Chovej se

Už jste se někdy přistihli, jak si říkáte: „Proč jsem to právě udělal?“ Byli jste někdy šokováni vlastní bezohledností nebo nevhodnou či vulgární myšlenkou, která vám proběhla hlavou? Lidské chování je ovlivňováno řadou různých faktorů – některými neurologickými, jinými environmentálními. Část těchto vlivů se vyvíjela po tisíce let lidské historie a civilizace, jiné jsou výsledkem chemických procesů v mozku, které probíhají v řádu milisekund těsně předtím, než k danému chování dojde.

Ukazuje se, že chování je sice v mnohém jedinečné pro každého jednotlivce, zároveň je však silně závislé na společnostech a kulturách, které tvoří moderní svět. V tomto shrnutí se podíváme na některé z komplexních faktorů, které hrají roli při utváření našeho až příliš lidského chování.

Mimo jiné se dozvíte, proč je liberální myšlení do značné míry otázkou chemie mozku, jak spolu souvisejí pšenice a patentové přihlášky a která část mozku se chová „rasisticky“.

Často se říká, že všechno se děje z nějakého důvodu. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, v případě událostí, které se odehrávají v průběhu života, je to rozhodně užitečný přístup, pokud chceme porozumět lidskému chování.

Chceme‑li se skutečně dobrat faktorů, které stojí za tím nejlepším i nejhorším v lidském chování, musíme se ponořit hluboko do lidské biologie. Těsně předtím, než dojde k určitému jednání – například k výstřelu z pistole – se aktivují nejstarší části lidského mozku. Tyto oblasti jsme zdědili po našich evolučních předcích a právě zde se zpracovávají naše nejzákladnější instinkty, jako je strach ze smrti. Právě takový emoční impuls může člověka dovést k tomu, že stiskne spoušť.

V sekundách až minutách před tímto osudovým okamžikem je však mozek zaměstnán zpracováváním senzorických dat – především vizuálních a sluchových informací – vycházejících z bezprostředního okolí. Tyto smyslové informace ovlivňují naše jednání. Například v bojové zóně činí zvýšené vnímání nebezpečí agresivní reakci mnohem pravděpodobnější.

Reakce mozku však nevzniká náhodně. Naše behaviorální biologie je hluboce propojena s lidskou společností, kulturou a historií. V letech až desetiletích před tím, než k určitému chování dojde, vyrůstáme v konkrétních společnostech, které naše chování formují. Různé společnosti nás podmiňují k různým způsobům jednání; jinými slovy, jsme náchylnější k násilí, pokud jsme byli v dětství vystaveni neustálému násilí a zvykli si na něj.

A pokud se vrátíme o stovky až tisíce let zpět, zjistíme, že geografické a ekologické podmínky, v nichž žili naši předkové, ovlivnily lidské chování – ať už k lepšímu, nebo k horšímu.

Stručně řečeno, chceme‑li se dostat k jádru věci, musíme zvolit interdisciplinární přístup k vysvětlení složitých kořenů lidského chování.

Než dojde k agresivnímu chování, musí mozek během zlomku sekundy učinit několik rozhodnutí. Dvě konkrétní části mozku jsou v tomto procesu klíčové: amygdala a čelní (frontální) kůra.

Amygdala leží v hloubce mozku a je spojována s agresivním chováním a strachem. Víme to mimo jiné proto, že skeny mozku ukazují zvýšenou aktivitu v amygdale, když lidem předkládáme obrázky vyvolávající hněv nebo strach.

Existuje také historický případ, který tuto souvislost dobře ilustruje. V roce 1966 byla provedena pitva Charlese Whitmana, který zavraždil svou manželku a matku a poté spáchal hromadnou střelbu na Texaské univerzitě. Whitmanův motiv zůstal nejasný. Vedle těla své manželky zanechal vzkaz, v němž psal, že nedokáže „racionálně určit žádný konkrétní důvod“ pro svůj čin. Pitva však odhalila nádor, který tlačil na jeho amygdalu. Tento dříve spokojeně ženatý muž si navíc svému lékaři stěžoval na silné bolesti hlavy a násilné impulzy, které se u něj objevily před vraždami. Má se za to, že tlak na amygdalu způsobil neurologické změny, jež vedly k jeho náhlému, extrémně násilnému chování.

Čelní kůra je naopak zodpovědná za regulaci emocí, včetně agrese, a za kontrolu impulzivity. To názorně ukazuje fascinující případ Phinease Gage. V roce 1848 mu při práci na stavbě železnice pronikla lebkou železná tyč a zničila velkou část čelní kůry. Gage zázrakem přežil, ale stal se z něj úplně jiný člověk: začal hrubě nadávat, byl netrpělivý a trpěl výraznými výkyvy nálad. Později se ukázalo, že čelní kůra je klíčová pro rozpoznání toho, co je vhodné chování, a pro potlačování agresivních impulzů.

Nejde přitom o ojedinělý případ. Existují důkazy, že značná část násilných zločinců prodělala poranění mozku zasahující čelní lalok a že násilní psychopati obecně vykazují v této oblasti mozku nižší aktivitu.