Dech

Pravděpodobně netrávíte mnoho času přemýšlením o tom, jak dýcháte. Samozřejmě, každý ví, že bez dechu nepřežijeme. Ale není to přece něco, co bychom museli trénovat nebo o čem bychom museli přemýšlet – nebo ano? Je to prostě něco, co… děláme.

Připravte se ale na překvapení. Způsob, jakým dýcháme, může mít obrovský dopad na naše zdraví. Dýchání a žvýkání dokážou doslova přetvářet náš obličej, rozšiřovat dýchací cesty a pomáhat nám zvládat všechno od astmatu až po stres. A extrémní dechové techniky nám mohou zprostředkovat halucinace nebo nám umožnit vědomě ovlivňovat srdeční tep a tělesnou teplotu.

Přesto byl potenciál dechu v západní vědě překvapivě málo prozkoumán. Tyto úryvky jsou výpravou do světa „pulmonautů“, jak je nazývá autor James Nestor – lidí, kteří se stejně jako on rozhodli zkoumat úžasnou sílu, již lze uvolnit tak prostým aktem, jako je dýchání.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč byste nikdy, opravdu nikdy, neměli dýchat ústy; proč je oxid uhličitý nejvíce nepochopeným plynem na světě; a jak se jeden nizozemský pošťák naučil běžet půlmaraton bez trička za polárním kruhem.

Autor James Nestor zaznamenal během několika posledních dní průměrný nárůst krevního tlaku o 13 bodů, což výrazně zvyšuje riziko infarktu nebo mrtvice. Zrychlil se mu puls, tělesná teplota naopak klesla a – co je nejhorší – cítí se naprosto mizerně.

Příčina jeho potíží? Před pěti dny mu lékař vložil do nosních dírek silikonové zátky a přelepil mu nos. Od té doby Nestor dýchá výhradně ústy, aby na vlastní kůži zažil, jak na to tělo zareaguje. Stručně řečeno: bylo to peklo.

Klíčové poselství: Dýchat nosem je mnohem prospěšnější než dýchat ústy.

Odhaduje se, že přibližně polovina z nás dýchá převážně ústy. Důvodů je celá řada – od zdravotních problémů přes znečištěné ovzduší až po stres. Problém je, že čím častěji dýcháme ústy, tím horší následky to má.

Po deseti dnech jsou Nestorovi zátky z nosu odstraněny – a jeho nos je v katastrofálním stavu. Je silně ucpaný a je potřeba ho vyčistit dlouhými vatovými tyčinkami. Navíc v něm propukla bakteriální infekce, která mohla být velmi vážná. Testy ukazují, že dýchání ústy mu zcela rozvrátilo spánkové cykly – ale to už sám dobře cítil. Nejhorší byl celkový pocit vyčerpání a nepohody.

Plně se nadechnout nosem se mu podařilo až několik hodin po vyjmutí zátěk. Ten první nádech byl ohromující výbuch svěžesti a úlevy.

Nos však dělá mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Nejenže nasává vzduch, ale zároveň ho filtruje, ohřívá a zvlhčuje. Tím spouští uvolňování látek, které snižují krevní tlak, regulují srdeční frekvenci a mají řadu dalších účinků. Když vdechujeme „surový“ vzduch ústy, o všechny tyto výhody přicházíme.

Poměrně krutý experiment ze 70. a 80. let měl ještě dramatičtější výsledky než Nestorova zkušenost. Ortodontista a výzkumník Egil P. Harvold vzal skupinu makaků rhesus a ucpal jim nosní dírky zátkami. Až dva roky je pečlivě sledoval a fotografoval.

Na ty fotografie je bolestné se dívat. Zubní oblouky opic se zúžily, zuby se jim pokřivily. Nešlo jen o zhoršení zdravotního stavu – změnil se i celkový tvar jejich lebky. Když však byly zátky nakonec odstraněny, jejich obličeje se během šesti měsíců vrátily k normálu. To všechno jen kvůli tomu, jak dýchaly.

Náš problematický vztah k dýchání sahá daleko před vznik Homo sapiens – až k našim vzdáleným předkům Homo habilis a později Homo erectus, kteří začali potravu před konzumací upravovat.

Ještě předtím, než Homo erectus začal jídlo vařit – přibližně před 800 000 lety – Homo habilis už potravu změkčoval. Změkčování i vaření znamenalo, že bylo možné z jídla získat více kalorií, a tedy i více energie. Díky této „energetické injekci“ se jejich mozky postupně zvětšovaly.

O něco později, asi před 300 000 lety, se jejich potomci, Homo sapiens, naučili mluvit – v souvislosti s tím, jak se hrtan posunul níže do krku. Větší mozek a níže uložený hrtan přinesly obrovské evoluční výhody, ale měly i svou cenu. Rostoucí mozek vytlačoval dutiny a dýchací cesty do stále menšího prostoru, což vedlo k výraznějším nosům. A níže položený hrtan nás učinil náchylnějšími k udušení.

To nejhorší však mělo teprve přijít.

Klíčové poselství: Lidská hlava se vyvinula způsobem, který dýchání spíše ztěžuje, než usnadňuje.

Z mnoha důvodů je lidská lebka pro zdravé dýchání poměrně nešťastně „navržena“. Po tisíciletí jsme se s tím ale dokázali celkem dobře vyrovnat. Teprve zhruba před 300 lety se začaly objevovat vážné problémy.

Na počátku 18. století došlo na Západě k zásadní změně ve stravování. Díky pokroku ve zpracování potravin se naše strava celkově výrazně „zjemnila“. To mělo řetězové dopady na naše tělo – zejména na strukturu obličeje. Protože lidé nemuseli tolik žvýkat, jejich ústa nerostla tak do šířky. Výsledkem byl prudký nárůst ortodontických potíží a problémů s dýcháním.

Nejde tedy jen o otázku dávné evoluce. Tvar našich hlav výrazně ovlivnila i moderní strava.

Kultury s odlišnými stravovacími návyky přitom tak častými dýchacími problémy netrpí. Americký badatel George Catlin to zdokumentoval ve 30. letech 19. století, když navštívil příslušníky více než 50 domorodých komunit v Severní i Jižní Americe. Přestože se tyto skupiny výrazně lišily kulturou i jídelníčkem, měly několik společných rysů: vysokou postavu, dokonale rovné zuby, minimum chronických onemocnění – a univerzální důraz na dýchání nosem.

Catlin se stal přesvědčeným zastáncem nosního dýchání a zjistil, že mu samo o sobě pomohlo vyléčit jeho vlastní vážné dechové potíže. Dokonce napsal knihu s názvem „Dech života“, v níž čtenáře naléhavě vyzýval, aby „ZAVŘELI ÚSTA“. Jeho poselství se však bohužel příliš neuchytilo.