Devět životů

V polovině devadesátých let byl intenzivní, ale inteligentní bahrajnský mladík přesvědčený, že chce bránit svou muslimskou víru – a tak se vydal do války. Bylo mu teprve šestnáct. O několik let později, poté co přísahal věrnost Usámovi bin Ládinovi, zjistil, že už v džihád nevěří. Došel k závěru, že al-Káida zneužívá mylné výklady Koránu k ospravedlnění svých teroristických činů, a to už nedokázal podporovat. Rozhodl se proto přejít na druhou stranu.

Tyto úryvky sledují pozoruhodný životní příběh Alího al-Durráního – dnes známého jako Aimen Dean – od jeho raného života džihádisty až po roky strávené ve službách britské zpravodajské služby MI6. Deanův příběh, který se vine od Perského zálivu přes Filipíny až po britské město Dudley, je plný dramatu a intrik a nabízí jedinečný pohled do temného světa islámského extremismu.

V tomto shrnutí se dozvíte, jaké je to osobně se setkat s Usámou bin Ládinem, proč útoky z 11. září všechny zaskočily a proč byste možná neměli sledovat Šmouly.

Aimen Dean byl v Dubaji a balil si věci na svatbu synovce v Bahrajnu, když mu zazvonil telefon. Volal sám ženich, ale přinášel špatné zprávy. Ozvaly se mu bahrajnské bezpečnostní složky: existoval plán na Aimenovu likvidaci. Na svatbu nemohl bezpečně přijet.

Psal se rok 2016 – osm let poté, co byl Aimen odhalen jako špion pracující pro britskou tajnou službu. Al-Káida však nezapomněla. Proč byl Aimen stále hledaným mužem?

Jeho příběh začíná v dětství – v době, kdy byl ještě Ali, nikoli Aimen. Do islamistického hnutí se zapojil nejprve v Bosně, ale nakonec ho jeho cesta zavedla po celém světě: od Afghánistánu přes Filipíny až do Velké Británie.

Klíčové poselství této kapitoly: Ali al-Durrání přišel o první ze svých devíti životů jako teenager během války v Bosně.

Ali se narodil v roce 1978 jako šesté dítě v rodině Durráníových, výrazně mladší než jeho pět bratrů. Ve čtyřech letech ztratil otce při nehodě a ve dvanácti mu zemřela na nemoc i milovaná matka. Zničený, intenzivní a studijně založený chlapec, který už v té době uměl nazpaměť Korán, našel útěchu v kontroverzním náboženském textu: ve spise Ve stínu Koránu od Sajjida Kutba, považovaného za duchovního otce moderního džihádistického hnutí. Kutb byl v roce 1966 popraven a stal se mučedníkem. Napsal, že slova v životě jsou jako nezapálené svíčky – rozsvítí se až v okamžiku mučednictví.

Ali byl také vychováván v protizápadním duchu v náboženských studijních kroužcích – i když s některými názory vnitřně nesouhlasil. Pokračoval v pití Coca-Coly a sledování Šmoulů, přestože mu tvrdili, že jde o součást západního spiknutí. V mnoha ohledech však byl oddaným studentem.

Nikdo tak nedokázal zastavit Aliho, který právě oslavil šestnácté narozeniny, když se v roce 1994 rozhodl odjet do Bosny bránit své muslimské bratry před krutými srbskými útoky. Stal se polním ošetřovatelem, léčil zraněné vojáky a byl svědkem otřesných scén. Jednou se mu nohy zamotaly do čtyř minových polí najednou. Jeho přežití hraničilo se zázrakem.

Ali se necítil dobře při veškerém násilí, které kolem sebe viděl. Domníval se, že popravy mají být rychlé a civilisté mají být ušetřeni. Místo toho viděl pravý opak – včetně bezohledného mučení. Dokonce byl svědkem toho, jak jeho přítel Chálid popravuje Srba. Sám se k tomu nedokázal přimět. Přesto zůstal věci oddaný.

Proti všem předpokladům byl Ali po roce v Bosně stále naživu. Plakal – Bůh z něj neudělal mučedníka.

Bosenský konflikt se blížil ke konci a džihádisté začali hledat nové bojiště. Další zastávkou se zdál být Kavkaz – konkrétně ruský region Čečensko, kde muslimy pronásledovala ruská armáda a kam se extremisté hrnuli na jejich obranu.

Ali se vydal do nedalekého Baku, hlavního města sousedního Ázerbájdžánu. Tentokrát se však nedostal až na frontovou linii: našel si v Baku práci v charitativní organizaci, která financovala čečenský odpor, a dokonce si osvojil užitečné účetní dovednosti. Tato práce mu ale nedávala to, po čem toužil – boj.

Uvědomil si, že potřebuje další výcvik, a znovu se vydal na cestu – tentokrát do Darunty, o níž slyšel, že je nejlepším džihádistickým táborem v Afghánistánu. Do Čečenska se nakonec nikdy nedostal – jeho další mise ho zavedla mnohem dál.

Klíčové poselství: Ali pracoval pro džihádistickou věc v Ázerbájdžánu, Afghánistánu i na Filipínách, ale vytoužené mučednictví mu stále unikalo.

Ali dorazil do Darunty v roce 1996, v klíčovém okamžiku vývoje džihádistického hnutí. Náhodou tam přijel ve stejnou dobu jako zakladatel al-Káidy Usáma bin Ládin – „šejk“, jak mu říkali. Bin Ládin právě začínal chápat nutnost přenést džihádistický boj mimo arabský svět a zaměřit se na jiné cíle – především na Spojené státy. Útok na ně byl však zatím v nedohlednu.

Život v táboře Darunta byl tvrdý, zvlášť pro Aliho. Vynikal intelektem a brzy zjistil, že mnozí jeho spolubojovníci mají jen velmi slabé znalosti Koránu. Na druhou stranu měl Ali potíže s fyzickým výcvikem. Onemocněl malárií a dokonce ho bodl štír.

Nakonec však získal bojové dovednosti potřebné k tomu, aby byl vyslán na Filipíny, kde Moro islámská osvobozenecká fronta bojovala proti národní armádě. Na konci roku 1996 se tam vydal společně se svým přítelem Chálidem. Na palubě letadla je na chvíli vyděsil letecký maršál, který se k nim přiblížil – ukázalo se ale, že je na jejich straně, dokonce bojoval v Bosně s Chálidovým bratrancem. Posadil je do první třídy.

Konflikt na Filipínách nebyl tím, co Ali očekával. Džungle se svými pavouky a hady se ukázala být stejně nebezpečná jako nepřítel. V jednom z mála bojových střetů byl Ali zasažen do nohy šrapnelem a zažil nesnesitelnou bolest.

Po uzdravení dosáhlo Aliho zklamání z filipínského konfliktu vrcholu. Rozhodl se vrátit na základnu al-Káidy v Afghánistánu.