Bezmyšlenkové jedení

Bezmyšlenkové jedení nám nabízí pohled na různé, často podvědomé faktory, které ovlivňují, kolik jíme, co jíme a zda si své jídlo skutečně užíváme. Jak uvidíte, skutečnost je mnohem složitější než jednoduché „jíme, co chceme, dokud se nenajíme“. V tomto shrnutí zjistíte, co je to nekonečná polévková miska a jak drastické důsledky může mít pro naše zdraví, a také jaké kroky můžete podniknout, abyste „přechytračili“ sami sebe a jedli množství jídla, které je pro vás skutečně vhodné. Dozvíte se také o taktikách, které používají marketéři, aby vás přiměli slintat nad jinak nudným jídlem, a několik jednoduchých tipů, jež vám pomohou udělat pozitivní, celoživotní změny ve vašem stravování.

Myslíte si, že na vás marketing a reklama nemají žádný vliv? Třeba když vybíráte, jaké potraviny koupit? „Jistě, ostatní lidé se dají ovlivnit dobrým marketingem,“ můžete si říkat, „ale já ne!“ A i když v tomhle přesvědčení nejste sami – téměř každý si myslí, že je vůči marketingu imunní – ukazuje se, že pokud jde o jídlo, existují triky, které fungují na každého.

Za prvé, dobrý marketing dokáže udělat jídlo atraktivnější. Například se ukázalo, že použití pozitivních, popisných přídavných jmen v názvech jídel na jídelních lístcích restaurací vede k vyšším prodejům a větší spokojenosti hostů než používání „nudných“ názvů. V jednom experimentu restaurace podávala dvakrát stejný jídelníček, s týdenním odstupem, ale u stejných pokrmů použila různé názvy: například „mořský filet“ se změnil na „šťavnatý italský mořský filet“. Hosté, kteří viděli popisnější název, hodnotili pokrm jako chutnější a měli lepší dojem z celé restaurace, přestože jídlo bylo pokaždé připraveno naprosto stejně.

Za druhé, značky ovlivňují i naše vnímání chuti. Často automaticky předpokládáme, že známé značky jako Coca-Cola nebo Ben & Jerry’s budou chutnat lépe než „bezejmenné“ alternativy. Tento dojem je tak silný, že i když slepé ochutnávky ukazují, že mezi značkovými a neznačkovými výrobky nepoznáme rozdíl, jsme stále ochotni za značku zaplatit víc.

Nakonec nás ovlivňují i věci jako osvětlení, hudba, teplota a výzdoba – tedy to, čemu říkáme „atmosféra“ při jídle. Když je světlo ostré a hudba rychlá, obvykle jíme rychleji, než když hraje pomalá hudba a světlo je tlumené nebo přirozené.

Jak jste viděli, pokud jde o jídlo, naše volby mohou být na podvědomé úrovni ovlivněny i pouhými popisnými přídavnými jmény: například „šťavnaté“ jídlo chutná lépe než obyčejné. Marketéři toho samozřejmě využívají, aby ovlivnili naše stravovací rozhodnutí, ale i my sami můžeme některé své podvědomé myšlenkové vzorce využít ve svůj prospěch – například k tomu, abychom jedli méně.

Chceme-li třeba zhubnout a jíst menší porce, můžeme se „oklamat“ tak, že si budeme myslet, že jsme během jídla zkonzumovali více kalorií, než ve skutečnosti. Důvod je prostý: o tom, jak sytí se po jídle cítíme, obvykle rozhodují naše oči, nikoli žaludek. Pokud tedy jídlo vypadá objemně, budeme se cítit sytí i po pokrmu, který obsahuje relativně málo kalorií.

S touto znalostí můžeme k jídlům jednoduše přidávat spoustu nízkokalorických příloh, aby porce vypadala dostatečně velká na to, aby nás uspokojila, a přitom jsme přijali jen málo kalorií.

Dalším způsobem, jak „přeprogramovat“ své podvědomí, je změnit způsob, jakým určujeme, že už máme dost. Tento bod nasycení neurčuje náš žaludek, ale sociální a environmentální signály kolem nás – takzvané scénáře, podle nichž bezmyšlenkovitě řídíme svá rozhodnutí o tom, kdy jsme „sytí“.

Příklad: sledujete film s kyblíkem popcornu na klíně. Pravděpodobně nepřemýšlíte o tom, jestli máte opravdu hlad; řídíte se scénářem, na který jste při sledování filmů zvyklí – neustále zobat jakékoli občerstvení, které máte po ruce.

Dobrá zpráva je, že pokud si těchto scénářů začneme všímat, můžeme je změnit ve svůj prospěch. V případě kina byste si například mohli vzít jen malou porci popcornu místo celého pytle, a tím se přirozeně „donutit“ přestat jíst ve chvíli, kdy miska zeje prázdnotou.