Důvody, proč zůstat naživu

Co byste dělali, kdybyste najednou bez varování přestali rozumět světu kolem sebe? Kdyby se samotná struktura vaší mysli začala rozpadat a vy najednou nebyli schopni vůbec myslet? Na začátku svých dvacátých let, poté co zažil tak silný panický záchvat, že nedokázal vyjít z domu, se Matt Haig musel vyrovnat právě s těmito otázkami.

Odpovědi, které našel, jsou zároveň inspirativní i podnětné. Místo aby před svým utrpením utíkal nebo ho tlumil drogami a alkoholem, poprvé v životě si dovolil naplno cítit. V tomto shrnutí se dozvíte, jak Haig postupně vyvinul způsob, jak čelit strachu strachem – a odmítl se dál skrývat ve své komfortní zóně.

Zároveň uvidíte, jak se pro něj knihy staly záchranným lanem: poskytovaly mu společnost ve chvílích nejhlubší samoty a daly mu jazyk, díky němuž mohl svým prožitkům porozumět. Dozvíte se také, proč byla deprese Abrahama Lincolna jedním z důvodů, proč se z něj stal velký vůdce, jak může běh a meditace zlepšit naši psychickou pohodu a proč jsou muži sebevraždou ohroženi více než ženy.

V teplý, slunečný den na Ibize ve Španělsku zažil Matt Haig nával paniky tak intenzivní, že nedokázal vstát z postele. Bylo mu 24 let, žil v krásné vile se svou přítelkyní a přes léto pracoval v nočním klubu. Občas hodně pil a někdy si dělal starosti, co si vlastně počne se svým životem, ale do té doby se necítil nijak zvlášť depresivně.

Pak ale přišla panika. Tři dny Haig téměř nespal a nebyl schopný vylézt z postele. Panika byla nepřetržitá, neúprosně ho svírala. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že každou chvíli zemře.

Klíčové poselství této kapitoly je: Matt Haig zničehonic začal prožívat extrémně silnou úzkost, která zasáhla každý aspekt jeho života.

V jednu chvíli se pocit paniky stal natolik nesnesitelným, že Haig vážně uvažoval o sebevraždě. Dokonce došel až na okraj útesu poblíž vily a přemlouval se, aby skočil. Zadržela ho až představa bolesti, kterou by jeho smrt způsobila jeho blízkým.

Jeho přítelkyně Andrea byla pochopitelně velmi vyděšená. Trvala na tom, aby šli k lékaři. Ten mu předepsal uklidňující léky. Ty sice příliš nepomohly, ale alespoň otupily Haigovy smysly natolik, že se dokázal vrátit domů do Spojeného království, kde na něj už netrpělivě čekali rodiče.

Z vnějšího pohledu mohl jejich život v Británii působit velmi poklidně. Haig se potloukal po domě, četl noviny, vařil. Jeho myšlenky ale měly k poklidu daleko. Ocitl se v sevření toxické kombinace deprese a úzkosti. Deprese ho zaplavovala temnými představami, kvůli nimž se cítil bezcenný a beznadějný, zatímco úzkost ho neustále vrhala do paniky.

I obyčejná cesta do obchodu na rohu se změnila v obrovské utrpení. Haig se vydal koupit něco tak jednoduchého, jako je láhev mléka, a sotva vyšel z domu, začal hyperventilovat. Měl halucinace, že se mu posmívají démoni, nebo si představoval, že se každou chvíli stane něco strašného.

V obchodě se jeho úzkost ještě zhoršila. Byl tak zahlcen množstvím zboží s křiklavými etiketami, že sotva našel mléko. A když ho konečně našel, čekala ho ještě sociální interakce s pokladní – a on se zoufale snažil působit normálně.

Může intenzivní úzkost a deprese skutečně udeřit jako blesk z čistého nebe? V Haigově případě to tak na první pohled vypadalo. Náhlý začátek toho, co sám popisuje jako své „zhroucení“, byl děsivý. Měl pocit, jako by se mu v mozku přepnulo nějaké tlačítko a on se z ničeho nic psychicky zhroutil.

S odstupem času ale vidí, že úzkost cítil už dlouho před panickými záchvaty na Ibize.

Klíčová myšlenka této kapitoly je: Existovaly varovné signály, které mohly Haiga na blížící se zhroucení upozornit.

Haig si vybavuje, že úzkost poprvé pocítil už v deseti letech. Vždycky nesnášel, když rodiče večer odcházeli z domu. Živě si pamatuje, jak jako dítě seděl doma a čekal, až se vrátí, a v hlavě si přehrával ty nejhorší scénáře. Měli snad autonehodu? Nebo je napadli divocí psi?

Tato separační úzkost se v dospívání ještě zhoršila. Když mu bylo třináct, jel na školní tábor a spal ve stáji s ostatními chlapci ze třídy. Byl tak nervózní, že během spánku začal křičet, ve spánku došel k oknu a prorazil rukou sklo.

Úzkost ho neopustila ani na vysoké škole, i když ji tlumil alkoholem. Ani několik panáků však nedokázalo potlačit paniku, kterou cítil, když měl na kurzu dějin umění přednést dvacetiminutovou prezentaci o kubismu. Už samotná představa veřejného vystoupení mu způsobovala hyperventilaci, ale nebylo možné se tomu vyhnout. Až do začátku hodiny se schovával na toaletě a pak se přinutil projít připravenými poznámkami.

Intenzivní tlak měl následky. Poprvé zažil derealizaci: cítil se úplně odpojený od vlastního těla, jako by stál někde venku a díval se na sebe z dálky.

Samozřejmě je snadné vidět varovné signály zpětně. V té době mu tyto epizody připadaly v jistém smyslu „normální“. A do určité míry normální jsou – úzkost občas zažíváme všichni. Otázka ale zní: kdy se běžná úzkost změní v plnohodnotné zhroucení?

Haig je přesvědčen, že jeho úzkost zesílila právě proto, že se ji tak urputně snažil potlačit. Zoufale chtěl zapadnout mezi ostatní, a tak se pokoušel svou úzkostnost zmenšit, nebo ji utopit v alkoholu.