Chlapci v lodi

Od starověku až po současnost hrála politika na olympijských hrách vždy svou roli. Jen málokdy však byly hry tak prosyceny politickou propagandou jako olympiáda v Berlíně roku 1936. Jako by měla podnítit nacistickou pýchu, němečtí veslaři tehdy získali pět zlatých a jednu stříbrnou medaili v šesti závodech. Ve sportu se ale může vše změnit a velké finále – sedmý závod – teprve mělo přijít.

Příběh, který v těchto strhujících úryvcích sledujete, vrcholí v Německu, ale začíná na druhé straně oceánu. Seznámíte se s osmi chlapci z dělnických rodin, kteří se snaží dostat na vysokou školu, do olympijského týmu a nakonec až na stupně vítězů. Na cestě ze Seattlu do Berlína se dozvíte také o šťastném stetsonu a muži, který ho nosil; o něčem, čemu se říká „swing“, a o radostech i strastech při jeho hledání; a také o tom, jak několik vydatných jídel a pár bakterií málem změnilo průběh legendárního závodu.

V roce 1933 byly Spojené státy uprostřed Velké hospodářské krize. Deset milionů lidí – zhruba čtvrtina pracující populace – bylo nezaměstnaných a přibližně dva miliony lidí žily na ulici. Lidé si sotva mohli dovolit utrácet za jídlo, natož za vzdělání.

Washingtonská univerzita však nabízela každému, kdo se dostal do veslařského týmu, částečný pracovní úvazek přímo v kampusu, a potenciální veslaři tak měli o důvod víc zkusit přijímací testy. Konkurence byla obrovská. V pondělí 9. října 1933 se dostavilo 175 mladých mužů, aby se ucházeli o místo v nováčkovském týmu a podstoupili sérii vyčerpávajících zkoušek, které pro ně trenéři připravili.

Hlavním trenérem byl Al Ulbrickson, nekompromisní muž, který už měl na kontě dvě národní prvenství. Trenér nováčků Tom Bolles, sportovními novináři přezdívaný „profesor“, si dodělával magisterský titul a pro štěstí nosil ošoupaný stetson.

Uchazeči strávili následující týdny poznáváním fyzických nároků závodního veslování. Jejich svaly, kosti i plíce pracovaly na hranici možností – a to vše v nevyzpytatelném seattleském počasí. Do 30. října se počet uchazečů ztenčil ze 175 na 80. Mezi těmi, kdo zůstali, byli i Joe Rantz a Roger Morris, oba studenti inženýrství.

Mnoho uchazečů byli městští kluci, ale Rantz vyrůstal na venkově a sílu získal při práci s těžkými stroji a nářadím. Morris byl naopak jedním z mála, kdo už měl s veslováním zkušenosti. Když mu bylo dvanáct, odvesloval patnáct mil z rodinného letního domu na Bainbridge Islandu až do Seattlu.

Joe Rantz se narodil v roce 1914 v dřevorubeckém městě Spokane ve státě Washington. Jeho otec Harry vedl autoservis. Joe měl jen jednoho sourozence, bratra Freda, který byl o patnáct let starší.

Když byly Joeovi čtyři roky, jeho matka zemřela na rakovinu hrdla – a to byla bohužel jen první z mnoha ran osudu. Po její smrti otec odjel do Kanady a malý Joe střídavě žil u tety a u bratra. Harry se vrátil v roce 1921, znovu se oženil a pokusil se obnovit svou otcovskou roli.

Harry a jeho nová žena brzy měli dvě děti, Harryho Jr. a Mika. Thula, Joeova nevlastní matka, ho však odmítala – viděla v něm jen bolestnou připomínku manželovy první ženy. Harry rodinu neustále stěhoval z těžebních měst do dřevorubeckých, jak hledal práci, a když Thula otěhotněla s jejich třetím dítětem, dala Harrymu ultimátum: buď Joe odejde, nebo odejde ona. Bohužel pro Joea si otec vybral Thulu.

Patnáctiletý Joe tak zůstal sám v městečku Sequim ve Washingtonu, zatímco zbytek rodiny pokračoval dál bez něj. Přesto si dokázal udržet pozitivního ducha. Lovil ryby a prodával je místním obchodům, a dokonce využil prohibici – založil si výnosný, i když nelegální obchod s alkoholem. Zvládal chodit do školy, hrál na banjo v místní kapele a nakonec se zamiloval do dívky jménem Joyce.

Joeova tvrdá práce se nakonec vyplatila: úspěšně odmaturoval s vyznamenáním a byl přijat na Washingtonskou univerzitu.