Zrozeni k běhu

Každý rok běží miliony lidí po celém světě maraton. Možná si myslíte, že jsou všichni úplně šílení, nebo že byste sami maraton nikdy nezvládli. Mnozí z nás ale v koutku duše sní o tom, že by se jednou stali maratonci – kdyby to jen bylo možné.

Abyste však dokázali uběhnout 42 kilometrů a 195 metrů, nepotřebujete žádné nadlidské tělo. Stačí trochu tréninku a správný přístup, který vás zvedne ze sedačky. V tomto shrnutí se dozvíte, proč psi nemohou běhat maraton, proč nám většina běžeckých bot spíš škodí, než pomáhá, a proč ti nejlepší běžci běhají podobně jako děti v mateřské škole.

Když si představíte rychlé sprintery, pravděpodobně vás napadnou gepardi nebo koně. Pokud jde ale o běh na dlouhé vzdálenosti, vede v této disciplíně překvapivě druh Homo sapiens.

Důvod je ukrytý v naší fyziologii. Zaprvé, lidé dokážou odvádět teplo rychleji než většina jiných zvířat. Většina savců nemá v kůži potní žlázy umožňující ochlazování pocením, a jejich hlavním způsobem, jak se zbavují přebytečného tepla, je zrychlené dýchání.

Když čtyřnožci chtějí běžet rychle, přecházejí do cvalu. Ten je sice rychlý, ale omezuje frekvenci dýchání, protože pracující svaly končetin stlačují plíce podobně jako měchy. Výsledkem je, že při vysoké rychlosti může většina zvířat dýchat v podstatě jen jednou za krok. To jim vyhovuje – dokud nedosáhnou kritického bodu, kdy se zahřívají rychleji, než se stačí ochladit. Pak musejí přestat běžet, aby přežila.

My lidé naopak přehřátí předcházíme tím, že se potíme celým povrchem kůže. Dýchací cyklus proto není svázán s potřebou ochlazování, a může být tak mnohem efektivněji využit k příjmu kyslíku a udržení vytrvalosti.

Druhým klíčovým faktorem, který z lidí dělá skvělé vytrvalostní běžce, je vzpřímená chůze po dvou nohách. Když se naši předkové postavili na zadní – a tím si uvolnili ruce pro používání nástrojů a sběr plodů z vyšších větví – umožnilo to také otevřít hrdlo a zvětšit objem hrudníku. Tento vývoj sice něco stál na straně maximální sprinterské rychlosti, ale nová postura a větší kapacita plic jim umožnily běhat na dlouhé vzdálenosti.

Třetí vlastnost, která nás jako běžce odlišuje, souvisí s Achillovou šlachou. Přibližně 95 procent lidské DNA se shoduje s DNA našeho blízkého příbuzného, šimpanze, ale ani tito primáti nemají v dolní části nohy tak dlouhou a pružnou šlachu z kolagenní tkáně jako my. Když se Achillova šlacha při došlapu natáhne, uloží v sobě energii, která se pak uvolní při odrazu a pomáhá noze posunout tělo vpřed. Díky tomu potřebujeme na každý krok méně energie a můžeme běžet vytrvaleji.

Jak jsme viděli, máme řadu biologických předpokladů, které nám jako běžcům hrají do karet. Někdy však své přirozené dary oslabujeme vynálezy, které nám mají údajně pomáhat. Hlavním viníkem jsou běžecké boty, které nohu až příliš stabilizují.

Při běhu se chodidlo přirozeně lehce stáčí dovnitř – tento jev se nazývá pronace a funguje jako vestavěný tlumič nárazů pro celou dolní končetinu. Pronace však byla démonizována jako údajná příčina běžeckého kolene, bolestivého a častého problému. Výsledkem je záplava bot, které mají pronaci „opravovat“, přestože speciální obuv skutečně potřebují jen asi tři procenta populace.

Pro většinu lidí je obutí nohy do takové boty podobné, jako kdyby měli na noze sádru. Obuv omezuje přirozený rozsah pohybu, svaly ochabují a noha ztrácí sílu. Vzniklé svalové nerovnováhy pak přetěžují určité svaly a klouby a mohou vést ke zraněním. I proto může být pro mnoho běžců lepší běžecké boty výrazně zjednodušit, nebo je z rovnice vyřadit úplně.

Uveďme si příklad Alana Webba, jednoho z nejlepších amerických běžců na míli, který trpěl zraněními nohou už na střední škole. Částečně to bylo tím, že měl plochá chodidla s nízkou klenbou, což se obvykle považuje za nevýhodu pro běh. Díky systematickým cvičením naboso se mu však nohy výrazně posílily a klenba se zvedla natolik, že se jeho původní velikost bot 12 zmenšila na 9–10. Spolu s tím zmizela i většina jeho potíží s nohama.

Dalším problémem moderních běžeckých bot je, že tlumí nepohodlí způsobené škodlivými nárazy do země. Silně polstrované podrážky běžci „neřeknou“, jak silné rázové vlny se při došlapu šíří tělem, a brání mu tak přirozeně upravit techniku směrem k šetrnějšímu stylu. Běh naboso naopak nutí běžce došlapovat jemněji a přirozeněji – a nakonec i pohodlněji.