Dvě hodiny

Běželi jste někdy maraton? A pokud ne, snili jste někdy o tom, že byste to zkusili? Běh maratonů je dnes populárnější než kdy dřív. Ale co o tomhle sportu vlastně víte, kromě toho, že vás dokáže pořádně potrápit? Kdo jako první přišel na myšlenku uběhnout maraton? Jak se tahle disciplína v průběhu let vyvíjela? A jak se keňský běžec Geoffrey Mutai stal tak výjimečným?

V následujících kapitolách najdete odpovědi na tyto otázky – a mnohem víc. Nabídnou vám nejen cenný vhled do světa maratonů, ale také osobní příběh Geoffreyho Mutaie. Dozvíte se, jak to všechno začalo ve starověkém Řecku, v čem spočívá tajemství Mutaiova úspěchu a jakou roli dnes v maratonském běhu hraje věda.

Pokud máte pocit, že je namáhavé jezdit do práce na kole, buďte rádi, že jste se nenarodili ve starověkém Řecku. Tehdy jste možná museli běhat dlouhé vzdálenosti jako součást svého povolání.

Podle zakladatelského mýtu moderního maratonu musel v roce 490 př. n. l. athénský posel jménem Feidippidés běžet do Sparty, aby požádal o pomoc proti perské invazi u města Marathon. Říká se, že musel urazit asi 150 mil za dva dny. Když pak řecká armáda bitvu vyhrála, byl poslán na přibližně 25 mil dlouhou cestu zpět do Athén, aby přinesl zprávu o vítězství. Podle legendy pronesl slova: „Radujte se, zvítězili jsme,“ a poté se zhroutil a zemřel vyčerpáním.

Není jisté, nakolik je příběh o Feidippidovi historicky přesný, ale inspiroval organizátory prvních novodobých olympijských her, které se konaly v Athénách v roce 1896. Maraton byl zařazen do oficiálního programu. Závod měl úspěch, ale později jeho popularita upadla. Na olympijských hrách v Paříži v roce 1900 a v Saint Louis v roce 1904 byli někteří vytrvalostní běžci přistiženi při podvádění, když si zkracovali trať. Povesti tohoto sportu to výrazně uškodilo.

Maraton se začal masově rozšiřovat až v polovině 70. let 20. století s nástupem městských maratonů. V říjnu 1976 se v New Yorku běžel první velký městský maraton. To znamenalo začátek profesionalizace tohoto sportu, protože někteří atleti už byli za účast na závodě placeni. Na rozdíl od olympijských her však byly městské maratony otevřené všem, což z nich udělalo velké komunitní akce.

V roce 1976 vydělal Bill Rodgers za vítězství v Newyorském maratonu 3 000 dolarů a od té doby popularita tohoto sportu prudce vzrostla. V roce 2013 si Mo Farah za svůj výkon v Londýně přišel na více než milion dolarů.

Mnoho lidí bere sport s lehkostí a říká si: „Hlavně, aby to byla zábava.“ Profesionální maratonci se ale na svůj sport dívají jinak.

Moderní elitní maratonci usilují především o překonávání světových rekordů. Geoffrey Mutai si například myslel, že vytvořil nový rekord, když dokončil Bostonský maraton v čase 2:03:02. Jeho výkon však nebyl uznán, protože Mezinárodní asociace atletických federací neuznává Boston jako trať, na níž lze oficiálně zapsat světový rekord. Mutaiovo odhodlání tím ale jen zesílilo. Začal se soustředit na to, aby svůj mimořádný výkon zopakoval na závodě, kde by rekord mohl být oficiálně potvrzen.

To ovšem není vůbec snadné. V maratonu rozhodují i zlomky sekund a sebemenší chyba může ovlivnit celý závod. Přesně to se Mutaiovi stalo na Berlínském maratonu v roce 2012.

Jeho kolegové mu pomáhali tím, že běželi před ním a udávali tempo. Po prvních pěti kilometrech se ale běžci začali potýkat s problémem: na monitorech, které používali ke sledování rychlosti, se čas zasekl na jejich úvodním tempu 2 minuty a 50 sekund na kilometr – rychlosti, kterou nebylo možné udržet po celý závod. Běžci tak nabyli dojmu, že běží příliš rychle, a zpomalili. Když si uvědomili, že monitory nefungují správně, bylo už pozdě. Ztratili příliš mnoho cenných sekund pomalejším tempem na to, aby mohl Mutai světový rekord překonat.