecké společnosti snaží „mít všechno“, a jak spolu souvisejí přetažení a opilost.

Naše životy jsou tak přeplněné úkoly a povinnostmi, že je pro nás těžké se v nich vyznat a určit, které jsou skutečně nejdůležitější – tedy které jsou naší prioritou. I když se snažíme projít všechny své závazky a vybrat ty, kterým bychom měli dát přednost, nakonec se stejně ocitáme s příliš velkým množstvím věcí na stole. Tato zátěž výrazně brzdí naši produktivitu.

Naštěstí si můžeme priority uspořádat tím, že přijmeme přístup esencialismu. Esencialismus stojí na čtyřech hlavních principech:

1. Dělejte méně, ale lépe. Základem esencialismu je nikdy nekončící úkol: rozpoznat méně důležité věci ve svém životě, ty odstranit a tomu, co zůstane, se věnovat na mnohem vyšší úrovni.

2. Odmítněte představu, že musíte zvládnout všechno. Místo toho si zvolte několik konkrétních směrů, ve kterých můžete skutečně vyniknout. Esencialismus není o drobném pokroku v mnoha směrech; jde o to vybrat si směr a udělat velký pokrok v tom, co je pro vás nejdůležitější.

3. Neustále se ptejte a podle toho upravujte své plány. Rozhodování o tom, co stojí za to dělat a co je potřeba opustit, je nepřetržitý proces. Esencialista se znovu a znovu ptá, zda to, čemu věnuje čas, za něj opravdu stojí, nebo zda by neměl svou energii investovat jinam – do něčeho podstatnějšího.

4. Jakmile určíte několik zásadních úkolů, bez váhání je realizujte. Jakmile jsou tyto málo zásadní úkoly odděleny od mnoha triviálních, esencialista neztrácí čas a energii na zbytečné zajišťování všeho možného. Soustředí se na to, aby se klíčové změny skutečně uvedly do praxe.

Ačkoli to může znít jednoduše, většina z nás má k takovému přístupu ve skutečnosti daleko. V následujících kapitolách uvidíte, jak moc se obvykle od esencialistického způsobu uvažování a života odchylujeme.

Máte tendenci říkat „Musím“ místo „Volím si“? Pokud ano, kráčíte po neesencialistické cestě. Mnozí z nás postupně ztrácejí schopnost vědomě volit kvůli tzv. naučené bezmocnosti – tak si zvykneme na pocit zahlcení, že začneme ke svému životu přistupovat pasivně.

Pro lepší představu si vezměme klasický psychologický experiment se psy. V něm byli psi vystaveni elektrickým šokům. Někteří měli k dispozici páku, kterou mohli šok zastavit, jiní dostali podobnou páku, která ale neměla žádný účinek, a poslední skupina žádným šokům vystavena nebyla.

Později byli psi ze všech tří skupin umístěni do velké bedny rozdělené na dvě části: jedna polovina dávala šoky, druhá byla bezpečná. Všichni psi, kteří dříve měli možnost šok zastavit, nebo žádné šoky nezažili, okamžitě utekli na bezpečnou stranu. Ti, jejichž páka byla nefunkční, však zůstali v zóně šoků a nepokusili se situaci změnit. Jinými slovy, naučili se být bezmocní.

Když se vzdáme své schopnosti volit, v podstatě tím dáváme ostatním oprávnění rozhodovat za nás. Lidé, kteří mají pocit, že jejich úsilí je marné, obvykle reagují dvěma způsoby: buď se úplně vzdají, nebo se naopak stanou hyperaktivními a berou každou příležitost, která se objeví. Na první pohled to může vypadat, že tito lidé bezmocní nejsou – jsou přece neustále v akci. Ve skutečnosti ale svou moc volby nevyužívají: nevybírají si tu nejlepší příležitost, prostě berou všechno.

Ti, kdo ostatním nabízejí možnosti a určují, z čeho se vlastně vybírá, jsou naopak ti, kdo drží skutečnou moc.