Dívky z rádia

Je rozumné předpokládat, že každá legitimní práce by měla být spojena s bezpečnými pracovními podmínkami a že zaměstnavatel své zaměstnance vědomě nevystavuje nebezpečí. Jakmile si však vyslechnete pravdivý příběh „radium girls“, pochopíte, jak bezohledně se může zaměstnavatel chovat a jaké hrůzné utrpení může způsobit svým pracovníkům – z nichž někteří byli stále ještě teenageři. Ačkoli je to smutný příběh, je zároveň svědectvím o obrovské vytrvalosti.

Jakmile byla příčina utrpení těchto pracovnic odhalena, rozpoutal se mezi firemními právníky a advokáty zastupujícími dívky – jejichž řady se tehdy rychle tenčily – doslova souboj Davida s Goliášem. Tento příběh je aktuální dodnes, protože stále existuje příliš mnoho firem, které se více zajímají o zisk než o zdraví a bezpečí svých zaměstnanců.

V tomto shrnutí se dozvíte, co byla nebezpečná praxe „lip pointing“, jaké devastující účinky má otrava rádia a jak daleko je společnost ochotna zajít, aby se vyhnula odpovědnosti.

Na přelomu dvacátého století učinili vědci průlomový objev. Zjistili, že rádium, chemický prvek obsažený v uranu, lze využít v boji proti rakovinným nádorům a k ničení nemocné tkáně. Rádium bylo náhle vnímáno jako zázračný lék a takto bylo také prezentováno veřejnosti.

Brzy se na trhu objevily nejrůznější kosmetické a „zdravotní“ produkty, které rádium inzerovaly jako výjimečnou přísadu. Jedním z nich byla drahá skleněná nádoba s vnitřní vrstvou obsahující rádium. Předpokládalo se, že si ji člověk koupí, naplní vodou a bude si užívat údajné výhody vody „obohacené“ rádiem. Doporučená dávka činila pět až sedm sklenic takto radioaktivní vody denně.

Dalším využitím rádia byla přísada do barev svítících ve tmě. Tyto barvy se nanášely na ručičky a číslice hodinových ciferníků, aby byly čitelné i v noci. Přibližně ve stejné době se však začaly objevovat první informace o nebezpečnosti rádia – jenže v průmyslu, který na něm vydělával, jim věnoval pozornost jen málokdo.

Radioaktivní izotopy rádia objevili poprvé Marie a Pierre Curieovi v roce 1898. Zjistili, že rádium má různé izotopy podle počtu neutronů v jádře. Nejstabilnější izotop, dnes označovaný jako rádium‑226, má poločas rozpadu 1 600 let. To znamená, že trvá 1 600 let, než se jeho radioaktivita sníží na polovinu původní úrovně. Dalším izotopem je mesothorium, neboli rádium‑228, s poločasem rozpadu šest let.

Co to znamenalo pro lidi vystavené působení rádia? Barva používaná v hodinářských továrnách obsahovala právě rádium‑228, takže pracovníci, kteří s ní manipulovali, byli otravováni látkou, jejíž účinky slábly jen velmi pomalu – trvalo šest let, než se jejich intenzita snížila na polovinu. Pokud jste však byli vystaveni rádiu‑226, devastovala by vás radioaktivní otrava ještě dlouho po vaší smrti.

Na počátku 20. století začala vycházet odborná literatura, která vysvětlovala, jak potenciálně škodlivé rádium je. Tyto varovné hlasy však narazily na hluché uši ve firmách, které dychtily po rychlém a snadném zisku z výrobků „obohacených“ rádiem.

Rádium přineslo nečekané zisky řadě morálně pochybných podniků a vedlo ke vzniku nových, nečekaně smrtelných pracovních míst. Jedním z nejvyhledávanějších zaměstnání byla práce ve společnosti United States Radium Corporation (USRC) v New Jersey. Od roku 1915 začala firma najímat ženy, aby ručně malovaly ciferníky hodinek jedovatou barvou obsahující rádium.

Tyto pozice byly mezi ženami z dělnické třídy mimořádně žádané. Byly nadstandardně placené a navíc nešlo o typickou tovární dřinu, což práci dodávalo jistý nádech výjimečnosti. USRC zaměstnávala široké spektrum dělnic – některým bylo teprve patnáct let, jiné byly v raných či středních dvaceti letech.

Pracovnice nebyly placeny od hodiny, ale podle počtu namalovaných ciferníků. Čím rychleji pracovaly – a čím více se tak vystavovaly barvě s rádiem – tím víc si vydělaly. Některé z nich si tak přišly až na 2 080 dolarů ročně, což by dnes odpovídalo zhruba 40 000 dolarů. Šlo o velmi vysoký příjem, který „malířky ciferníků“ řadil mezi pět procent nejlépe vydělávajících žen. Není tedy divu, že některé z nich povzbuzovaly své sestry a přítelkyně, aby se k nim přidaly. V dílnách tak vedle sebe často pracovaly celé rodiny žen – mladších i starších.

Na konci běžného pracovního dne odcházely dělnice z ateliéru pokryté jemným práškem z rádia, které se používalo při výrobě barvy. Pokud už byla tma, jejich kůže i oblečení při cestě domů podivně zářily.

Aby toho nebylo málo, dívky byly školeny v technice zvané „lip pointing“, kterou opakovaly stovkykrát denně. Šlo o to, že namočily štětec do barvy s rádiem a pak si jeho špičku vytvarovaly mezi rty do jemného hrotu. Tato technika jim umožňovala přesně malovat drobné detaily na cifernících, zároveň však způsobovala, že přímo polykaly jedovaté rádium. K expozici přispíval i zvyk jíst oběd přímo u pracovního stolu, aby neztrácely čas a mohly namalovat více ciferníků.

Nebezpečná technika „lip pointing“ se vyučovala dělnicím po celé zemi, včetně ateliérů společnosti Radium Dial Corporation v Illinois. Dívky v New Jersey však používaly levnější barvu, která obsahovala škodlivější rádium‑228.

Ještě tragičtější je, že samotná barva obsahovala jen velmi malé množství rádia. Je možné, že kdyby si dělnice štětce nedávaly do úst, mohla být jejich celková expozice nakonec zanedbatelná. Tím, že si však štětce den co den, měsíc co měsíc a rok co rok vkládaly do úst, bylo jen otázkou času, kdy dojde k tragédii.