Ztráta ráje

Většina z nás dnes tráví převážnou část času uvnitř a toto odtržení od přírodního světa má negativní dopad na naše zdraví. Jsme od přírody tak odcizeni, že ji často vnímáme buď jako zbytečný luxus, nebo jako něco, co je třeba ovládnout a využívat. Nové vědecké poznatky však ukazují, že naše odmítání přírodního světa jde proti samotné lidské přirozenosti. Odcizení od planety, která nám dává život, nám působí vážné psychické škody.

Jak ale může člověk začít mít o přírodu zájem, pokud s ní nikdy nepřišel do styku? Ovlivní nedostatek zeleně ve vašem životě vaši duševní pohodu, i když si neuvědomujete, co vám chybí?

Následující kapitoly přinášejí pohled do vědy o našem propojení s přírodou a ukazují, jak můžeme náš vztah se Zemí znovu promyslet jako rovnocenný a vzájemně prospěšný. Dozvíte se, jak psychicky trpí ti, kdo nemají přístup k pobytu venku; co je koncept Zemského práva (Wild Law), který usiluje o přiznání právní subjektivity přírodě; a co je to lesní koupání a proč může snižovat stres.

Když se autorka Lucy Jones zotavovala z alkoholismu, pomohly jí začít znovu čtyři klíčové prvky: psychoterapie, léky, komunita a příroda. Poslední z nich ji překvapil – objevila ho téměř náhodou poté, co se přestěhovala do nového bytu a emocionálně se připoutala k hrušni rostoucí za oknem ložnice.

Jonesová se ráda dívala na tento strom – zakořeněný, rostoucí, proměnlivý, živý. Když se na jejím domě kvůli stavebním pracím u sousedů objevilo lešení, které jí výhled na strom zakrylo, uvědomila si, jak moc na klidu, který jí hrušeň přinášela, spoléhá. Její duševní zdraví se dokonce začalo zhoršovat.

Rozhodla se proto zjistit, proč tomu tak je, a narazila na novou, rychle se rozvíjející oblast výzkumu, která zkoumá, jaký vliv má kontakt s přírodou na naši psychiku. Klíčové poselství této kapitoly zní: nedostatek kontaktu a propojení s přírodou přispívá ke globální krizi duševního zdraví.

Nové vědecké důkazy ukazují, že pobyt v přírodním prostředí podporuje lepší duševní i fyzické zdraví až na buněčné úrovni. Například v několika studiích neurovědec Christopher Lowry injikoval myším bakterii Mycobacterium vaccae, druh bakterie běžně se vyskytující v půdě. Zjistil, že se jim zvýšila hladina serotoninu a lépe odolávaly stresu. „Tyto studie… nás nutí přemýšlet, jestli bychom všichni neměli trávit víc času hraním si v hlíně,“ řekl pro BBC.

Lidské tělo navíc obsahuje obrovské množství mikrobiálních buněk – v některých odhadech jich je srovnatelně nebo i více než buněk lidských. Mikrobiota prospívá našemu zdraví, pokud je dostatečně rozmanitá – a k tomu je potřeba vystavení široké škále organismů, které se mnohem častěji vyskytují venku. Rozmanitá mikrobiota může tlumit nebo zvrátit chronický systémový zánět, jenž může vést k srdečním onemocněním, zánětlivým poruchám a depresi.

Uveďme si příklad: studie z roku 2018 sledovala 20 mladých mužů, kteří vyrůstali buď ve městě, nebo na venkově. Účastníci měli připravit proslov a absolvovat náročný test z mentální aritmetiky. U těch, kteří pocházeli z městského prostředí, byl v krvi zjištěn vyšší počet bílých krvinek a prozánětlivých cytokinů – což naznačuje, že obyvatelé měst mají zvýšené riziko chronického zánětu.

Dnes většina lidí žije ve městech, tráví více času uvnitř a má omezený kontakt s rozmanitými organismy, které tvoří přírodní svět. To vede k jevu, který americký ekolog a entomolog Robert Pyle nazval „vyhasínání zkušenosti“ (extinction of experience). Tento pojem popisuje začarovaný kruh, v němž se apatie vůči přírodě pojí s ekologickou destrukcí: úbytek běžných druhů vede k nevědomosti a oslabení našeho vztahu k přírodě, což snižuje naši ochotu o planetu pečovat. To pak přispívá k dalšímu vymírání druhů – a zároveň zhoršuje duševní problémy, které plynou z chudšího, ochuzeného světa.

Necítíte se klidněji, když se procházíte pod majestátními stromy s širokými korunami, než když kráčíte po rušné ulici bez jediné zeleně? Podle hypotézy biofilie biologa E. O. Wilsona je tato preference zakódována ve vaší DNA.

Wilson zavedl pojem biofilie ve své stejnojmenné knize z roku 1984 a položil tím základy myšlenky, že lidé mají vrozenou náklonnost k přírodnímu světu. I když jednotlivci nemusí subjektivně cítit silné spojení s přírodou, naše mozky jsou podle něj formovány evolučními reakcemi a chováním našich předků.

Dnešní vědci Wilsonovu hypotézu testují mimo jiné prostřednictvím teorie biotopu: předpokladu, že lidé dávají přednost prostředím připomínajícím travnaté parky se shluky stromů a vodními plochami, protože naši dávní předci vyhledávali takové krajiny – zvyšovaly jejich šance na přežití.

Klíčové sdělení této kapitoly je: jsme geneticky predisponováni k propojení s přírodním světem. Nový výzkum ukazuje, že nás příroda přitahuje z důvodů „zakotvených v dávné genetické minulosti“.

Například biolog Gordon Orians z Washingtonské univerzity spolupracoval s psycholožkou Judith Heerwagenovou na analýze plánů „před“ a „po“ od slavného britského krajinářského architekta 18. století sira Humphryho Reptona. Předpokládali, že Repton se bude snažit vylepšit pozemky soukromých statků a venkovských sídel tím, že do nich zakomponuje „savanové“ prvky. A skutečně zjistili, že Repton velmi často přidával shluky stromů a otevřené výhledy – tedy typ krajiny, „v níž lidé žili miliony let“, jak napsali. Úspěšné Reptonovy návrhy naznačují, že máme vnitřní sklon k určitým typům krajiny, který se vrací k životnímu stylu našich předků lovců a sběračů – ti samozřejmě trávili venku mnohem více času než typický moderní člověk.

E. O. Wilson také tvrdí, že lidé mají vrozenou „animaci života“ – od narození dáváme přednost biologické aktivitě před nebiologickou. Veverka je pro naše oči přitažlivější než obal od bonbonu. To bylo testováno ve studii z roku 2008, v níž novorozenci sledovali buď náhodně se pohybující tečky, nebo pohyb kráčející slepice. Děti dávaly přednost „biologickému pohybu“ slepice, což naznačuje, že se naše vizuální vnímání vyvinulo tak, aby bylo citlivé na pohyby jiných živočichů.

V roce 2009 byla provedena metaanalýza 50 empirických studií, kterou vedli biologové z Norského institutu veřejného zdraví. Autoři dospěli k závěru, že hypotéza biofilie je podložená: přírodní svět má pozitivní účinky na psychiku, absence spojení s přírodou je škodlivá a rys biofilie lze individuálním učením posilovat i potlačovat.