Zpráva pro Garciu

Píše se rok 1899, svět se chystá vstoupit do dvacátého století a Elbert Hubbard se pouští do eseje, která v následujících desetiletích zásadně ovlivní miliony lidí. Hubbard, dříve obchodník s mýdlem a pozdější jeden z otců hnutí Arts and Crafts, v ní shrnuje své názory na to, jak být dobrým člověkem a jak vést dobrý život. Jeho esej s poněkud neobvyklým názvem se stane inspirací nejen pro dva známé filmy z raného období kinematografie, ale také pro řadu osobností, které pomohou utvářet moderní Spojené státy. K jejím obdivovatelům patřili průmyslník John D. Rockefeller, výrobce automobilů Henry Ford i prezident Theodore Roosevelt.

Za Hubbardova života byla esej A Message to Garcia vydána vícekrát než jakákoli jiná kniha s výjimkou Bible. Následující úryvky přinášejí Hubbardovo poselství v novém světle pro nás, lidi jednadvacátého století. V tomto shrnutí se dozvíte, kdo je onen Garcia a co znamená doručit mu zprávu; poznáte jednoduchý myšlenkový experiment, který ukazuje, jak líní dokážou někteří lidé být; a pochopíte, proč byste se neměli vyhýbat manuální práci.

Možná si právě kladete otázku: „Kdo je Garcia a co má společného se mnou?“ Abychom na ni odpověděli, musíme se vrátit k významné události ze španělsko‑americké války.

Když v roce 1898 vypukl konflikt, americký prezident William McKinley chtěl získat na svou stranu kubánské rebely, aby bojovali za americké zájmy. Španělsko tehdy stále vládlo Kubě, a proto by kubánští povstalci představovali pro Spojené státy cennou vojenskou posilu. Prezident McKinley proto požádal vojenské velení, aby doručilo zprávu jednomu konkrétnímu vůdci rebelů: Calixtu Garciovi.

Dostat se k němu však nebylo vůbec jednoduché. Poslat v době války amerického vojáka přes Kubu bylo velmi nebezpečné a velení navíc přesně nevědělo, kde se Garcia nachází. Bylo tedy nutné najít někoho, kdo bude tomuto úkolu skutečně roven. Tohoto člověka nakonec objevil plukovník Arthur L. Wagner: poručíka Andrewa Rowana.

Rowan úspěšně pronikl na nepřátelské území a doručil olejové pouzdro obsahující zprávu pro Garciu, aniž by se byť jednou zastavil a zpochybnil povahu své mise. Poručík Rowan skutečně ztělesňuje ideálního pracovníka – je skoro škoda, že jeho sochy nezdobí univerzitní kampusy! Rychlá reakce a oddanost svěřeným úkolům jsou často důležitější než vědomosti nabyté z knih, a přesto máme tendenci ponaučení z Rowanova příběhu přehlížet.

Jako zaměstnanec byste se měli snažit udržet stejnou míru iniciativy a oddanosti, jakou Rowan projevil při doručení zprávy Garciovi. Pokud to nedokážete, ponese to pro vás následky.

O továrních dělnících, švadlenách v sweatshopech i o bezdomovcích, kteří zoufale shánějí jakoukoli práci, už bylo napsáno mnoho. Ne všichni jsou však oběťmi „systému“. Někteří si svou beznadějnou situaci přivolávají sami. Neschopnost a pocit samozřejmého nároku na výhody jsou mezi pracovníky rozšířené.

Tento jev si můžete snadno ověřit sami. Zkuste požádat šest lidí, kteří vám podléhají, aby udělali drobný encyklopedický průzkum o životě Antonia da Correggia, italského renesančního malíře. S velkou pravděpodobností se na vás snese sprška zbytečných dotazů: „Kterou encyklopedii?“, „Spadá to vůbec do mé práce?“, „Jak moc to spěchá?“, „Nechcete tu encyklopedii raději vy, abyste si to mohl udělat sám?“, „A proč je to vlastně potřeba?“

I když na všechny tyto otázky trpělivě odpovíte, mnozí se budou snažit tento jednoduchý úkol přehodit na někoho jiného, nebo se vrátí s tvrzením, že žádný da Correggio neexistuje. Nakonec možná zjistíte, že je rychlejší přečíst si příslušné heslo v encyklopedii sám, než se potýkat s leností a neschopností svých podřízených – kteří se navíc ve firmě stejně dlouho neudrží.

Zaměstnavatelé velmi dobře poznají, kdy jejich pracovníci polevují, a ti, kteří nedávají do práce všechno, musí dříve či později čelit následkům. Pouze ti, kdo dokážou „doručit zprávu Garciovi“, mají dostatek odhodlání, aby v byznysu obstáli. Pokud neustále naříkáte nebo šíříte negativní náladu, můžete si být jisti, že o své místo přijdete.

Zaměstnavatelé jsou neustále ve střehu a hledají slabé články v řetězci – i v době, kdy se firmě daří. Neschopní zaměstnanci nejsou jen neužiteční, ale navíc vyčerpávají cenné zdroje.