Cesta k nevolnictví

Friedrich Hayek byl významný rakouský ekonom a filosof, který se narodil v roce 1899 a zemřel v roce 1992. Je známý především díky svému přínosu k rozvoji liberálního myšlení a kritice socialismu. V roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii.

Hayek studoval na Vídeňské univerzitě, kde se setkal s dalšími významnými ekonomy, jako byli Ludwig von Mises a Joseph Schumpeter. V roce 1931 publikoval svou nejvýznamnější knihu, Cestu k nevolnictví, ve které kritizoval centrálně plánované hospodářství a obhajoval tržní hospodářství.

Během druhé světové války Hayek pracoval pro britskou vládu a po válce se stal profesorem na London School of Economics. V roce 1944 se podílel na založení Mont Pelerin Society, která sdružovala liberální ekonomy a filosofy.

Hayekovo dílo ovlivnilo mnoho politiků a ekonomů po celém světě, včetně Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Jeho myšlenky jsou stále aktuální a diskutované v současné době.

I západní demokracie se mohou stát totalitními

V roce 1944 byla druhá světová válka v závěrečné fázi. Na východní frontě nabíralo Rusko na síle proti nacistickému Německu; na západní frontě zase Spojené království a Spojené státy plánovaly invazi do Normandie. Spojenecká vojska byla na vzestupu a lidé měli důvod věřit, že nacisté i jejich spojenci budou poraženi.

Proč se tedy autor, který později získal Nobelovu cenu za ekonomii, obával, že spojeneckým mocnostem hrozí, že se samy změní v totalitní státy?

No, viděl podobnost mezi socialistickým plánovaným hospodářstvím a sociálními strukturami nacistického Německa a domníval se, že tyto struktury mohou vést k totalitě. Cítil, že musí varovat svět.

Nacismus byl nahrazen socialismem

Když druhá světová válka utichla a svět se začal vzpamatovávat z hrozby nacistického Německa, objevila se nová a potenciálně nebezpečná ideologie – socialismus. Byla to další z řady ideologií, před kterou by se měl svět mít na pozoru.

Mnozí si mysleli, že nacismus vznikl jako reakce vyšší třídy na socialismus třídy nižší. Ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. Před Hitlerovým nástupem k moci sociální demokraté v Německu posílili dohled státu nad ekonomikou jako reakci na měnovou krizi, která následovala po první světové válce. Právě tento státem kontrolovaný, částečně totalitní systém připravil půdu pro fašismus a také pro nacistickou stranu.

A když se to dělo v Německu, co bránilo tomu, aby se to stalo i na jiných místech?

Abychom se této hrozbě vyhnuli, bylo důležité vzít si ponaučení z nacistického Německa, kde socialismus a omezování osobních svobod státní hospodářskou kontrolou vedly k totalitě.

Které země konkrétně však byly v této době ohroženy?

Německo, Spojené státy a Velká Británie si byly v roce 1944 docela podobné, protože všechny tři státy omezovaly svobodu a rovnost svých obyvatel. Například ve Spojených státech a Velké Británii byly v roce 1944 patrné počátky socialismu, stejně jako v Německu před nástupem Hitlerovi vlády.

Ačkoli se tedy politika Spojených států a Spojeného království v této době rozhodně nepodobala fašismu, hrozilo, že se tyto země vydají nebezpečnou cestou k totalitní budoucnosti. Autor se domníval, že tyto země, kde v minulosti neexistovala výraznější státní ekonomická kontrola, nyní díky uplatňování větší autority vůči soukromým a hospodářským záležitostem sklouzávají k totalitě.

Proč tedy socialismus nabíral na síle? Kvůli všeobecně rozšířené mylné představě.

Socialismus nepředstavuje svobodu a možnost volby

Na konci druhé světové války si mnoho lidí spojovalo socialismus se svobodou a rovnoprávností ve výběru. Byl považován za demokratický způsob svobodného a rovnoprávného života, ale tyto představy byly utopické.

Jak to?

Protože plánované hospodářství socialismu vylučuje možnost osobní svobody. Například v dobách klasického liberalismu se věda a ekonomika rozvíjejí svobodně a i osobní svoboda dosahuje nebývalých rozměrů. Socialismus má však opačný účinek.

Ve skutečnosti socialismus definovali lidé, kteří předpokládali, že bude závislý na diktátorském státu. Socialismus tedy sice usiluje o sociální spravedlnost, bezpečnost a rovnoprávnost, ale zároveň požaduje zrušení soukromého podnikání, což znamená, že výrobní prostředky by již nemohly být v soukromém vlastnictví. Místo toho jsou tyto věci řízeny centrálním plánováním, které omezuje svobodu jednotlivce.

Na druhé straně se klasický liberalismus snaží vybudovat právní rámec, v němž si mohou jednotlivci svobodně konkurovat. Klasicky liberální společnost tedy umožňuje svobodu volby a individualitu, zatímco socialistická společnost vytváří „novou svobodu“, která rovnost volby podrývá.

Ve skutečnosti je tato cesta ke svobodě cestou otroctví a bídy. To proto, že vyžaduje rovnost bohatství a moci, což je v klasicky liberálním státě, který si cení především individualismu, nemožné.

Kolektivismus však znamená menší konkurenci a nakonec i ztrátu možnosti volby. Ačkoli tedy kolektivismus zahrnuje různé typy ekonomického plánování, skutečné nebezpečí socialismu spočívalo v tom, že se fakticky snažil plánovat tak, že omezoval konkurenci na trhu.

Vzhledem k tomu, že se průmyslová odvětví centralizují, trh nakonec ovládnou velké monopoly. Abyste mohli čelit monopolům, potřebujete centrální instituci, která nad nimi udrží úplnou kontrolu. To znamená konec hospodářské soutěže. Podobný osud by potkal i svobodné rozhodování o tvorbě cen a o výrobě.

Dopad plánovaného hospodářství na demokracii

Plánované hospodářství má vážné důsledky pro politickou budoucnost země. Ve skutečnosti může demokracii zlikvidovat.

Ačkoli to tedy může znít poněkud rozporuplně, je prakticky nemožné dosáhnout socialismu s plánovaným hospodářstvím demokratickou cestou. Je to proto, že většina společnosti sice může hlasovat pro plánované hospodářství, ale pak by bylo třeba rozhodovat o tom, co tento plán obnáší. Problém je v tom, že každý má jiné zájmy a uznává jiné hodnoty, které považuje za nejnaléhavější a nejdůležitější.

Proto by plánování v demokracii bylo v podstatě to samé, jako kdyby se skupina lidí rozhodla, že chce jet na dovolenou, ale nemohla by se shodnout na tom, kam. Jinými slovy, naprostý chaos.

V důsledku toho by menšina rozhodovala za většinu. To proto, že v plánovaném hospodářství, kde nemůže rozhodovat většina, musí rozhodovat menšina. To je krok k diktatuře neboli k úplné ztrátě demokracie a svobody. Kromě toho jsou v důsledku plánování omezeny nebo zrušeny právní stát a práva jednotlivce.

Nejprve se podívejme na právní stát, který říká, že všechny zákony jsou předem dané a uplatňované na základě rovnosti. Vedle svobody a práv jednotlivce je to jeden z nejdůležitějších výdobytků posledních několika staletí.

Aby však země mohla ekonomicky plánovat, musela by odstranit právní stát, aby byla schopna reagovat na různé situace a posuny. Takže místo toho, aby byla moc a přímé projednávání ponecháno v rukou parlamentu, rozhodovací pravomoc by byla svěřena malým, flexibilním správním radám. Práva jednotlivce by byla drasticky omezena a nahrazena povinností starat se o obecné blaho všech občanů.

Socialismus vede k diktatuře a omezení osobní svobody

Navzdory svému dopadu na společenské struktury socialismus nebrání lidem v tom, aby se rozhodovali nezávisle, je to tak? Ve skutečnosti není. Mít plánované hospodářství znamená vzdát se kontroly nad většinou oblastí života.

Zamyslete se nad tím, většina aspektů vašeho života závisí na vaší ekonomické situaci. Vyděláváte peníze a vybíráte si, co si za ně koupíte – ceny diktují rozhodnutí účastníků ekonomiky.

Například naše zaměstnání pohlcuje většinu našeho času. Možnost zvolit si místo výkonu práce je proto od naší svobody neoddělitelná. V plánovaném hospodářství však autor plánu určuje, kdo co vyrábí, jak se vše rozděluje a kolik věci stojí.

To znamená, že autor plánu rozhoduje také o tom, pro jakou práci se nejlépe hodíte, stejně jako o tom, jaké typy výrobků a jaké bydlení obdržíte. Dát lidem větší možnost volby by znamenalo přímý rozpor se sociálním blahobytem a centrálním plánem.

Důležitější je však skutečnost, že někdo musí být odpovědný. Ostatně sám Lenin položil slavnou otázku: „Kdo koho?“ Jinými slovy, kdo má na starosti rozhodování o osudech a potřebách koho?

Nutnost tohoto rozhodování vytváří v dlouhodobém horizontu totalitní stát, protože o tom, co všichni ostatní potřebují a jaké mají možnosti, rozhoduje malá skupina, případně jediný diktátor. Například architekti by mohli vydělávat méně než obvykle, zatímco zemědělci by měli dostávat více peněz.

Takže i když socialismus slibuje rovnoměrnější rozdělení bohatství, nemůže nastavit stejné podmínky pro všechny.

Za totalitního socialismu se k moci dostanou lidé s nižšími morálními standardy

To, že někdo rozhoduje za ostatní, nemusí být nutně špatně. Ve skutečnosti mohou být lidé v čele benevolentní a milí, díky čemuž se všem žije lépe. Bohužel je to z mnoha důvodů nepravděpodobné.

Především by musela být ve vedení velká odpovědná skupina, která by se shodla na svých cílech a snažila by se zastupovat všechny občany. A právě tady začínají potíže.

Čím jsou lidé vzdělanější, tím více se liší ve svých etických, politických a ekonomických přesvědčeních. Sjednotit velkou skupinu lidí je tedy snazší, pokud smýšlejí stejně nebo patří k méně vzdělaným „davům“. Problém je v tom, že lidé s nižším vzděláním jsou často snadněji ovlivnitelní účinnou propagandou a mohou být naverbováni k boji za režim, který ve skutečnosti omezí jejich svobodu.

Dalším problémem však je, že diktátor se musí soustředit na vyšší dobro společnosti, což znamená omezování práv menšiny. Totalitní socialismus se ve skutečnosti legitimizuje tím, že tvrdí, že pracuje pro vyšší dobro, pro spravedlivější rozdělení bohatství a zavádí centrální plán, který víceméně řídí vše.

Jeho prosazování však vyžaduje, aby diktátor činil morálně nejednoznačná rozhodnutí. To znamená, že v takovém totalitním státě nikdy nebudou vládnout lidé, kteří věří v demokracii a individuální práva, zatímco k moci se dostanou lidé s nižšími morálními standardy.

Udržení podpory ze strany většiny v socialistickém režimu tedy vyžaduje, aby diktátor zasahoval do práv menšiny. Například tím, že jim zakáže otevřeně vyjadřovat kritiku systému.

Totalitní systémy si udržují moc prostřednictvím kontroly informací a obětních beránků

Řekněme, že se k moci dostane diktátor. Udržení vlády od něj bude vyžadovat, aby každého člena společnosti udržoval v souladu se svými představami. Jak je schopen takovou konformitu vytvořit?

Kontrolou informací a šířením propagandy. Pokud má každý pomáhat plnit plán a pracovat v souladu se systémem za účelem dosažení jediného cíle, musí z celého srdce věřit ve výsledek, který jeho snažení přinese.

V socialismu nemůžete lidi jen tak přinutit, aby pracovali na společném cíli. Výsledkem by byly nepokoje a nakonec revoluce. Místo toho musí být lidé naprosto přesvědčeni, že tento plán je správnou volbou.

Velkou roli zde hrají propaganda a média. Pokud například autor plánu kontroluje všechny zdroje informací, neexistuje žádný prostředek, který by opozice mohla využít k tomu, aby se vymezila vůči jeho přesvědčení nebo plánům. To znemožňuje, aby se veřejnost seznámila s protiargumenty.

Navíc pokud se někdo pokusí vystoupit proti danému plánu, je jisté, že bude umlčen. Koneckonců by to ohrozilo šance plánu na úspěch a indoktrinaci davů.

Umlčení opozice však vyžaduje společného nepřítele. Podstatným aspektem lidské povahy je totiž to, že máme problém shodnout se na pozitivních cílech. Na druhou stranu je pro nás poměrně snadné shodnout se na nepříteli, na někom, kdo je jiný než my a proti komu můžeme bojovat. Pro nacistické Německo byli právě takovým nepřítelem Židé.

Hospodářství v Německu po první světové válce přecházelo v organizovanější, s menší konkurencí. Lidé si zvykali na centrální řízení, bojovali s kapitalistickými ekonomickými systémy a klasicky demokratickými liberálními myšlenkami zemí, jako byla Velká Británie.

Tento boj proti kapitalismu se stal v Německu běžným zejména pro mladé lidi a bylo jen otázkou času, kdy budou Židé vykreslováni jako „zlí kapitalisté“, kteří chtějí poškodit německou ekonomiku. Židé se rychle stali společným nepřítelem německého národa, protože začali představovat zvěrstva kapitalismu, a tedy i klasického liberalismu.

Po druhé světové válce kritickým bodem bulo vyzdvihování individuální morálky nad kolektivní

Ještě než vyšlo najevo, kolik smrti a zkázy druhá světová válka přinesla, jedno bylo jasné – obnova Evropy a zotavení se z genocidy takového rozsahu bude nesmírně obtížné. Ale už v roce 1944, bylo zřejmé, že kritickým bodem bude vyzdvihování individuální morálky nad kolektivní.

Autorova argumentace zní následovně.

Pokud se Spojené království rozhodne pro kolektivismus, budou zničeny určité morální hodnoty, jako je samostatnost, nezávislost a odpovědnost. Lidé by slepě poslouchali rozkazy a drželi by se toho, co socialisté nazývali „Plán“. Kolektivismus by navíc bránil obnově společnosti a zanechal by zemi ochromenou a rozvrácenou válkou.

Autor proto navrhl alternativní perspektivu – konkurenční a individualistický trh, který by podpořil rychlou obnovu země a vrátil by během několika málo let životní úroveň ve Velké Británii na předválečnou úroveň nebo vyšší. Konkurence by umožnila výrobu nezbytně potřebného zboží a poskytování služeb a zároveň by udržela nízké ceny, což by posílilo ekonomiku.

Přijetí socialismu by výrazně ovlivnilo světové dění.

V době, kdy bylo pro Spojené království důležité zaujmout Němce zdůrazňováním individualistické morálky a etiky, jako je svoboda a nezávislost, by volba kolektivismu byla velkou chybou.

Navíc by kolektivistické státy, které by se potřebovaly intenzivně soustředit na vlastní ekonomiku, zanedbávaly vztahy s ostatními zeměmi.

Plánované národní hospodářství nezávislé na světovém trhu by navíc přineslo dramatické ekonomické rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. To by vyvolalo závist a řevnivost a byl by ohrožen dlouhodobý mír.

Při zpětném pohledu vidíme, že se Velká Británie nestala socialistickou zemí neschopnou překonat válku, ale měl socialismus negativní dopad na ostatní části Evropy a světa.