Běžte dál

Potící se dlaně, bušící srdce a mysl, která se neustále točí v kruhu negativních myšlenek – příliš mnoho z nás zná příznaky úzkosti. Co ale dělat, když se úzkost stane tak silnou, že se vám celý život rozpadá? A jak si můžete pomoci, abyste se cítili lépe?

Jak se dozvíte v tomto shrnutí, odpověď může být někdy překvapivě jednoduchá – stačí se jít proběhnout. Text je zároveň velmi osobní memoár i průvodce duševním zdravím. Úryvky sledují zdravotní potíže, které novinářku Bellu Mackie přivedly na pokraj zoufalství, a ukazují, jak ji jednoduchý cvičební režim dokázal vrátit zpátky do života.

Kniha je plná silných postřehů, vědeckých poznatků i inspirativních příběhů a představuje výzvu, abychom se rozhýbali a začali znovu naplno žít.

Krátké upozornění: některé pasáže obsahují citlivé či potenciálně spouštějící informace týkající se sebepoškozování.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• co běhání dělá s vaším mozkem,
• jaké neviditelné bariéry nám brání v pohybu,
• a jak příroda ovlivňuje naši náladu.

Bella Mackie byla vdaná teprve osm měsíců, když ji manžel opustil. Po jeho odchodu ležela na podlaze, naprosto zlomená. Věděla, že se jednou bude muset zvednout a s tímhle traumatem se vyrovnat – jako každý po nevydařeném vztahu. Jenže Bella nebyla jako ostatní.

Už jako malé dítě trpěla extrémní úzkostí. Děsilo ji téměř všechno – od surrealistických obrazů až po určité skladby nebo zvuky aut. Často ji z obav bolel žaludek i na hrudi. Na školních večírcích ji přepadal silný pocit hrůzy; něco prostě bylo špatně.

Na střední škole se u ní začalo objevovat zvláštní chování. Kdykoli ji napadla děsivá myšlenka, snažila se jí zbavit tím, že polkla, mrkla nebo plivla na zem. Také se sebepoškozovala. Nejenže si vybírala kůži až do krve, ale vytrhávala si i vlasy – porucha známá jako trichotillomanie. I dnes má na nohou jizvy po vytrhaných vlasech. Všechno to byly zoufalé pokusy, jak se vyrovnat s drtivou úzkostí.

Jak se dalo čekat, nic z toho nefungovalo. Naopak – její stav se zhoršoval. Začala zažívat disociaci, děsivý příznak úzkosti, při němž má člověk pocit, že je odpojený od svého okolí. Když Bella disociovala, svět kolem ní vypadal strašidelně zkresleně. Barvy byly nepřirozeně křiklavé a měla pocit, jako by mezi ní a realitou byla vrstva bublinkové fólie. Někdy, když byla disociace obzvlášť silná, nedokázala v zrcadle poznat vlastní tvář.

Všechno působilo inscenovaně a falešně – jako by její přátelé a rodina byli jen herci v divadelní hře.

V dospívání se k tomu přidaly panické ataky. Aby se cítila bezpečně, začala se vyhýbat místům, která v ní paniku vyvolávala. Jak roky plynuly, znamenalo to, že nemohla navštívit většinu města, kde žila, nemohla chodit do místních obchodů ani do nejbližšího parku.

Když se vdala, vyhýbala se téměř všemu – od letadel po dálnice, od výtahů po metro. V další části se podíváme blíž na potíže, které Bellu postupně zahnaly do izolace.

Jaké to je cítit úzkost? Pokud jste ji nikdy skutečně neprožili, možná máte pocit, že si to umíte představit. Když Bella mluvila o svých psychických potížích, lidé jí často říkali: „Úplně ti rozumím, já se taky pořád něčeho bojím!“ Mysleli to dobře, ale ve skutečnosti měli jen velmi mlhavou představu o tom, jak ochromující úzkost může být.

Hlavní poselství této kapitoly je: jak Bella zjistila, úzkostné poruchy jsou vážná onemocnění s psychickými i fyzickými příznaky.

Co tedy vlastně znamená trpět úzkostnou poruchou? Začněme obsesivně‑kompulzivní poruchou, známou jako OCD. Bývá spojována s přehnaným pořádkem a puntičkářstvím. Ve skutečnosti ale nejde o posedlost dokonalým srovnáním věcí. Základem OCD jsou vtíravé, znepokojivé myšlenky.

Matku trpící OCD může z ničeho nic napadnout: „Co když zabiju svou dceru?“ Takové myšlenky jsou sice děsivé, ale samy o sobě nejsou nijak výjimečné – výzkumy ukazují, že náhodné negativní představy tohoto typu občas napadnou každého. Rozdíl je v tom, jak s nimi naložíme.

Člověk bez OCD si řekne: „To byla ale divná myšlenka,“ a přejde k něčemu jinému. U člověka s OCD se ale taková představa v hlavě zasekne. Může strávit hodiny úvahami, jestli by opravdu mohl svému dítěti ublížit. Často se k tomu přidají kompulzivní rituály – dotyčný uvěří, že určité činy jsou jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby se „špatná“ myšlenka naplnila.

Bella například kdysi věřila, že jediný způsob, jak zabránit smrti své matky, je zhasínat světla přesně daným způsobem. Výsledkem bylo, že trávila celé hodiny tím, že světla zapínala a vypínala, dokud neměla pocit, že to udělala „správně“.

Další úzkostnou poruchou s děsivými důsledky je panická porucha. Souvisí s naší přirozenou stresovou reakcí „útěk nebo boj“, která se spouští, když tělo vyhodnotí situaci jako bezprostřední ohrožení. Do krve se vyplaví adrenalin, zrychlí se reakce, člověk je silnější a rychlejší.

U panické poruchy se ale tato reakce spouští v naprosto běžných situacích. Bella mohla být v supermarketu nebo v autobuse, když její tělo začalo vysílat signály, jako by šlo o život. Dostavila se dušnost, třes, pocit blížící se katastrofy – a s nimi další vlna hrůzy a paniky. Při obzvlášť silných záchvatech měla Bella pocit, že umírá.